Ze života volného novináře

    Když jsem se dověděl, že na jižní Moravu už zase míří prezident republiky, napadlo mě, že bych to mohl jako obvykle zdokumentovat. Menší zádrhel byl jen v tom, že místem zahájení jeho návštěvy byl Krajský úřad Jihomoravského kraje. Marně jsem totiž na stránkách tohoto úřadu pátral po nějaké informaci o akreditaci, stejně jako na stránkách Hradu. A tak jsem vyrazil jen tak.

    Už doma jsem měl tušení maléru, protože mrznoucí déšť proměnil chodníky v kluziště a cesta do garáže vede do kopce. Nicméně jsem výstup přežil a dojel i do Brna. Na vrátnici krajského úřadu jsem ale na rozdíl od ostatních novinářů povolení ke vstupu nedostal, protože jsem nebyl akreditován a na průkaz člena Syndikátu novinářů paní z vrátnice koukala, jako kdyby ho viděla poprvé v životě. Když jsem namítl, že na stránkách úřadu o žádné akreditaci nebylo ani slovo, paní zavolala Mgr. Petra Holečka z oddělení informací a styku s veřejností. Ten se mě zeptal, z jaké jsem redakce. Protože mě doma učili, že lhát se nemá, řekl jsem popravdě, že z žádné, neboť jsem volný novinář. Na to se milý Holeček otočil a odcházel. „Vy sem volné novináře nepouštíte?“ zeptal jsem se ještě tak, že to musel slyšet. Dělal ale, že jsem vzduch, a tak jsem skončil na ulici.

    V dalším okamžiku jsem byl zadržen policií. „Kriminální služba,“ pravil jeden ze dvou mladých mužů v civilu, ten druhý neříkal nic. Před nosem mi zamával jakýmsi průkazem, jehož přední stranu jsem měl možnost vidět asi tak desetinu vteřiny, takže jsem netušil, je-li to permanentka do pražské zoo nebo průkazka ze školní jídelny. „To snad ne,“ zakroutil jsem hlavou údivem nad jeho drzostí. Kupodivu to pochopil a předložil průkaz znovu a na delší čas. Stálo tam „Kriminální služba“. Snad byl pravý. „Já jsem z něčeho podezřelý?“ zeptal jsem se. Dověděl jsem se, že podezřelý nejsem, ale že chtějí vidět můj občanský průkaz. „Vy jste amatér?“ zněla další otázka. Přiznám se, že v tom okamžiku mě nic vtipného nenapadlo. Jaký amatér? V čem amatér? Už jsem chtěl říct, že jsem profesionální důchodce, ale při pohledu do peněženky na průkaz člena Syndikátu novinářů jsem pronesl, že jsem volný novinář a předložil ho ke kontrole. To je uspokojilo a byl jsem volný.

    Když si pak při příjezdu prezidenta před můj fotoaparát stoupl s ledovým klidem profesionální fotograf a schválně mi vlezl do záběru, což se pak ještě několikrát opakovalo, pochopil jsem, že dnes nemám šťastný den.

    Když nad tím tak uvažuji, tak Holeček jasně porušil mimo jiné kodex zaměstnance krajského úřadu, neboť jinak než diskriminací jeho jednání nazvat nelze. Stěžovat si ale nebudu, nestojí mi to za to. Kašlu na Holečka i na celý krajský úřad. A kdybych neměl už zaplacený příspěvek na SN, zvážil bych i svoje členství v této pozoruhodné organizaci.

JIŘÍ SMUTNÝ

Ani pan prezident to nemá jednoduché...