Jarmila Bednaříková:

Stěhování národů a sever Evropy, Vikingové na mořích i na pevnině

11.12.2017 15:50

    Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 2017, vydání první. 250 stran textu, dále 26 str. Prameny, Literatura, rejstřík Osobních jmen, Kmeny, Národy, Zeměpisné pojmy.

    Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., pracuje v Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Věnuje se dějinám pozdní antiky a dějinám raného středověku. Publikovala řadu knih a odborných studií s okruhem zájmů o stěhování národů, historii Hunů (mj. Atila, Hunové, Řím a Evropa), germánských států i sociální problematice pozdní Římské říše. Doc. Bednaříková se čestně řadí mezi historiky Masarykovy univerzity v Brně, kteří se obdobnými zájmy o starých národech knižně už prezentovali. Z posledních desetiletí tu jen vzpomeňme například již zemřelého profesora Antonína Bartoňka (např. Řecké ostrovy). Jarmila Bednaříková se ve své knize snaží pojmenovat problematiku Vikingů jaksi uceleně, z různých úhlů pohledu. O tom svědčí zejména názvy jednotlivých kapitol knihy: Nejstarší zprávy o germánském severu, Doba vikingská – přechodné období dějin, Správa skandinávských území, Společnost, zákony a vojenství. Dále pokračují názvy Viking a jiné zdroje obživy, Vikingové a Karlovská říše, Britanie, Irsko, Skotsko a ostrovy v mořích okolo nich, Vikingové ve středomoří, Normani (Varjagové) v Rusku a jejich vztahy k Byzanci, Další způsoby obživy v době vikingské, Integrace, Polyteistické náboženství a etika Vikingů, Praktiky christianizace na germánském severu a nakonec čtyřstránkový Závěr.

    Základní názvy kapitol nás uvádějí do obecnější problematiky. Témata nosných kapitol jsou dále rozpracovávána, stačí tu uvést jejich podrobnější názvy: Státy přechodného období mezi starověkem a středověkem, Severští králové, Královská správa, Složení skandinávské společnosti, Právo vikingského období, Vojenství a vikingské lodi, Výboje, usidlování. Tributy a výkupné, Island a Grónsko, Objevení Vinlandu, Zemědělství, Řemesla, Obchod. Tématika navýsost zajímavá, v níž se autorka opírá o dochované prameny a početnou literaturu, vč. jejich vlastních publikací. Závěrečný seznam osobních jmen i zeměpisných pojmů pomáhá čtenáři v celkové orientaci.

    Téma Vikingové je pro Středoevropana jistě neobyčejně přitažlivé, v odborné literatuře zajímalo historiky nejméně od první poloviny 19. století. A to především díky existujícím starověkým a středověkým pramenům. Středověkým pak zejména proto, že existují kroniky, které se nám zachovaly, napsané ve vyspělých západních klášterních skriptoriích, také díky norským ságám, básním skaldů, islandským zákonům či kronikám z Normandie. Takovéto prameny tedy v našich zemích téměř docela schází. Je jistě neobyčejně zajímavé dočítat se o námořních i pevninských cestách, které na západě, přes tzv. nášlapné kameny Island a Grónsko sahaly až do přesněji neurčené oblasti Severní Ameriky, která byla pojmenována Vinlandem. Častěji ale do Středozemí a přes oblast Bílého Moře a přilehlých vodních ploch a řek až na jih do Černomoří, do oblasti Byzance, do Konstantinopole. Pro lepší pochopení  a orientaci je kniha přirozeně doplněna mapkami, fotografiemi předmětů z vikingské produkce, fotografiemi replik starých vikingských staveb, známého koberce z Bayeux, replik pověstných vikingských lodí, bez nichž by rozvoj této společnosti vůbec nebyl možný, a dalšími. V této souvislosti si mimoděk můžeme uvědomit, jak významnou roli v osidlování rozlehlých krajin zejména evropského Severu vlastně sehrály dopravní prostředky, zde spolehlivé pohyblivé lodi, u Mongolů o staletí později například koně. Dozvídáme se, co bylo předmětem obživy této společnosti. Že to bylo zemědělství a pastevectví. A také lov, rybářství, obchod a často přepadávání severních zemí, Norska, území pozdějšího sjednoceného Švédska, Dánska, Normandie, Anglie, Finska, tedy takzvaný viking. Nejspíš si v našem vědomí příliš nepřipouštíme, že Vikingové, to byla vlastně raně středověká společnost, mocnost, která po tři staletí přispívala, byť ovšem docela tvrdým způsobem, k rozvoji a ideovému sjednocování tehdejších oblastí západní i východní Evropy. Společnost, která se ve velkém věnovala obchodu, ale kupodivu například také básnictví! Nedotkla se však nejspíš Evropy střední, a pokud ano, tedy opravdu jenom okrajově. Vikingové, jako tvrdí chlapi, bojovníci, byli využíváni v různých šlechtických a královských družinách coby „ozbrojenci“, tělesní ochránci mocných. Přesto se zřejmě trvale, byť mimořádně, zapsali do raných dějin českého státu. Jde totiž o vrahy kněžny Ludmily, babičky knížete Václava, Gommona a Tunnu.

    Malá odbočka: V současnosti na Pražském hradě probíhající archeologický průzkum naznačuje, že mezi pohřbenou elitou byli zčásti také cizinci, další bádání snad už v příštím roce ukáže, zda mezi nimi byli i Vikingové. Málo si uvědomujeme a málo je zdůrazňovaná skutečnost, že k christianizaci společnosti obecně docházelo na celém území Evropy většinou shora, ze společnosti vládnoucí vrstvy, vládnoucích knížat. Na příkladu severských zemí je to zvláště markantní, činy věřících v polyteistickém náboženství byly velmi vzdálené pozdější křesťanské víře v jednoho boha a nové etice. Významné pohřby reprezentuje mimo jiných příklad pohřbu na Rusi, ve společnosti Varjagů z roku 922, který je popisován Arabem Ibn Fadlánem. V rámci pohřebního obřadu významného muže byla rituálně usmrcena také mladá otrokyně svého zemřelého pána, s níž mužští účastníci obřadu nejprve souložili, než byla do hrobu uložena vedle mrtvého. Významný podíl pohřbů mají i vikingské pohřby v lodích. Ale, nemylme se, ani etika Vikingů, ve snaze zachovat si dlouhý život, není jaksi bez zásad. Za jedny z nejtěžších zločinů byla považována vražda, křivá přísaha a kupodivu i svádění cizích žen. Pachatelé takových skutků jsou prý po smrti podrobováni krutým trestům tak, aby pozemskou společnost živých nezachvátil chaos. Zásady vlastně ve své obecnosti navazují na etiku vyspělých zemí starověku. Volně, jakoby z Nového zákona, vyznívají slova některého z evangelií o tom, že si na Zemi máme připravovat zásluhy pro království nebeské... (a Edda:) „Zajde majetek, zemřou přátelé, ty sám též zemřeš... Plné spíže jsem viděl Ftjungových synů; teď nad žebráckou holí hořekují. Bohatství trvá jak mžiknutí brvy, je to přelétavý pták.“ Křesťanství se i ve Skandinávii šířilo stykem velmožů a obchodníků s pokřesťanštěnými zeměmi, také s anglickými či irskými misionáři. Významnou roli tu hrálo především to, že v Hamburku – Bremách vzniklo za podpory Karlovců misijní biskupství, brzy povýšené na arcibiskupství. Pro ně byla christianizace severu jedním z hlavních úkolů. Křesťanství se šířilo také díky sňatkům se ženami z rodin křesťanských vládců a také kanonizací některých severských králů. Pokaždé jinak, v Dánsku se významnou osobou, která zaváděla křesťanství, jevil například sám král Harald Modrozubý. Král, králové, byli ovšem těmi, kdo církvi dávali největší dary. Dosti drastické je líčení, kterak král Olaf osobně násilím christianizoval v Norsku jistého Rauda ve dvorci v Gödo. Ten, protože se nechtěl nechat pokřtít, byl včetně svých lidí mučen, anebo byli jeho lidé pobiti. Podobným praktikám se nebránil ani zde přítomný biskup. Olaf jinde také některé, kteří se nechtěli nechat pokřtít, vyhnal ze země, některým dal useknout ruce či chodidla, některé dal oslepit, vyříznout jim jazyk či je prostě nechal popravit. Christianizaci Norska dokončil Olaf Haraldsson, pokřtěný ve francouzském Rouenu (1013/14?). Ani on se nevyhýbal používání násilných prostředků. Přesto se stal národním světcem Norska. U Olafa se nechal pokřtít také dobře známý Viking Leif Eriksson, který jako první osídlil Grónsko.

    Poslední kapitola s názvem Praktiky christianizace na germánském severu, pojednávající o problematice christianizace, je bohužel před vlastním závěrem zatížena množstvím popisů a jmen, tedy textu, který není autorsky dobře uspořádán a někde líčením četných dějů a jmen působí až trochu zmatečně. Přitom praktiky christianizace, tedy uvádění křesťanství do tehdejší severské společnosti, by vlastně měly být z dlouhodobého hlediska, z pohledu historie, jedním z nejhlavnějších, ba v knize před Závěrem až vrcholných textů. Křesťanství přece na půl tisíciletí ideově sjednotilo severské země s ostatní západní i východní křesťanskou Evropou. Přesto však je text kapitoly nepochybně přínosem pro všeobecné vědomosti současného českého čtenáře o Vikinzích. A celá kniha je potřebným doplněním našich znalostí o severském evropském prostředí a společnosti a o historii tří staletí druhé poloviny prvního tisíciletí.

FRANTIŠEK VÍCHA