Všude chleba o dvou kůrkách

    Pocit volnosti a svobody, je jedna z nezbytných složek lidského žití.

    Pokud by se k tomu přidala navíc jistota a bezpečí, mohli bychom hovořit o ideálu. Ale to se nám v takovém případě začínají míchat hodnoty, které život jaksi nehodlá připouštět na jednu hrací plochu a dává možnost výběru buď to anebo ono. Přesah do konkurenční kategorie nás už přesouvá na půdu kompromisu, který je charakteristickou nezbytností života, ale sto procent jednoho i zároveň druhého, by se v součtu obou položek rovnalo dvěma stům procentům, které nelze vměstnat do rozměru jedné procentové stovky.

    Tolik úvahová předehra a převeďme ji do konkrétní ukázky.

    Tvrzení, že dříve nebylo možné vyjadřovat svůj názor, není nikterak přesné. Nechci v tomto článku přesvědčovat prostřednictvím opačného tvrzení, že tomu tak bylo, ale použiji jiné mluvy vložené do otázky:

    - A dnes to možné je? - Představme si sami sebe, jak jdeme s požadavkem nějaké osobní žádosti před něh, v jehož pravomoci je rozhodnout zda ano či ne, a my na první dobrou lehce poznáme, že problematice rozumí ještě méně než koza petrželi, tak se stoprocentní určitostí mu náš poznatek nebudeme tímto způsobem tlumočit. A učiníme to, co v takové situaci bývá účelnější a směřuje k dosažení naší žádosti. To je, že se podržíme poznatku, že s kloboukem v ruce projdeš svět. Takže zde náš požadavek na svobodu slova asi nebudeme uplatňovat, kdy si musíme položit opětovný dotaz, jaký je v principu rozdíl mezi tehdejšími mocipány a těmi dnešními. Odpověď si lze lehce dosadit. Žádný! Protože ať ti první nebo současní mají jedno společné, obojí byli a jsou pořád lidmi. A naděje, že lidé by ocenili upřímnost našeho sdělení v poznatku, že se od toho, kdo je v projevu předčí, poučí nejvíce, je menší než pravděpodobnost, že trefíme šest čísel ve sportce.

    V dnešní době se stále tvrdí, že dříve nešlo to či ono. Je pravdou, že opravdu něco nešlo nebo že se nám nechtělo?

    I v socialismu bylo možné si postavit dům. Problém byl v tom, že se muselo, alespoň v naprosté většině, stavět svépomocí. Jednalo se o  přesun na stavbu většinou ihned po pracovní směně a soboty i neděle byly samozřejmostí. Rovněž i čas vyhrazený dovolené, o které jsme si mohli nechat pouze vyprávět. Kromě toho se musely vyslechnout poznámky kolemjdoucích známých, kteří se šli rekreovat na různé vodní toky či hladiny nebo městská koupaliště. A o falešných tónech v jejich mluvě až když byla stavba hotova, se není dozajista nutno zmiňovat.

    Navíc stát poskytoval velmi výhodné podmínky pro takovou činnost.

    A rovněž dělal, že nevidí jak stavební fuškaři si vydělávají nezdaněné příjmy. Byl nedostatek bytů, a tak strana a vláda nechala lidem volný průběh řešení tohoto nedostatku vzetím odpovědnosti za svou střechu nad hlavou, do vlastních rukou.

    Tvrzení, že nebylo možné cestovat do západní ciziny? Rovněž ani to není pravda.

    Byla však nutnost, aby žadatel nebyl průserář, což si stát zajišťoval dohlížecím aparátem, typu vyjádření závodního a uličního výboru, výpisem trestního rejstříku, zajištěním devizového příslibu a výjezdní doložky.

    Kdo měl trpělivost a tohle zvládnul a splňoval kritéria beztrestnosti tak měl naději, že pojede.

    Já osobně jsem byl v roce 1981 v Západním Německu na Hockenheimringu se podívat na závody formule 1 a při zpáteční cestě jsem projel část Rakouska. Že jsem byl prominent?  Čtěte dál!

    21. srpna 1969 jsem byl aktivním účastníkem masové demonstrace proti okupaci Československa na brněnském Náměstí Svobody. A to tak aktivním, že dodnes mám zapsáno v zatýkacím protokolu tento pozoruhodný zápis: - Mladík zařval: „Na ně na kurvy, na svině!“ –

    Byl jsem postaven před soud, který mně obdařil několika paragrafy, jež hovořily o mém odporu při zatýkání, hanobení socialistického zřízení, účasti na nezákonné demonstraci a napadení veřejného činitele.

    Strávil jsem jeden měsíc v zadržovací vazbě a navrch jsem obdržel roční podmínku, a to jen díky tomu, že jsem byl blízký věku mladistvých.

    Jinak jsem šel natvrdo. A s tímto škraloupem jsem roku 1981 žádal o výjezd na Západ! Na proslulé „Lenince“ si policejní úředník vytáhl můj spis, obrátil se na svého kolegu se slovy: „Podívej Jirka po nás házel v 21. srpna kameny !?“

    Otazník ve zvolací větě připisuji záměrně, protože podle tónu v jeho hlasu bylo k poznání, že nebyl žádný ideolog a nebyl o mnoho starší než já, a není tak vyloučeno, že jsme vrhaly prostředek odporu proti invazi spřátelených států možná někde nedaleko sebe. Výjezdní „štempl“ jsem dostal a po týdnu jsem se vrátil plný zážitků ze světa za ostnatým drátem.

    Po převratu v v devětaosmdesátém roce jsem vycestoval za prací do Rakouska. V naivní domněnce jak si tam všichni dobře žijí. Že by si Rakušané žili špatně, nelze rozhodně říci, ale i tam platilo, že všude je chleba o dvou kůrkách. Na slušný standard, práce na osm hodin s volnými víkendy a svátky, to určitě stačilo. Kdo chtěl žít trochu nadstandardně, samozřejmě pokud se nenacházel na nějaké dobře honorované pozici, tak si musel i tam hledat přivýdělek. Já jsem dělal všelijaké práce. Jednou si mě všimla parta zedníků, přivydělávající si rovněž fuškami, a vyzvala mě ke spolupráci. Podmínkou bylo, že jsem musel tvrdit, že jsem zedník.

    S panem domácím jsem se po práci bavil o rakouské historii a on poté se v překvapení zeptal, zda jsem opravdu zedníkem? Historie byla mým koníčkem a v té rakouské jsem měl ulehčenu roli, protože po třista roků jejich dějiny, byly i našimi dějinami. Já vehementně tvrdil, že jsem. Pak jsem slyšel skrz okno jak pan domácí své manželce říká, že ti Češi to je něco, tam i zedník mluví německy a vyzná se v historii lépe než mnohý Rakušan. Když jsem to následně svým komplicům vyprávěl, tak jsme se tomu všichni srdečně zasmáli.

    Ale pracovní nasazení tam bylo alespoň o dva řády vyšší než u nás. V porovnání s tehdejší dobou, pro mne vyplynulo velké poznání. A to, že kdyby komunisti nechali lidi vycestovat s jejich českým přístupem k práci, a to platí i pro současnou generaci, tak mohli mít stoprocentní záruku, že se naprostá většina, kromě jednotlivců, s určitostí vrátí nazpět.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ