Všichni na hrad?

    Téměř by se dalo říci, že vznikla nová reality show, či společenská hra s názvem „Na hrad!“ Zástup zájemců přesvědčených, že právě oni jsou těmi nejpovolanějšími k usednutí do křesla hlavy státu, utěšeně přibývá. Chybí jen Jára Cimrman. Když už jsme ho připravili o titul Největšího Čecha, snad bychom mu mohli svěřit alespoň prezidentování. Ušetřilo by se na nákladech a do nepříliš radostné reality by pronikl paprsek léčivého humoru.

    Zatím posledním, který přibyl do společnosti zájemců o „trůn“ je Tomio Okamura. Do politického dění se již před časem zamíchal kritickými slovy na adresu současné politické a hospodářské situace a těch, kteří nesou odpovědnost. Jasným, srozumitelným jazykem získal poměrně značný ohlas i podporu. Samozřejmě i dost odpůrců a odmítavých reakcí, které měly jistý čas až charakter kampaně. T. Okamura usiluje jak o senátorství, tak o prezidentství. Proč? Co by v případě úspěchu mohl v těchto pozicích realizovat ze svých záměrů a představ? Proč se energický muž v ideálním věku, s vizí, charizma, i popularitou nepokusí o zformování politické strany či hnutí? Šance na prosazení toho, co slibuje, by měl reálnější, než v prestižním křesle. Usilování o místo v senátu či na Hradě možná naznačuje spíše potřebu sebeprosazení a posílení vlastního ega, než snahu o nápravu věcí veřejných.

    Snad i s  cílem pokusit se o nápravu věcí veřejných přišly před časem Věci veřejné. Získaly překvapivou podporu, kterou vlastními chybami a vnitřním rozkladem pozbyly. Velké strany pádu „veverek“ víc než napomohly. Zaběhlému systému se noví „do krámu“ moc nehodí.

    Od protikorupční vlády se čekalo odhalení a postih tunelářů a korupčníků, snad i návrat části neprávem nabyté částky do vysychající státní pokladny. Místo toho se veřejnost dočkala jakési reality show, v níž část „zbrojnošů tasila proti svému králi“. Byla to řež ne právě rytířská, spíš nechutná, trochu však mimo to hlavní, co sužuje současnost. Šéf „véčkařů“ byl jistě trochu megalomanským fanfarónem, nepochybně s návykem manažera a podnikatele „své lidi“ peněžně motivovat, snad je tak i uplácet. Z hlediska boje proti korupci není ovšem nijak zvlášť zajímavé odhalení toho, kdo dává peníze z vlastní kapsy, jako nalezení a potrestání těch, kteří rozkrádali společný majetek ve velkém.

    Postihu velkých korupčníků se společnost od protikorupční vlády nedočkala. Ti, kteří nabyli velké majetky nepoctivě, žijí spokojeně a mohou se vysmívat mlčící většině. Vláda, která se nazvala reformní, měla zprvu sílu skutečné reformy prosadit. Namísto reforem, které by zamezily korupci, zredukovaly černý trh a rozbujelou byrokracii, učinily podstatou reformy škrty a zvyšování životních nákladů.

    Nyní se občanům dostalo nové společenské hry a reality show v podobě přímé volby prezidenta. Někteří ji hrají aktivně, jako účastníci soutěže, jiní čekají od svého „koně“ změnu. Co však v senátu či dokonce na prezidentském křesle, pozicích z velké části prestižních a reprezentativních, zmůže jedinec, byť s dobrým úmyslem? Cesta k žádoucím změnám tudy sotva povede. Zatím čekejme, kdo další v sobě objeví potřebu vstoupit do nejvyšší soutěže a dá nám voličům možnost zvolit si v přímé volbě z více kandidátů na prezidentské křeslo toho pravého, který vše uvede konečně do pořádku. Společně pak si budeme moci zazpívat o tom, že vláda věcí tvých se k tobě navrátí, ó lide český …

JAROSLAV ŠTĚPANÍK