Uzel na jazyku
09.08.2020 19:05
My Češi sice nemáme moře, ale obklopuje nás moře slov, ve kterém každý z nás plave nebo se plácá, jak umí. Valná část Čechů užívá slov své mateřštiny jaksi samovolně, jako dýchání či chůzi, aniž by na jejich aplikaci myslela. Nepřijde jim na mysl, že slovo je jazykový znak a jeho užití nese v sobě informaci s určitým obsahem ve smyslu pravidel a zvyklostí přijatých konkrétním (v našem případě českým) jazykovým společenstvím. V něm je význam slova společensky ustálený, takže slovo může být kdykoli a kdekoli použito a bude bez potíží v daném kontextu chápáno.
Jenže forma slova je – jak praví jazykové příručky – vzhledem k pojmenovávané realitě arbitrární, tedy libovolná. Tedy mezi formou slova a pojmenovávanou skutečností není většinou žádná přímá souvislost, takže se stává, že význam slova se v průběhu vývoje obměňuje, ne-li přímo mění – tedy měnící se skutečnost ovlivňuje význam slova a jeho užití. A z toho vyplývá i opačná víra: že slovo svou podobou, případně nahrazením podobným výrazem, může měnit skutečnost. Výmluvný příklad nám poskytují Spojené státy; tam pojem negro (černoch, negr) nahradili pojmem Afroameričan v domnění, že to přispěje k odstranění rasismu. Tato záměna pojmů vzájemné vztahy s bílými příliš nezlepšila, stejně jako se to už dříve nepodařilo významnému kulturnímu hnutí négritude (negerství či černošství – pojem záměrně zdůraznil rasové odlišení), založenému ve 30. letech 20. století slavnými černými básníky Aimém Césairem a Léopoldem Senghorem. Neblahá situace v poslední době vyvrcholila, když hnutí Black Lives Matter (Na černošských životech záleží – vzniklé ovšem už v roce 2013) dokonce vydalo absurdní výzvu, aby se black (černý) psalo s velkým B na znamení úcty k černé rase (přesněji k černému antropologickému typu, protože slovo rasa už je taky bráno jako závadné), zatímco white (bílý) by mělo zůstat u malého w.
Abychom u nás nezůstali pozadu za zlými Američany, kteří bijí černochy (viz známý vtip o velkém zpoždění vlaků v ruském metru), vymysleli naši jazykoví experti nahrazení slova cikán pojmem Rom. A kupodivu ani u nás to nijak nevedlo ke zlepšení soužití společenské většiny s etnickou menšinou. A co se týče hrátek s velkými a malými písmeny, stačí připomenout situaci v první polovině devadesátých let, kdy se ve všech cooperovkách, mayovkách a dalších indiánkách přepisovali Indiáni na indiány. Ale tato změna byla logicky zdůvodněna tím, že jde o jméno antropologické skupiny, jako běloch a černoch. Na pováženou ovšem je užití pojmu rudoch nebo nedej bože označení orientálců jmény žlutý, žluťák, žluťásek; to už je málem na úrovni hanlivého žlutá huba.
Letos v době koronavirové krize vydala kancelář ombudsmana obsáhlý, šestadvacetistránkový materiál Jak mluvit a psát o lidech a s lidmi s postižením. Je určen hlavně pracovníkům médií, jejichž úkolem je mimo jiné plnit právě ono zbožné přání „pomocí slov měnit skutečnost“ – samozřejmě k lepšímu. Příručka má přispět k tomu, aby jazyk a způsob zobrazování lidí s postižením byly v médiích používány s větší úctou. Zástupkyně ombudsmana v úvodu píše, že „doporučení vzniklo ve spolupráci se speciálními pedagogy, lingvisty, neziskovými organizacemi, novináři, ale především se samotnými lidmi s postižením“. (Jen na okraj: je uvedeno 27 jmen konzultantů, ale bohužel se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by v tomto textu opravil prohřešky proti češtině.) Východiskem doporučení je zásada „people first“: v první řadě jsme všichni lidé, a proto by se neměl užívat termín postižený člověk (postižení je tu na prvním místě), nýbrž člověk s postižením. Tímto pojmem by měl být nahrazen prý už „překonaný“ termín invalida. Je sice pravda, že označení tímto termínem se může někoho dotknout, ale na druhé straně existuje něco jako „jazyková ekonomie“, vedoucí k co možná největšímu zkracování jazykové výpovědi; proto například běžně zdravíme nashle, říkáme my to vydr, absurdně zkracujeme ukaž na uka a podobně. Takže těžko se v jazyce prosadí náhrada vozíčkáře termínem člověk pohybující se na vozíku či člověk s omezením hybnosti, nebo náhrada autisty doporučeným pojmem člověk s poruchou autistického spektra, podobně také náhrada hluchého pojmem člověk, který je neslyšící, hluchoněmého pojmem člověk se sluchovým postižením a slepce označením člověk, který je nevidomý. Novináři by sice měli místo pojmu mentálně retardovaný používat označení člověk s mentálním postižením, ale těžko se prosadí tímto dlouhým pojmem zaměňovat výrazy debil. imbecil, idiot, stejně jako nahrazovat výrazy blázen, choromyslný, šílený či slabomyslný označením člověk s duševním onemocněním nebo s psychosomatickým postižením.
Snaha naučit lidi používat jiná slova než doposud má svou historii. Připomeňme si období padesátých let, kdy láska „na věčné časy“ k Sovětskému svazu se u nás naháněla i přebíráním ruských slov, jež ovšem věčné časy nevydržela: chozrasčot, kolchoz, kulak, komsomol, naprosto nelogické požárník, ve vojenství pak otřesné výrazy odřad, letučka, politruk a další. Ale přesto se některé novodobé rusismy v češtině po boku slov přejatých našimi obrozenci (vzduch, vesmír, příroda, průmysl, vkus, kormidlo, borec…) udržely dodnes: vodka, čistka, gulag, samizdat, sputnik, zemljanka a další.
Po listopadu 1989 se naše snaha „vrátit se zpět do Evropy“ vtělila i do nadměrné vstřícnosti vůči angličtině. Ani tady historie nezklame. U příležitosti Mezinárodního dne mateřského jazyka (jak příznačné!) dne 21. února 2020 vyšel v Lidových novinách článek Martiny Rybové (z Ústavu pro jazyk český) Kam vyrazit na venden?, v němž je uvedeno množství v minulosti navrhovaných českých náhrad slova weekend (mimo jiné neděláček, zotav, osvěžená, odpočník, konectýdení, týdnuvale či zmíněný venden). Ale dobře víme, že žádná z nich v češtině neutkvěla, stejně jako překlady pojmu televize výrazy dálnozor, dálnojev, vlnojev nebo nově vytvořená pojmenování rozvid, rozjev, světdoma, vidímvás.
Anglická slova si do češtiny mnohdy převádíme na základě jejich zvukové podoby: harass (týrat, sekýrovat) – harašit, browse (prohlížet) – brouzdat (webovými stránkami), hack (pronikat do jiných počítačů) – heknout či hákovat. Jazykovědec Karel Oliva dokonce přišel s nápadem, že by se v češtině v souvislosti s chováním některých našich politiků mělo objevit slovo kautauvat (z anglického kowtow), což prý je výpůjčka z čínštiny a znamená „bít hlavou o zem vkleče před vrchností“. To by bylo zkrácení skutečně podstatné.
Moudrý Antoine de Saint-Exupéry už kdysi napsal: „Slova mohou být zdrojem velkého nedorozumění.“ A my patálii se slovy neunikneme snad nikdy. Vzpomínám, jak neméně moudrý Jan Skácel v jednom ze svých nedostižných článků psal o dění v zatopené slovenské obci. Zděšené krávy se tam zpěčovaly vyjít z kravínů. A tu jednoho vojáčka napadlo udělat kravám na oháňce uzel. A hle, krávy to vyvedlo z konceptu natolik, že si pak daly líbit všechno.
Možná by něco podobného pomohlo i nám. Stačí uzel na jazyku – a přijmeme cokoliv.
MICHAL ŽÁK