Větrník vyhlášen nejlepší cukrárnou v Brně

03.10.2014 09:25

    Cukrárna-kavárna Větrník v Brně Řečkovicích, s pobočkou v nákupním centru Tesco v Králově Poli, byla vyhlášena deníkem Rovnost nejlepší cukrárnou v Brně. To v době, kdy tohle zařízení slaví v letošním roce své 20. jubileum vzniku.

    Jihomoravské tiskové médium vyhlásilo čtenářskou soutěž na uvedené téma, kde si lidé podle své úvahy mohli zvolit cukrárnu, která je podle jejich poznatků tou, kam rádi chodí a ve které jim nejvíce chutnají vyrobené a podávané cukrářské, popřípadě kavárenské produkty.

    Počátek zrodu myšlenky zbudovat v tomto prostoru cukrárnu byl již v konci éry bývalého zřízení, které pod ekonomickou tíhou začalo v omezené míře povolovat drobné podnikání. Tento počin byl pro nás podnětem k myšlence zřídit v rodinném domě cukrárnu, kdy posilou nápadu byla zajímavá poloha na řečkovickém náměstí u kostela.

    Ovšem od nápadu k realizaci bývá mnohdy trnitá cesta, a nejinak tomu bylo v našem případě, kdy tato vývojová trasa se vyznačovala pořádně pichlavými trny a byla ještě navíc dlouhodobá. Nejsme příznivci půjček, kdy k tomuto poznání nás přivedla zkušenost se stavebním kreditem na rodinný dům, kdy jsme si půjčili – z dnešního pohledu – legračních 200 000,- Kč s jednoprocentním úrokovým navýšením.

    Já jsem ve svých necelých 26 letech přeskočil životní plot mládeneckého života v podobě veselí a uvolněnosti do tvrdé reality světa, kdy jsem se naivně domníval, že jedno procento z dvou set tisíc se rovná dvěma tisícům. Což sice byla pravda, ale pouze v algebraické matematice, nikoli v bankovní rozvaze. Za pochodu jsem vstřebával moudro v údivu nad tím jak složitý mechanismus je vládnoucí pojem světa, který se nazývá finance.

    Jít do půjčky jsme v žádném případě nehodlali a rozhodli jsme se dle pohádkového vzoru jít cestou nejmladšího prince. Zní to trochu kuriózně, ale v pohádkách je ukryto kouzlo praktického moudra našich předků a ona cesta třetího prince, který si vybral k dosažení cíle tu nejobtížnější cestu, skýtala předpoklad určité jistoty v dosažení zamýšlené mety.

    Ke všemu je zapotřebí kousek onoho známého štěstíčka, a já ho měl. Působil jsem v té době na Masarykově okruhu v roli místního komentátora závodů (kde působím dílčím způsobem ještě i dodnes) a měl jsem kontakty se závodníky z celého světa. Nejvíce to bylo s Rakušany, kteří zde pořádali mnoho menších závodů. Protože jsem ovládal vcelku dobře němčinu, slovo dalo slovo, a já se ocitl v dolnorakouském komplexu pekárna-cukrárna-kavárna ve městě Korneuburg nedaleko Vídně, kde jsem dělal od pondělí do soboty 12 hodin denně a mnohdy i více a pro mne do té doby v nepředstavitelně tvrdých podmínkách. Velkou zajímavostí pro mne bylo, že firma měla více než sto zaměstnanců a pouze jednu administrativní osobu, která musela zvládnout celou agendu spojenou s tak velkým provozem. Bydlel jsem mezi lidmi různých národností a vyskytly se občas spory i rvačky a tekla krev. Skončil jsem též před soudem kvůli zranění jednoho Turka. Soud jsem sice vyhrál, on byl propuštěn, ale jejich pevně semknutá komunita nade mnou vyhlásila trest smrti.

    Dva měsíce jsem nevycházel na ulici, auto parkoval u Dunaje a do práce jsem chodil s nožem a slzným plynem. Potkal jsem se s nimi jednou náhodně v mešitě na Floridsdorfu, kam jsem šel s kosovským Albáncem, který byl též můj spolubydlící. Byl to pro mne šok, protože jsem byl asi mezi dvěma sty lidmi jediný člověk, který svou pletí zářil do dáli. Na schování se v davu tak nebylo ani pomyšlení. Ale Turky nade mnou vyřčená klatba byla zrušena, protože jsem projevil zájem o islámskou kulturu.

    Byl to velmi dobrodružný život. To, že by se v práci člověk zastavil nebo si sedl k jídlu, byla pouhá fikce. Vše probíhalo za pochodu. Ranní a dopolední práce se prováděla v poklusu a teprve odpoledne a podvečer již měly volnější průběh. Jeden průšvih se rovnal vyhazovu. Teprve tam jsem se naučil i opravdově pracovat.

    Jakmile lopatky Větrníku roztočily chod cukrárenského provozu, nastal kolotoč spirály neuvěřitelných veletočů, k jejichž popisu by bylo zapotřebí vydání románové edice. Došlo u nás k personálnímu vyprofilování jednotlivých osob, kdy tomu všemu vévodilo, díky fatální lékařské minele, úmrtí staršího syna Romana. V zájmu záchrany jeho života jsem mu daroval ledvinu. Učil jsem ho německému jazyku a od mateřské školky s ním jezdil na jazykovou převýchovu do Německa po dobu každých prázdnin. Tenkrát byla angličtina díky izolaci ostnatých drátů méně použitelná. Vyučil se a pracoval v Rakousku jako kuchař.

    Hodně nám vypomohl poznatky a penězi. Po jeho odchodu jsme v tomto psychickém stavu museli onu příslovečnou rozjetou káru tlačit dál sami. To bylo vskutku nejtěžší období nejenom podnikatelského, ale i celého našeho života. Byl to v příměru výstup na Mount Everest bez kyslíku.

    Jak jsme dokázali vše překonat, je mně dodnes záhadou. Manželka Marie svou pevnou vůlí a vrozenou houževnatostí, včetně neobyčejné tvůrčí představivosti, se stává duší podniku a jeho výroby, kdy sama mnohokrát za hranicí sil a vyčerpání posouvá vývoj firmy stále kupředu. Já jsem založil další odvětví Větrníku, a to mediální divizi gastronomických časopisů, kdy jsem se dopracoval až do pozice dvorního redaktora národního týmu kuchařů a cukrářů České republiky a jezdil s nimi na olympiády, mistrovství světa apod.

    To již přicházela doba, kdy některé časopisy začaly měnit svou tištěnou podobu v mediální, a došlo na tomto poli k velkému obratu. Do hry vstupuje mladší syn Radim, který byl tvůrčí osobou tohoto moderního pojetí ve sdělovacích prostředcích a rovněž v nových námětech řízení provozu, kde měl velké zkušenosti z jím založeného potravinářského provozu střední velikosti na Vysočině. Protože mně bylo zřejmé, že nová doba se dere vpřed nezadržitelnou digitální silou, a že moje schopnost má bod působnosti v redaktorském projevu a v klasických poznatcích v řízení provozu.

    Bylo patrné, že nové pojetí vedení podniku je z mého pohledu náročným šroubováním matice na odlišné stoupání závitu, a došlo tak k rozhodnutí o předání vedení firmy jemu, která tím dostává nový impuls. Uvolnily se mně tím částečně ruce k mé toužebné zálibě, kterou je psaní knih, což mimo jiné i též činím. Radim uděluje Větrníku moderní a optimální vzezření, novou koncepci a výsledkem je nově zřízená pobočka v Nákupním centru Královo Pole Tesco.

    Název Větrník vyplývá z mé letory, skrze kterou mne lze označit za kolektivního solitéra. To je, že i ve skupině si zachovávám osobitý přístup v projevu i konání. Mou pozornost poutají výrazné dominanty, ke kterým patří mimo jiné i větrný mlýn, který jsem toužil mít jako penzion. Ale to v Řečkovicích nebylo možné. Protože větrník je navíc i cukrářský produkt, došlo k přeměně mé snové představy do zbudování cukrárny a pojmenování názvu a podoby loga naší společnosti.

    Neustálé vývojové poznatky jsou nezbytnou součástí úspěšnosti produkce a odbytu. Výroba a nabídka je „gastronomická pop music“ v níž se móda, v tomto případě chuťová obliba, mění v určitých obdobích. Evergreeny mají svoji pevnou pozici, ale aranžmá nabídky musí procházet stálou proměnou, která se podřizuje zákaznickému zájmu, který má mnoho zájmových proudů. A to ctíme, včetně solidnosti a odpovědnosti. Nepoužíváme náhražky nýbrž přírodní suroviny a vycházíme z odvěké tradice, kterou prověřil čas, čemuž se v dnešním pohledu říká návrat ke kořenům. Byznys má mnoho napsaných formálních pravidel. Ale je možné většinu z nich škrtnout a shrnout do jednoho:

    “Dejte lidem to, co chtějí!“

    Ale aby se tak mohlo s úspěchem vykonat, je zapotřebí stále nových a pracně získávaných poznatků, které teprve poté při trefení se do vkusu doby, mohou přinést zákaznickou pozornost.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ