Vrba – rokyta – vetla

28.03.2019 16:10

    Projížděje Telnicí, obcí kousek od brněnských Tuřan, uvědomil jsem si, že to je rodiště našeho posledního předbabišovského předsedy vlády Bohuslava Sobotky a taky že název obce dává možnost být považován jak za podstatné jméno pomnožné (ty Telnice), tak za číslo jednotné (ta Telnice). Druhá možnost je správná.

    Ale jak je to s původem jména Telnice? Na rozdíl od stejnojmenné obce v Ústeckém kraji, která svůj název odvozuje od místního potoka Dolnice, to má jihomoravská obec o dost složitější. V pramenech se lze dočíst, že je také pojmenována (jak je v naší zemi běžné) podle vodního toku – říčky Telnice, což je vtelná (voda), tedy říčka tekoucí vetlím – vrbovím, případně lemovaná vetlami, tj. vrbami (ostatně máme u nás i obce Vtelno a Vtelnice). To prastaré české pojmenování pro vrbu (vetla) bylo už ve středověku nahrazeno pojmem rokyta, dnes v tomto významu už také zapomenutým. Známe ho jen z názvu mechu rokyt, rokytník, popřípadě z pojmu rokytí, tj. jívový porost, houští, hustý porost, nebo ze slovenského rakyta (jíva, vrba). A taky z názvů řeky a obce Rokytná, města a obce Rokytnice (od rokytné vody, tedy vody tekoucí mezi rokytami – vrbami) a dále z názvu města Rokycany, což znamená ves rokycanů, tj. lidí bydlících v rokytí. A to se ještě s rokytou rýmuje jeho synonymum makyta, (va)lašsky jíva.

    Úhrnem řečeno, Telnice, Vtelná, Vtelnice, Rokytná, Rokytnice i Rokycany znamenají totéž co Vrbno (vrbné místo, obklopené vrbami). Takže název staroslavné obce Telnice, poprvé písemně zmíněné roku 1244 – tedy rok poté, co Václav I. udělil městské privilegium Brnu –, patří do široké rodiny pojmů těsně spjatých s vrbou, jako jsou vrbka, vrbička („nepozdravit u vrbiček“), vrbí, vrbina, vrbovina, vrbáčí, vrbovka (bylina); patří sem i vrbec či vrbek – kabát (dokonce ve smolné knize mladoboleslavské je pro kabát uveden výraz vrba; stejně tak pojmenoval kabát ve svém sci-fi románu Vrba zelená i Rudolf Těsnohlídek). Přiřadil se k nim i nedávno zaznamenaný výraz vrbna, tedy „člověk, kterému se (podle publikace Hacknutá čeština) ostatní svěřují, ale on nabyté informace šíří dál“, tedy chová se jak drbna. Ostatně stačí nahlédnout do Zaorálkových Lidových rčení, kde najdeme mnoho sousloví typu nalejvat vrbu – opíjet se, dělat si z někoho vrbu – svěřovat se, dělat někomu vrbu (nově též dělat blicí pytlík) – dělat zpovědníka, malovat straku na vrbě – balamutit, zasadit někomu vrbu – udělat mu něco nepříjemného atd. A to nám vrby s jarem rozkvetly a našinec si z nich může nařezat proutí (latinsky verbena) na velikonoční mrskání (latinsky verbera) dívek a žen… Ostatně vrba byla spojována s Měsícem a ženskou mocí. Z jejího dřeva se vyráběly duté předměty – nádoby, schránky, biblické citery i keltské harfy, z její kůry zas léčiva proti bolesti, třeba aspirin. A to nemluvím o kočičkách z jívy posvěcených na Květnou neděli, jejichž polknutí mělo léčit bolení hlavy, krku nebo zimnici. Ale hlavně je vrba symbolem jara a životní síly přírody.

    A kolikže těch vrb vlastně je? Máme vrby obecné – jívy, vrby bílé – potočnice, vrby košíkářské – hlavaté, dále šedé, popelavé, nachové, křehké, lýkovcové, trojmužné, pětimužné, babylonské (smuteční), pekingské (Matsudovy), ušaté, síťované... Zkrátka jmen vrb je málem tolik, jako mají Eskymáci názvů pro různé druhy a odstíny sněhu. V Česku prý máme vrb celkem jednadvacet původních domácích druhů a loni byla vrba dokonce vyhlášena Dřevinou roku 2018.

    Není divu, že smuteční vrba nám navozuje představu smutku a melancholie a že byla nazvána babylonskou podle známého biblického žalmu: „Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínajíce se na Sijón. Na vrby v té zemi zavěšovali jsme citery své.“ A Homér ve své Odyssei píše, že Persefona měla svůj posvátný háj z černých topolů a „starých vrb, jež ztrácejí plody“. Vrba byla posvátný strom básníků a vítr v jejích korunách jim poskytoval inspiraci.

    Básník Miroslav Holub napsal: „O vrbě si je možno postěžovat. Poezie je umění si postěžovat. Mimo jiné.“ Své o tom věděli klasikové Karel Jaromír Erben a Karel Havlíček Borovský. První z nich v baladě Vrba vylíčil, kterak se duše mladé ženy v noci stěhuje do vrby. (Vědma manželovi radí: „Jdi k potoku pod oborou, najdeš vrbu s bílou korou, žluté proutí roste na ní: s tou je duše tvojí paní.“) A druhý klasik v Králi Lávrovi přesvědčivě ukázal, co dokáže basový kolíček vyříznutý z vrby, do níž holič Kukulín našeptal strašné tajemství…

    Tak jsme se od Telnice poměrně složitou cestou dostali až k tělesným trestům (corporum verbera) a výsostné poezii. Ale nebyla snad ta cesta sama tělesným trestem, něřkuli poezií?

MICHAL ŽÁK