Upozornění na drobnou knížku Vladimíry Dvořákové Rozkládání státu

Za komunistů bylo líp

    Okřídlené rčení již... někteří jej vyslovují s humorem, jako nadsázku, jako závěrečný bonmot v diskusích, které nemají smysl, někteří, zejména dávní kovaní straníci nahlas, protože je mohou říkat bez obav, že jim bude zkřiven vlásek – a bývá v tom nejen skálopevné přesvědčení, ale i škodolibost – vidíte, kam jste to s tou svou svobodou a pravdoláskou dopracovali...?

    Avšak, že bylo líp, slýchám i od těch, kteří nikdy ve straně nebyli, ale jsou rozčileni a spravedlivě rozhořčeni, že situace u nás je taková jaká je, lépe řečeno, jaký obraz o ní vzniká v našich myslích při sledování médií a při poslechu projevů napříč politickým spektrem... A tak v národě panuje mínka, že všechen ten zemský ráj, včetně luhů a hájů je rozkraden. (Mimochodem – všimli jste si, co se zpívá v hymně naší národní? Zemský ráj to na pohled... Nuž, zdá se, že už tvůrci hymny tušili, že ten zemský ráj není skutečný, že je jen na pohled, virtuální...) Ale k věci. Mluvím teď o těch, co to myslí upřímně. Co nikdy ve straně nebyli, co se živili rukama či hlavou, po mnohá léta – ráno vstali do práce, děti poslali do školy, na středisko zašli zadarmo, jednou za rok jeli s celou rodinou na odborářskou rekreaci... Právě od těch často slýchám, že bylo líp – protože byla práce. A říkají: Ty, s tvým důchodem, anebo všelijací manažeři a politici se statisícovými příjmy, vy jste za vodou, ale co ti dole, co jsou odkázaní na zaměstnání? A jsou to dobří odborníci ve svém řemesle nebo oboru – a jsou bez práce... Víš co to je? Ta bezmoc... A co maminky samoživitelky, a důchodci, kterým neúnosně zdražujete byty... a zdravotnictví bylo zadarmo... A ta vaše svoboda? K čemu svoboda, když nemáš práci... No jo. Za komunistů práce byla. Za Německa taky. Svoboda versus práce. Dilema národů od časů průmyslové revoluce. Přemýšlím o argumentech, které by aspoň trochu ospravedlnily či obhájily tuto dobu. Co třeba takto: zaměstnáni byli všichni proto, že podniky po roky vyráběly zboží ve stejných sériích, pro něž byl odbyt s v bratrském  SSSR... A co teď, když SSSR už ty miliony jednotvárných svetříků nebo bot, či čeho, už nechce? Nebo: že rekreace byla zadarmo? Ano, ale právě proto nebyly peníze na výstavbu dálnic a vlaky dodnes jezdí po tratích po jakých jezdily za císaře pána a omítky padaly lidem na hlavu... A že všechno je rozkradeno? A co když řeknu, že teprve za této vlády se o rozkrádání začalo mluvit a dokonce i trestat ji, jakkoli rozpačitě? A hlavně: kdepak to rozkrádání má původ? Nevzpomínáte na heslo z časů nedávných: Kdo nekrade, okrádá rodinu? Kdypak vzniklo? Nezažralo se ono až příliš do našich hlav? A že všechno řídí mafie...? To je také zajímavé. Povězme si něco o tom, jak ta mafie pracuje u nás. O samém tom pojmu, tolik užívaném a řekl bych nadužívaném. Co vlastně označuje? Mafie – Cosa Nostra – neboli Naše věc, jak ji známe z italských filmů nebo z třicátých let v USA je organizovaná struktura, často rodinný klan, vázaný jistými pravidly, který ovládá nezákonné obchody s drogami, zbraněmi, ženami... atd., který často prosákne i do státní správy. Nuže, takové spolky u nás nejsou. Mafie po česku má svá specifiká, jak říkají bratři Slováci. Jsou to spíše okamžitá a nestrukturovaná spojenectví lidí, jimž je vlastní bezskrupulozní schopnost využít čehokoli ve svůj prospěch, (pozor, nikoli pro zisk – to je ekonomická kategorie, a má vznikat v souladu se zákony). České mafiánství je umocněno pověstnou šikovností českých ručiček i hlav, nadaných uměním improvizace. A její kořeny? Jsou lehce dohledatelné hluboko v nedávné minulosti. Bylo to přece vstup do KSČ, který zajistil spoustu výhod, lépe placenou práci, místo vedoucího, možnost pohodlně se živit se "v osvětě", v "kultuře", v odborech, na sekretariátech strany, byl to stupínek k onomu slastnému pocitu výlučnosti a moci....

    Nedávno vyšla moc pěkná knížka od Vladimíry Dvořákové, politoložky, předsedkyně Akreditační komise, které si obecnou popularitu vysloužila rozplétáním kauzy Právnické fakulty plzeňské. I o ní se v knížce dozvíte podstatné. Ale to hlavní, co zde najdete je hledání příčin současného, ne příliš těšícího stavu české společnosti. Kde Dvořáková nachází ty podstatné? Jen namátkou: v naivitě mnoha politiků devadesátých let, v nedůsledném oddělení státní správy od samosprávy, ve zřízení krajů, které měly pomoci decentralizaci – a tedy žádoucímu přesunu vládnutí blíže k lidem – ale které se staly kolébkou přelévání peněz ze stání pokladny i europokladny do soukromých kapes i rejdištěm nečistých spojení mezi podnikateli a politiky napříč politickým spektrem... ale to by bylo dlouhé povídání. Chtěl bych však upozornit na nepominutelný fakt, který Dvořáková zmiňuje, a který souvisí s naším svrchuuvedeným povídáním o mafiích, i s titulkem v úvodu. Autorka do důsledku dotahuje onen prostý fakt, že členství v KSČ bylo výtahem k moci. A rok 1989, ani tehdejší ideály na oné čtyřicet let trvající životní zkušenosti nic nezměnily – národ český si ji přenesl do nových časů. Politické strany se nestaly kolbištěm názorů jak lépe spravovat stát a starat se o blaho veřejnosti, ale nástrojem vlastního prospěchu...

    Ale to je jen jedna z příčin současného málo utěšeného stavu. O dalších, včetně těch, které musí hledat každý sám v sobě, dočtete se v té knížce též...

LADISLAV VENCÁLEK