Za všechno můžou roušky

    Jdu dlouhou ulicí, celkem nikde nikdo, tak si posunu bílý respirátor pod nos, tu v dáli uvidím dva příslušníky městské policie. Zvolna kráčí proti mně, no jsou to oni, už z dálky září žluté pruhy na služebních bundách, aha povídám si, jdou kontrolovat roušky, a tak si přetahuju respirátor přes nos. A oni jdou, povídají si, a hle, ona má roušku pod bradou… A jak se potkáváme, tak významně povídám: roušku…! To jste hodný, povídá ona, ale víte, že roušku musíte mít jen na zastávce a v tramvaji, a ve vnitřních prostorách, ale když jste v přírodě, nebo dva metry od sebe, což jsme, nebo když jste mezi rodinnými příslušníky tak ne? Aha, říkám, tak dík, však jsme taky jedna rodina, povídám už s rouškou pod nosem, a všichni jsme se zasmáli, a ona měla opravdu krásný úsměv… a mně bylo tak nějak vánočně… hned jsem si říkal, jaké by to bylo, kdyby to tak bylo nejen v naší ulici, ale na celém světě…

    Pak jsem přišel domů a otevřel veřejnoprávní televizi. Debatují tam. Jedni i druzí. Dozvídám se, že restrikce, omezování nočního vycházení a uzavírání hospod a barů je útokem na naši svobodu, ničí restauratéry, bary, ekonomiku dnešní i příští, a že už se dávno mělo rozvolnit, a že za všechno může vláda, která dělá všechno špatně. A hned na to slyším, že situace se zhoršuje, že rostou počty nakažených i zemřelých, za což může vláda, která měla už dávno přitvrdit. A že dělá všechno špatně.

    Dumám, kde je chyba. Vidím – všichni řečníci mají roušky. To bude tím. Nevidí si do huby.

LADISLAV VENCÁLEK