Závislost na ušlé cestě

    Ať už píšete doma na staré remingtonce, nebo na nejnovějším typu počítače, vyjde to nastejno; myslím tím rozložení kláves s jednotlivými písmeny a znaky. Jde o typ klávesnice zvaný QWERTY, podle prvních šesti písmen na prvním řádku s písmeny. Pravda, u nás (stejně tak i na Slovensku a v Lotyšsku) bylo oproti americkému systému Y zaměněno za Z ze spodní řady písmen, takže vlastně máme systém QWERTZ. Nám, co desítky let datlujeme dvěma prsty, to může být jedno, ale těm, co píšou všemi deseti, to samozřejmě jedno není – při jakékoli změně by se jim prsty zapletly. Jistě by se našli odborníci, kteří by vymysleli onačejší, určitě i ekonomičtější způsob rozložení českých kláves, arciže ne podle abecedy. Ale proč vymýšlet něco jiného, když už od roku 1873, kdy byl zaveden americkou firmou Remington, spolehlivě funguje systém QWERTY. Svět si už na tento systém zvykl. Podle ekonomů jde o závislost na ušlé cestě.

    A právě v souvislosti s cestou a cestováním je dobré si připomenout, že dodržujeme mnohé z toho, co už ušlo tak dlouhou cestu, že jsme na jeho prapůvod docela zapomněli, případně si ho vykládáme nepřesně.

    Začněme u železnice. Nebýt toho, že si naše paměť uchovává fakt, že na hranici s Ruskem je nutno „přepřahat“ z naší úzkokolejky na ruskou širokorozchodnou trať, asi bychom si ani neuvědomovali, že vlastně málem po celé Evropě, ale i po Severní Americe, severní Africe, Blízkém východ, Austrálii a Číně jezdíme po tratích se standardním rozchodem kolejnic. Ten je 4 stopy a 8,5 palce, tj. 1 435 mm, a byl prý odvozen od rozteče kol anglických dostavníků. Jenže jak na ten prapodivný rozměr rozteče Angličané přišli? Prý ho převzali z rozchodu kolejí od válečných vozů na silnicích vybudovaných na britských ostrovech římskými legiemi. Ty římské bojové dvoukolky byly normalizované – a rozchod jejich kol byl odvozen od šíře zadků dvou válečných koní, kteří rychlý vůz táhli.

    Když byly v raném středověku válečné vozy nahrazeny údernou silou jezdectva, byly zavedeny nové zvyklosti. Ozbrojenci, drtivou většinou samozřejmě praváci, měli meč na levé straně, a tudíž se jim lépe nasedalo na koně zleva, navíc z levé krajnice, nikoli zprostředka silnice. Takže se jezdilo vlevo a jezdci se míjeli po pravé ruce (s mečem). Že se pravděpodobně povinně jezdilo vlevo už ve starém Římě, o tom svědčí mimo jiné koleje vyježděné povozy na cestách ke kamenolomům: vlevo směrem od kamenolomu byly koleje od naložených povozů hlubší než koleje vpravo od přijíždějících povozů bez nákladu.

    Až levák Napoleon zavedl provoz na silnicích vpravo: jeho armády vždy šly po pravé straně silnice a Francie tak roku 1794 zavedla jízdu vpravo, a to i na územích pod svou správou. Tento způsob se pak začal šířit, zvláště za Hitlera; od března 1939 začal platit i v Protektorátu Čechy a Morava. Angličané naopak roku 1835 uzákonili jízdu vlevo, což dodnes platí i pro více než 70 zemí, mimo jiné Austrálii, Nový Zéland, Japonsko, bývalé britské kolonie či některé ostrovy.

    V raném středověku mají původ i další konvence, například salutování (to když rytíř musel pravou rukou – v levé měl otěže – zvednout hledí, aby mu bylo vidět do obličeje), zvyk chodit po levici doprovázené dámy (to aby muž mohl lépe tasit na její obranu) či zvyk podávat na pozdrav pravou ruku bez rukavice i u leváků (to aby bylo jasné, že muž nedrží zbraň ani nechce protějšek otrávit rukavicí napuštěnou jedem).

    Důležité je rozlišovat levou a pravou stranu i u dveří. Postavíme-li se proti dveřím, jež se otevírají směrem k nám, a mají-li panty nalevo a kliku napravo, jde o dveře levé. Mají-li panty napravo a kliku nalevo, jsou pravé. Ale ve Sněmovním sále zemských stavů v budově Úřadu zemské vlády Dolního Rakouska ve Vídni mají technickou kuriozitu: renesanční dveře s jednou klikou vpravo a druhou vlevo. Jedna byla pro katolíky, druhá pro protestanty. To proto, aby jedni i druzí nemuseli sahat na kliku „znesvěcenou“ protivníkem. Ovšem k přepínání dveřního mechanismu je zapotřebí klíč a ten nemusí být zrovna po ruce…

    Přímo semeništěm konvencí je čas – od určování místního času až po dlouhé časové úseky. Co jen trápení bylo s ustavením kalendáře, tedy s dělením na roky, měsíce, týdny a dny! A co vzniklo za kalendářní systémy, odvozené zpočátku buď od pozorování měsíčních fází (lunární kalendář: den začíná večer) a později od oběhu Země kolem Slunce (solární kalendář: den začíná na úsvitu)! Nakonec, aby se vyřešilo nepřesné počítání dnů v roce v obou předchozích systémech, vznikl systém třetí: lunisolární, na jehož základě vznikl juliánský (křesťanský) kalendář a jeho úpravou pak roku 1582 gregoriánský kalendář, stanovující počátek našeho letopočtu na rok domnělého narození Ježíše Krista, délku roku na 365 dní a každý čtvrtý rok o jeden den delší, dělení roku na 12 měsíců (s počátkem 1. ledna) a 52 týdnů po sedmi dnech s počátkem dne o půlnoci. Od tohoto systému se ovšem liší další současné systémy, hlavně islámský (vznikl v 7. století a za počátek éry považuje rok 622, kdy Mohamed prchl z Mekky do Mediny) a židovský (který začíná „od stvoření světa“, tj. od 7. října 3671 př. n. l., a den začíná západem slunce). Navíc různé církve užívají vlastní liturgické kalendáře s různými svátky a slavnostmi na počest svých svatých…   

    A jak vznikla konvence sedmidenního týdne? Bible má jasno: Bůh stvořil svět za sedm dní. Babylonští astronomové už někdy před čtyřmi tisíci lety vytvořili sedmidenní cyklus, přičemž každému ze sedmi dnů přidělili jednu ze sedmi tehdy známých planet: neděle – den Slunce (viz Sunday a Sonntag), pondělí – den Měsíce (viz Monday a Montag), úterý – den Marsu (fr. mardi), středa – den Merkuru (fr. mercredi), čtvrtek – den Jupitera/Joviše (fr. jeudi; ve Skandinávii mu odpovídal Thor, odtud Thursday, Donnerstag), pátek – den Venuše (ve Skandinávii jí odpovídala Freya, odtud Friday a Freitag), sobota – den Saturnu (viz Saturday).

    Daleko větší zmatek panoval v určování místního času, jak v délce časových jednotek, tak hlavně co se týče přesného času, nutného hlavně ke koordinaci dopravy a veškeré komunikace. Poté co místo slunečních hodin začaly přesný čas měřit hodiny mechanické, si průmyslová revoluce vyžádala vytvoření takzvaného pásmového času (1884), kdy svět byl rozdělen poledníky na 24 časových pásem s nultým poledníkem greenwichským, kolem něhož platí západoevropský čas. Další pásmo směrem na východ je středoevropské (kolem 15. poledníku); bylo ustaveno roku 1891 a má oproti greenwichskému času o hodinu víc. Pokračuje se pásmem východoevropským, kde mají o další hodinu víc. Atd.

    Další cestu bylo nutno ujít, než byl svět harmonizován zavedením takzvaného letního času, aby se využilo dřívějšího rozednívání. S nápadem přišel Benjamin Franklin v roce 1784, v řadě evropských zemí ale byl letní čas, tj. čas o hodinu posunutý vpřed oproti patřičnému pásmovému času, zaveden až v roce 1916; v Rakousku-Uhersku, kde konvenci brzkého vstávání má na svědomí „ranní ptáče“ císař František Josef I., to bylo 1. října 1916. Další osud letního času byl v různých zemích různý. Jisto je, že v Československu byl znovu zaveden roku 1979 a zde i v okolních zemích tak platí, že v určitý den v březnu letní čas začíná a v určitý den v říjnu opět končí a vrací se k původnímu času středoevropskému (nikoli zimnímu, jak se někdy nesprávně uvádí).

    Někomu ovšem vadí dvakrát ročně přetáčet hodinky a měnit režim dne, někteří z toho prý mají i zdravotní, neřkuli psychické potíže, jiní se prostě nechtějí podrobovat nové konvenci. Ale odmítání nové cesty je jen dalším důkazem absolutní závislosti na dosavadní ušlé cestě.

MICHAL ŽÁK