Tajemná kultura Nuragů

    Nuragy, kamenné kuželovité stavby, začali budovat lidé, kterým říkáme Nuragové, na středomořském ostrově Sardinii od poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem. Zachovalo se jich zde přes 7500, většinou však pobořených. Jejich věže, obrovské komolé kužely, vidíme na Sardinii na každém kroku. Tu stojí osaměle u silnice, tu jsou součástí novodobého ohrazení. Někdy jsou z původního nuragu jen trosky, i tak je však zbylá terasa natolik vysoká, aby tvořila nepřehlédnutelnou dominantu krajiny. Největší a zároveň také jeden z nejzachovalejších komplexů, Su Nuraxi, se rozkládá poblíž dnešní vesnice Barumini, 62 kilometrů od hlavního města ostrova Cagliari.

    Su Nuraxi (místní název pro nuragy) objevil ve 40.–50. letech minulého století archeolog Giovanni Lilllu; pod jeho vedením byl areál zpřístupněn veřejnosti. Jako kulturní světové dědictví je zapsán na seznamu UNESCO. Předtím se v krajině jevil jako kopec, teprve poté, co se začaly objevovat  velké kusy horniny a keramické střepy, archeologové zpozorněli, začali kopat  a zjistili, že narazili na nuragy, vzpomínané již před více než sto lety vědci, jakými byli Vittorio Angius, Giovanni Spano a Antonio Taramelli.

    Kultura Nuragů se vyvíjela na Sardinii v letech 1500 až 500 před n. l. Jedná se o vysoce rozvinutou civilizaci se sociální strukturou, která se vyznačovala zřizováním obcí s kmenovým uspořádáním. Nejvyšší příčku zaujímali válečníci, následovali kněží, prosté obyvatelstvo představovali sedláci a pastevci. Byli mezi nimi však také schopní konstruktéři a námořníci, nežili tedy izolovaně, ale spíše v živém kontaktu se středomořskými kulturami, s nimiž obchodovali. Zanechali největší počet kvalitních staveb, což se odráží také v pojmenování celé společnosti: typickou stavbou té doby je „nuraghe“, které v překladu znamená „hromadu kamení“ nebo „jeskyni“, představující určitý způsob vojenské architektury s osvědčeným opevněním s věžemi. Dosud se na ostrově našlo přes 7000 nuragů. Su Nuraxi je mezi nimi nejvýznamnějším, protože má více než jednu věž. Stavby na Sardinii pocházejí hlavně ze střední a pozdní doby bronzové. Připomínají středověké hrady, i když vznikly takřka o 3000 roků dříve.

    V průběhu doby se způsob stavby měnil a používal až do doby železné; někdy je využívaly i následné generace. Nuragové stavěli i další budovy, některé z nich pro civilní účely, například obytná stavení ve vesnicích, řada z nich měla náboženské poslání, například svaté studny či prameny, malé kostelíky nebo hřbitovy s obrovskými hroby. Tak mimořádný architektonický pokrok byl možný také díky geologickým podmínkám, které se vyznačují nejrůznějšími druhy hornin vhodných jako stavební materiál, zejména čedič, trachyt a vápenec, v malém množství granit a pískovec. Sídliště Nuragů se nacházela především na návrších a náhorních plošinách ve výšce 200–600 metrů, vždy v blízkosti pramenů či vodních toků.

    Jedním z nejdůležitějších produktů této civilizace byla nesporně keramika, která se v průběhu staletí měnila, zejména pokud jde o suroviny a tvary; vedle kamenných soch je významné také zpracování kovů (bronzu a železa), ze kterých se zhotovovaly zbraně, šperky, předměty denní potřeby a malé bronzové figurky, tzv. bronzetti.

    Dosud  se však nenašly žádné písemné prameny týkající se Nuragů, i když je zřejmé, že se jednalo o vysoce rozvinutou kulturu. V poslední době se řada badatelů věnuje průzkumu souvisejícímu s tímto fenoménem.

Su Nuraxi – kultura z období delšího než 2000 roků, neboli od let 2500 př. n. l. až po 7. století našeho letopočtu

    Při zkoumání staveb Su Nuraxi lze zjistit různé fáze, které se na základě rozdílných struktur a rozvinutějšího využití stavebních materiálů od sebe odlišují. Hlavním materiálem je velmi tvrdá vulkanická hornina – čedič –,  která se na tomto území získávala ze sousední náhorní planiny Giara.

    Přesun velké masy čedičové horniny však vyžaduje obrovskou sílu; pro transport se zřejmě využívala volská spřežení. Kameny se posléze ve vodorovných řadách vrstvily jako suché zdivo, neboli bez používání jakéhokoli druhu malty. Na způsob staveb nepanuje jednotný názor, existuje však předpoklad šikmých ploch, které byly podepřeny dřevěnými sloupy, pevně ukotvenými v zemi.

    Ve střední době bronzové byla postavena hlavní věž (tzv. Mastio A), která byla zpočátku jednoduchým tholosovým nuragem. Výraz tholos se využívá pro označení kuželovité věže, která se vyznačuje vnitřní kruhovou komorou s kolmo nahoru mířícími a zužujícími se zdmi sestávajícími z velkých čedičových kamenů, které se směrem vzhůru zmenšují a nahoře končí falešnou klenbou. Hlavní věž měří dnes 14,1 metru; zpočátku byla jeho výška 18,6 metru. Tato věž představuje nejstarší stavební dílo Su Nuraxi; Datováním divokého olivovníkového dřeva z interiéru věže byl pomoci radioaktivní uhlíkové metody (analýza C 14) zjištěn rok 1470 př. n. l. (tolerance +/– 200 let).

    Zpočátku sestávala hlavní věž ze tří nad sebou umístěných komor kruhového půdorysu pokrytých falešnou stropní klenbou. Zatímco je první a druhá komora dodnes dochována v perfektním stavu, třetí komora se zřítila. Zbyl z ní pouze spodní prstenec balvanů, které měly nést podlahu.

    Velký vchod do hlavní věže, který byl vzhledem k maximálnímu využití světla orientován na jih, je opatřen architrávem s odlehčovacími otvory, které mají zmírnit enormní hmotnost věžní konstrukce. V oválném předsálí je výklenek určený strážnému, zatímco ve velké přízemní komoře jsou výklenky dva, sloužící jako skladiště obložené korkovou izolací.

    Uvnitř první komory se nachází zhruba ve čtyřmetrové výšce přístup ke schodišti, které vede k druhé a třetí komoře. Přístup byl možný pomocí dřevěného nebo provazového žebříku.

    V pozdní době bronzové (1300–1100 př. n. l.) byla následně přistavěna pevnostní stavba z masivního zdiva se čtyřmi navzájem propojenými věžemi, které byly orientovány do čtyř světových stran, zřejmě dosahovaly výšky zhruba 14 metrů, zatímco dnes měří již jen 8,4 metru. Přístup k těmto čtyřem hradebním věžím vedl ve 13. století př. n. l. mezi jižní a východní věží na půlkruhový dvůr.

    Koncem doby bronzové (11.–9. století př. n. l.) byla postavena největší část vesnických obydlí. Měli kruhový tvar a sestávaly pouze z jedné místnosti. Uvnitř „chýše 172“ byl nalezen žernov určený k drcení obilí pomocí tlukadla a do zdi zabudovaná pec sloužící k vaření. Další důležitou stavbou vesnice byla „chýše 80“, považovaná za shromáždiště, zasedací nebo senátní místnost. Jedná se o velkou kruhovou stavbu s prstencovým uspořádáním lavice vedoucí kolem celé vnitřní stěny. Uvnitř místnosti byla umístěna vana, okrouhlé umývadlo a betyl (opracovaný kultovní kámen) ve formě věže, z jehož ztvárnění vznikly důležité architektonické odkazy týkající se věží, jelikož se dosud nenašel jediný nurag, který by byl zachován včetně vrcholu. Tento se zdá být obklopen obrovskými  podpůrnými „nosiči“ se zvlášť upravených bloků, které byly hvězdicově upevněny do vrcholku.

Počátek poslední fáze kultury Nuragů

    Během doby železné (9.–6. století př. n. l.) bylo Su Nuraxi takřka zcela zničeno. Na jeho ruinách vznikl nový sídelní komplex, který již vykazuje vyzrálejší stavební techniky městské architektury; jsou svědectvím stále se rozvíjející civilizace, která se jednak ze svého středu, ale také díky kontaktům s okolním světem mění. V této době panují mírovější podmínky a doba válek se zdá být zažehnána.

    Začínají se budovat nová sídliště; staví se obydlí s vnitřními dvory. Barumini zůstává však nedostižné. Dosahuje nejvyššího stupně ucelenosti a rozvoje. Obvodové zdi těchto staveb jsou kruhové, ale vnitřní komory jsou více či méně čtyřhranné a paprskovitě směřují do vnitřních dvorů.

    Pozoruhodnou stavbou, která vznikla v době železné, je „chýše zz“, která byla využívaná v punských a římských dobách. Jedná se o stavbu o jediné místnosti na oválném půdorysu, která měří dnes 3,25 metru se zřejmou kopulí. Postavena je z čedičových kamenů, její vršek zdobí stonkový vzor. Má se za to, že tato stavba plnila veřejnou funkci audienčního sálu, který sloužil hlavě obce.

    V 5. století př. n. l. došlo k punskému obsazení území a ke kontaktu Nuragů se zcela neznámou kulturou. Poznenáhlu dochází k soumraku tradičních hodnot i staveb. Ve 2.–1. století př. n. l. se vzhled původního osídlení znovu mění příchodem Římanů, kteří krajinu přizpůsobují svým potřebám, některé stavby a hřbitovy však využívají nadále. Struktura zůstává zachována až do 3. století našeho letopočtu, poté se původní sídliště nepravidelně využívá až do středověku.

x x x

    Při návštěvě vesnice Barumini se  můžete projít megalitickým komplexem. Za mírný poplatek vás zde provedou a poskytnou podrobný výklad o tom, co víme, ale spíše nevíme, odkud Nuragové přišli. Můžete prolézt úzkou chodbou uvnitř hlavního nuragu a po šnekovitém schodišti z obrovských balvanů vylézt na vrchol. Pak po moderních schůdcích sestoupit dovnitř věže a prolézt i čtyři komory v citadele. Po prohlídce se budete cítit ještě zmateněji než před ní. Nálezy podivných psychedelických bronzových sošek z doby Nuragů inspirovali dokonce některé ufology k jednoznačnému výkladu smyslu obrovských věží. Rozkvět společenství Nuragů rozvrátil nejprve vpád Féničanů a později Kartaginců. Dochovaly se jen jejich pozoruhodné stavby.

ERIKA BEZDÍČKOVÁ