V zrcadle jmen
23.02.2017 17:35
Nevlídný, leč sametový listopad roku 1989 přinesl zásadní proměnu našeho života. Jak se projevila na nejvyšším postu v městě Brně? Odpověď lze pojmout z více hledisek. My jsme tentokrát volili netradiční, ale o to odlehčenější: etymologické.
Na primátorském stolci se od listopadu 1989 vystřídali nositelé deseti jmen: Josef Pernica, Jiří Trmač (ten se tu, pravda, za čtyři hodiny nestačil ani ohřát), Pavel Podsedník, Václav Mencl, Jiří Horák, Dagmar Lastovecká, Petr Duchoň, Richard Svoboda, Roman Onderka a Petr Vokřál.
O čem tato jména vypovídají? Samozřejmě bez ohledu na osoby svých nositelů, jichž se autor této kurzívky ani v nejmenším nechce dotknout. Především je zajímavé, že jde o „mluvící jména“ a pouze jediné z deseti příjmení nemá slovanský (a má německý) základ. To je v Brně, městě ještě před sto lety silně německém, přinejmenším zvláštní.
Ale vezměme to chronologicky. První z příjmení – Pernica – navozuje představu, že má něco společného s perníkem. Ale chyba lávky! Pernica byl kdysi název hliněné nádoby, mísy (však se na jižní Moravě říkalo: má hubu jak pernicu) či dokonce čepice vroubené kožešinou. S onou mísou a čepicí ladí i křestní jméno Josef, které v původní hebrejštině znamená „on (bůh) přidá, rozhojní“ (do mísy či do čepice).
Následuje na první pohled málo proniknutelné jméno Trmač. Souvisí se slovesem trmat – trmácet; tedy trmal či trmač označovalo toulavého člověka: byl hned tu, hned (v tomto případě po čtyřech hodinách) tam… S tím ovšem příliš neladí křestní jméno Jiří – z řeckého geórgos, tj. rolník, zemědělec (nebo „moderně“ farmář?), tedy ten, kdo asi neměl čas ani chuť se příliš trmácet po cestách. Ledaže by jel na podsedním, původně podsedlním, tedy (ve spřežení) levém koni, který byl pod sedlem, aby na něm mohl jet pacholek; pravý kůň byl náruční – kočí ho měl „na ruce“. Jinak ovšem podsedník (a to je náš případ) byl malý rolník, nebo zemědělec hospodařící na cizím. S tím malým rolníkem koresponduje i křestní jméno Pavel; vzniklo z latinského paulus, tj. malý, skromný, nepatrný.
Pak přichází ono jediné příjmení převzaté z němčiny. Mencl je původně zdrobnělina křestního jména Menz; bylo vytvořeno příponou -z od jmen Her-mann, Cle-men-s atp. (No nedivte se, i my máme Honzy a Pepíky, kteří s oficiální podobou svého předobrazu na první pohled taky nesouvisí.) Počeštěná německá podoba příjmení je doplněna křestním jménem Václav, tedy více slavný.
Další v pořadí je Horák, člověk z hor, případně z lesa (slovo hora mělo i význam les, protože lidem přístupné hory byly vždycky zalesněné). Kdysi prý tak v Praze označovali i prodavače dřevěného nářadí. Jméno Jiří už jsme tady probrali.
A pak se zjevila Jitřenka (denice) vlaštovičí; severské jméno Dagmar ovšem znamená také slavný den. Příjmení Lastovecká je evidentně odvozeno od staročeské lastovicě, a ta zas od slovesa lékti čili létat; možný je i původ od onomatopoického praslovanského výrazu last – švitořit.
Po horákovi a denici přišel ten, kdo má duši nebo dobrý dech (staročesky duch znamenalo dech). Ačkoli ve hře by mohl být i staročeský právní termín dúhon, což bylo také označení místa, kudy se pouští voda. Každopádně s tím dobrým dechem i s tou vodou volně souvisí skála, což je český překlad řeckého výrazu petros, z něhož vzešel i náš Petr.
Dalším nástupcem je druhé až třetí nejčastější české příjmení Svoboda. Jeho význam se však neomezuje jen na volnost, znamenalo i nevázanost, útočiště, výsadu či svobodnou selskou činnost a přeneseně i člověka nepoddaného, hospodařícího na svobodném statku. (Tak vidíte, od podsedníka jsme se dostali až ke svobodníkovi.) No a Richard tu nepoddajnost ještě podtrhuje: germánské jméno označuje mocného, tvrdého, silného vládce.
Po něm přišel další takový, toho jména Onderka. To je jedna z variant jména Ondřej, z řeckého andreas, což znamená mužný, statný, odvážný. K němu patří i něco z další fáze antiky: Roman je z latinského romanus, čili římský nebo Říman.
A řadu prozatím uzavírá jméno Vokřál, což je tvar do zapomnění mířícího slovesa okřát – stát se zdravým a silným, znovu nabýt sil, zdraví, svěžesti, ale i zotavit se (pookřát) či obživnout. To není špatné předznamenání pro muže stojícího v čele významného města, navíc s podporou skálopevného křestního jména Petr.
Suma sumárum: většina uvedených jmen se nějak vztahuje nejen k vlastnostem pravého muže, ale hlavně k venkovu, zemědělství, přírodě. A proč by to mělo vadit, i když jde o jména nejvyšších představitelů velkoměsta? Ostatně nomen omen (jméno-znamení) už dnes málokdo bere vážně.
MICHAL ŽÁK