Utonulá

22.07.2016 10:25

    Když člověk hledá určitou věc na googlu, většinou narazí i na něco docela jiného, často mnohem zajímavějšího: hledaje kozu, najde vůz. A má o čem přemýšlet, na co vzpomínat, nacházet souvislosti.

    Takovým „vozem“ se pro mne stal nález pozvánky na aukci, kde byl v nabídce mimo jiné i sádrový odlitek údajně posmrtné masky utonulé dívky, označované jako Neznámá ze Seiny. I když původ toho odlitku tone v mlhách (neznáme ani toho, kdo podobu odlil, ba není jasné, zda vůbec jde o tvář mrtvé dívky), právě tato znehybnělá tvář se záhadným, klidným úsměvem inspirovala mnohé umělce 20. století. Onu Neznámou, kterou Albert Camus připodobnil k Moně Lise, si koncem 80. let 19. století pařížská kulturní společnost propojila s nejslavnější utonulou v historii, Shakespearovou Ofélií z Hamleta. Královna Gertruda o ní říká: „Padla i s kvítím do plačících vod. / Šat se jí zeširoka rozestřel / a plula chvíli na něm jako víla.“ (přel. Zdeněk Urbánek) A Jean Arthur Rimbaud v básni Ofélie (1870) připomíná: „Už víc než tisíc let tu plyne Ofélie / jak bílý přízrak zvolna po řece.“ (přel. Vítězslav Nezval) Francouzský filozof, spisovatel a velký znalec poezie Gaston Bachelard (1884–1962) dokonce v této souvislosti zavedl nový pojem, tzv. Oféliin komplex, symbolizující myšlenku poslední cesty a konečného rozplynutí člověka: „Zmizet v hluboké vodě nebo zmizet na vzdáleném obzoru, splynout s hloubkou nebo s nekonečnem, takový je lidský osud, jehož obrazem je osud vody.“ A dále dodává: „Celá staletí se [Ofélie] zjevuje snivcům a básníkům plující po potoce, ověnčena květy, s vlasy rozprostřenými po hladině. Dala vznik jedné z nejkrásnějších básnických synekdoch. Stala se plovoucími vlasy, rozpuštěnými vlasy ve vlnách.“ (přel. Jitka Hamzová)

    Kouzlu mrtvé dívky ověnčené květy, jež odplouvá po proudu, propadl už anglický malíř John Everett Millais, autor slavného obrazu Ofélie z počátku 50. let 19. století, a později básníci německého jazyka Heym, Trakl a Rilke, který motiv Neznámé ze Seiny zařadil do svého jediného románu Zápisky Malta Lauridse Brigga (1910; známe ho ve skvělém překladu brněnského básníka Josefa Suchého). Další vlnu zájmu odstartoval na prahu 30. let Vítězslav Nezval svou básní Neznámá ze Seiny (ve sbírce Básně noci), o něco později se přidalo opět několik německy píšících autorů, z nichž nejznámější je Ödön von Horváth (drama Neznámá ze Seiny, 1934), a také tehdy ještě rusky píšící Vladimir Nabokov (stejnojmenná báseň, 1934). Z Francouzů stejný námět zpracoval Jules Supervielle (ve stejnojmenné básnické próze) a Louis Aragon tentýž motiv využil ve svém románu Aurelián (1944). A možná nejen Evropané dodnes líbají Neznámou ze Seiny na rty, protože tvůrci figuríny pro nácvik umělého dýchání (již jsme si my zdůvěrnili jménem Andula) dali jejímu obličeji přesně tuto slavnou podobu.

    Oféliina komplexu nezůstala ušetřena ani naše kultura. Téma utonulé mladé dívky fascinovalo malíře Jakuba Schikanedera (obraz Utonulá, 1890–1895), Hanuše Schweigera (stejnojmenná kresba 1903) a další. Ovšem český a moravský folklor tímto tématem přímo oplývá. Roku 1835 vydal František Sušil (1804–1868) Morawské národnj pjsně s nápěwy do textů wřazenými (druhé, obsáhlejší vydání vyšlo roku 1860) – a hned první písní tam je Utonulá; za ní pak následují balady s podobným tragickým námětem. Sušil k tomu píše (původním půvabným pravopisem, kde „gegj“ se čte „její“): „Gak tato pjseň, tak neb podobně bude každý moudrý čtenář zawjrati pjseň 2 a 13, wěda, že pjsně národu našeho nikdy úmysl nemagj, samovraždě gegj ohavnost a hřjšnost ugjmati, on srowná také pjseň 144, 173 a 185.“ A roku 1842 vyšel 1. svazek s názvem Pjsně národnj w Čechách, jež „sebral Karel Jaromír Erben“, kde je Utonulá (s několika obměnami oproti Sušilovi) uvedena jako 137. v pořadí. Patrně druhým vydáním Sušilovy sbírky se inspiroval Sušilův přítel Pavel Křížkovský (1820–1885): zhudebnil některé texty, mj. Utonulou (coby píseň z Rousínovska); tento mužský sbor nadchl Bedřicha Smetanu tak, že skladbu hned následujícího roku uvedl v Praze. Píseň vypráví o dívce, jež se po sedmi uplynulých letech nemohla dočkat návratu svého milého z vojny a v domnění, že zahynul, „Do wody skočila, / Woda gi shltila“, takže „Gegj černé vlasy / Po wodě plowaly; / Gegj černé oči, / Gegj černé oči / K nebi se zdwihaly.“ Jenže její milý se vrátil a „Hned s konjčka slezl, / Kord do něho wrazil; / Do swého srdéčka, / Do swého srdéčka / Z pistoly vystřelil.“

    Augustiniánského kněze Pavla Křížkovského Brňané znají coby učitele (a předchůdce) mladého Leoše Janáčka ve starobrněnském klášteře; jeho velkou bronzovou sochu míjejí při cestách na Špilberk u vstupu z Údolní ulice. Tento pomník z dílny Františka Fabiánka byl instalován roku 1926; za okupace neušel „zájmu“ nacistů, takže byl roku 1943 odstraněn a znovu byl instalován brzy po osvobození. Trpký osud pomníku ostatně Křížkovský předjal svým vlastním údělem: brněnský biskup Schaffgotsche považoval Křížkovského tvorbu za znevažování církve a zakázal mu komponovat světské skladby. Posléze ho dokonce vykázal ze starobrněnského kláštera do Olomouce. Křížkovský se mohl do Brna vrátit až těžce nemocný po mozkové mrtvici a zde zemřel. Pochován je vedle svého spolužáka a spolubratra Johanna Gregora Mendela na Ústředním hřbitově.

MICHAL ŽÁK