Vehikulum – co to je?
27.01.2020 15:15
Koncem roku 2019 vyšel sborník Hranice smíchu. Komika a vážnost ve středověké Evropě. Jde o produkt sedmnácti autorů, kteří se podílejí na projektech Centra pro studium středověku, řešených na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Součástí sborníku je stať Heleny Znojemské Sex v anglické středověké lyrice, v níž se několikrát vyskytuje termín vehikulum. Stejný termín o něco později zazněl z úst dirigenta Jiřího Bělohlávka v televizním dokumentu. I vzpomněl jsem si, kdy jsem se s tímto nezvyklým slovem setkal poprvé. Bylo to ve Chvále řeči české (1937) Karla Čapka: „Vývoj našeho jazyka nové doby je neustále puzen dvojí vzpruhou. První je intelektualizace jazyka, který se z lidové, hlavně selské řeči musel stát řečí básnickou a odbornou, vehiklem vzdělanosti, nositelem abstraktních pojmů ať vědeckých, nebo politických; je to silný vzestup jazyka do vyšších oblastí duchových i sociálních.“ (Za druhou vzpruhu Karel Čapek považuje stále se opakující tendence demokratizační.)
Tři uvedení autoři použili slovo vehikulum/vehikl v jeho přeneseném významu „prostředník, nositel“. Latinské slovo vehiculum označovalo původně jakýkoli pohyblivý dopravní prostředek – vozidlo, povoz, vůz, káru. (Zvláště půvabná jsou latinská označení moderních prostředků: vehiculum aerium – letadlo, vehiculum operariorum armatum – obrněný transportér.) Počeštěné vehikulum má kromě výše uvedeného přeneseného významu, dnes omezeného jen na knižní užití (např. „moderní jazyky jsou vyspělejší vehikula myšlenek“), i podobu termínu užívaného ve farmacii. Označují se tak látky umožňující výrobu, přípravu či snadnější užívání léčivých přípravků a léků. Nepříliš často se v češtině vyskytuje i zúžena podoba vehikl. Míní se tím vozidlo nevalné úrovně, většinou zastaralé. Ale stejné slovo má i význam zcela nový: jde o označení jednoúčelové společnosti určené k nákupu jiných firem, která bývá často kvůli úspoře financí umístěná v daňovém ráji.
Latinské podstatné jméno vehiculum vzniklo ze slovesa vehere, což znamená vézt, vozit, přepravovat, dovážet (plus slovesa s dalšími předponami). Trpný rod vehī česky znamená být vezen, vézt se, jet, jezdit, plout, plavit se, letět, být nesen na nosítkách (odtud vehiculum). Od infinitivu vehere bylo odvozeno praslovanské slovo vezti, které se stalo základem pro další česká pojmenování, vzniklá hlavně ve 14. století: vézt, vůz (tj. zařízení s koly, jímž se děje vezení), vozka, vozataj, vozatajstvo, závozník (původně ten, kdo šel za vozem), vozba (útočná, válečná, nebo též vezení), voznice (druh vozu), povoz, převoz, přívoz, úvoz (cesta vyhloubená častým vozením), svoz, navážka atd. plus slova odvozená předponami a příponami, ale také veslo (to, co slouží k jízdě po vodě). Stranou necháváme slovo váha a jeho odvozeniny.
V nové době – v 19. století – byla z latinského slovesa vehere odvozena slova vektor (latinsky vector – nosič, cestující, jezdec), invektiva (slovní útok, z latinského invectivus – napadající) a veterinář (od veterīna – tažná zvířata), ve 20. století k nim přibylo přídavné jméno vehementní – rázný, prudký, silný (z latinského vehemens – rychle přijíždějící).
Poněkud zvláštní je původ slova věž. Praslovanské věža (od vezti) zprvu označovalo kočovnické obydlí, obytný krytý vůz, případně pojízdný kryt; tento pojem se na většině východo- a západoslovanského území později přenesl na vyvýšenou obrannou stavbu. Někdy bývá původ slova věž hledán ve staroindické šachové figurce slona s náhřbetní věží pro střelce; zatímco slon zmizel v propadlišti dějin, věž zůstala. Jenomže původní název hry v sanskrtu zněl čaturanga, což znamená čtyři součásti vojska, tedy pěchota, jízda, sloni a válečné vozy. A figurka věže vznikla náhradou válečných vozů, zatímco sloni (s věžičkou) byli nahrazeni figurkou střelce. Takže původ slova věž hledejme raději u těch kočovníků. A pro úplnost: název šach/šachy se k nám dostal přes němčinu z perského označení krále – šāh.
A nakonec trochu sexu. Ve sborníku Hranice smíchu se část příspěvku Heleny Znojemské Sex v anglické středověké lyrice zabývá staroanglickými hádankami. Jedna z nich líčí, jak rázný mládenec šel do kouta, kde „stála ona“, vyhrnul si šat, vrazil jí pod pás tvrdý předmět a „oba se chvěli“. „Nato jí začalo pod pasem mohutnět cosi, co milují dobří lidé a draze platí.“ Autorka píše, že „obraz sexuálního aktu není alternativním řešením vedle řešení ,nevinného´“ a že „smyslem luštění je skrze doslovný význam (vehikulum, zde soulož) dojít k významu přenesenému (tenor, zde stloukání másla)“. (V latině tenor znamená pohyb, běh, proud; postup, trvání, způsob; míra, ráz, smysl, obsah. Račte si vybrat.) Podle Heleny Znojemské tato hádanka, vzniklá v okolí benediktinského kláštera, vede čtenáře k náhledu, že „nápovědím vehikula má klást odpor“ a že „aby našel řešení, bude nabízející se sexuální význam aktivně potlačovat“.
Ještě že my už v jednadvacátém století máslo nestloukáme, ale o to raději se necháme nachytat nemetaforickým vehikulem.
MICHAL ŽÁK