V zájmu o práci hraje roli pohoda

    Pojedeme - li kteroukoliv částí Brna, tak se našemu zraku na různých místech budou nabízet nápisy hlásající, že se přijmou noví pracovníci.

    Je vcelku lhostejné o jaký druh profese se jedná, protože v každém působišti je pokaždé nějaká profese ke které jsou potřební zaměstnanci. Statistika počtu nezaměstnaných se v Česku nachází krátce za šesti procenty, což v reálu znamená něco přes 450 000 lidí. Z toho v Brně graf lidí bez práce dosahuje kulminační hodnoty krátce za sedmi procenty, což se rovná počtu asi 27 000 nezaměstnaných.

    Tedy počet lidí na tzv. „žebračence“ je dost vysoký na to, aby nemusely být nikde vyvěšeny výzvy k nástupu do zaměstnání. A přece tomu tak není a vzniká otázka, kde je hranice mezi výší nezaměstnanosti a požadavku zaměstnavatelů?

    Odpověď je nasnadě a spočívá v nezájmu nezaměstnaných pracovat, protože jsou státem chráněni a dotováni z peněz těch, kteří pracovat chtějí a nalézají se v produktivním sektoru, který peněžní fond vytváří.

    Co znamená být nezaměstnaný? Podstatou příjmu v nezaměstnanosti je žití na úkor toho kdo pracuje. Záleží na osobním profilu jednotlivce, jenž je bez práce, zda mu tento stav vyhovuje a čerpá v širokém spektru výhody z tohoto stavu vyplývající a snaží se je držet až do samé krajnosti. Nebo je tento stav ekonomicky pro něho nepřijatelný, to na straně jedné či morálně pro dotyčného nepřijatelný, protože nalézat se na seznamu pracovního úřadu je pro něho ponižující okolností.

    A nezaměstnaní mají řadu výhod v podobě různých dávek. Těmi jsou příspěvky na živobytí, příspěvky na bydlení, různé dávky v hmotné nouzi, mezi něž pro ně patří zbavení povinnosti všelijakých poplatků apod.

    Existuje určitý druh nezaměstnaných, kteří by i pracovali, ale pod podmínkou, že je práce nebude „bolet“.

    Jedná se o typ lidí, kterým doma schází společenský kontakt a nudí se. Tuto potřebu se snaží nalézt v práci, a jakmile zjistí, že i tam je potřeba kromě povídání i pracovat, tak jejich snaha o zapojení se do pracovního procesu vymizí tak rychle jako pára nad hrncem.

    Existuje i další druh tzv. hledačů práce neboli sondážníků. Ti sondují, zdali by za stejnou práci, kterou vykonávají na současném pracovišti, obdrželi někdy více peněz. Když zjistí, že finanční rozdíl současné a nabízené práce na jiném pracovišti činí než dva tisíce čistého navíc, jsou nadšeni a přijdou ochotni na zkoušku jednoho dne. V něm ale zjistí, že je tam něco za něco, a že se musí pracovat s větším nasazením a pečlivostí, tak tento požadavek se jim stane nepřekonatelnou překážkou v pokračování jejich působení na novém pracovišti a zůstávají raději na původním místě za méně peněz, protože tam mají pohodu, alespoň dle jejich tvrzení.

    Tato skutečnost se odráží v dalším příkladu, kdy na pracovní pohovor se dostaví i nějaká desítka uchazečů, z nichž většinově souhlasí s výší odměny, slíbí svou účast, ale po zjištění reálných pracovních požadavků se již vícekrát nedostaví. Proč? Protože se tam musí pracovat a to by rušilo jejich pocit pohody, kvůli které se o místo ucházeli.

    Specifickou skupinou jsou ti, kteří začnou tvrdit, že zaměstnavatel práci nerozumí, kdy své tvrzení deklarují poklepáváním si na čelo a rčením, že zaměstnavatel nedbá jejich rad, které pramení z jejich sofistikovaných poznatků, a že hledají uplatnění tam, kde by byly jejich zkušenosti vyslyšeny a brány v potaz. Na odpověď proč si nezaložili svou vlastní firmu, ve které by svou sofistikovanost mohli v plné míře zúročit, odpoví do prázdna hledícím pohledem.

    Z odlišného pohledu je státní vliv, který má nebo alespoň by měl výši nezaměstnanosti čelit. A touto možností je mnoho způsobů. Jedním z nich je donucení nepracujících prostřednictvím snižování nezaměstnaneckých dávek, aby dotyčný byl nucen v zájmu své ekonomické zajištěnosti si práci najít a řádně ji vykonávat. To řešením je, ale ze strany státu dochází k pravému opaku, kterým je navyšování minimální mzdy, která by měla nezaměstnané motivovat k účasti v pracovním procesu. A zde se zastavme. U mnoho lidí uslyšíte již zmíněný pojem pohoda.

    Tento duševní stav je u nich i zároveň jejich životní filosofií. A práce do představy jejich pohody v žádném případě nijak nespadá. Převedeno do praxe, je jejich cílem mít zajištěné bydlení a nějaký přiměřený příjem, který by uspokojoval jejich základní nároky žití v obrazu zmíněné pohody. Jak z uvedeného vyplývá, tento druh lidí nebude mít motivaci vykonávat práci i za cenu, která by jim zaručovala vyšší životní úroveň, a to z prostého důvodu, že po ní netouží, protože by jim neposkytovala, opět řečeno, pohodu.

    Tedy domněnka státu, že navýšením minimální mzdy bude motivace pro tento typ lidí k dostavování se do práce, je tak úplně scestná.

    Naopak snížení výše dávek v nezaměstnanosti má své opodstatnění v příkladu rytíře Dalibora z Kozojed, který se ve stavu nouze naučil na housle housti. Že nouze byla tak dostačující vzpruhou k činnosti, dokládá skutečnost, že tento případ se stal dokonce námětem i pro literáta Aloise Jiráska v jeho Starých pověstech českých a i u dalšího titána české hudby Bedřicha Smetany v opeře Dalibor. To byla praxe, kterou potvrdil už středověk. Jak vidno novověk dneška je opačného názoru. Nezbývá než dodat, že ke vlastní škodě.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ