Štědrá potěcha

18.12.2014 14:35

    Britský etnolog James George Frazer, autor slavné knihy Zlatá ratolest, zaznamenal tuto příhodu: „Když se Menriové poprvé setkali s Malajsijci, nalezli u nich červený květ. Udělali kolem něho kruh a napřáhli nad něj své ruce, aby se zahřáli.“

    Zázrak prvotního vidění. Jak rádi bychom se mu podvolovali, ale – nejde to. Už jsme přišli o svou dětskou nevinnost, už jsme civilizačně vzdáleni i tomu dětství lidstva, které kdysi reprezentoval kmen Menriů. Ale něco nám přece ještě zbývá: jsme ti, kdo „Radostí dětí ohřejí si ruce“, jak moudře odhalil Jan Skácel v básni Vánoce dospělých.

    Ano, každý rok si dáváme pod stromeček Vánoce (už pár let dokonce s velkým V). Dáváme, přestože nevěříme. A tváříme se, že nám to nevadí. Tlačí nás svědomí, ale také fyziologická potřeba periodického oddechu – spočinutí těla a mysli. Jenže my jim nedáme spočinout, my je rovnou chceme povznášet. Mysl tím, že jí dáme pocítit dotek věčnosti připomenutím pradávných tradic svátku míru, pokoje a vzájemného porozumění. No a jak povznášíme tělo? To už je onačejší, mnohem záživnější záležitost. A neobyčejně populární.

    Vánoce, to je čas rituálů. A proto jsou těmi správnými svátky do časopisů pro ženy. Neboť co může být posvátnějšího nad rituál pečení, uklízení a zdobení! Dávno už jsme zapomněli, že našim předkům – pokud se nepostili – stačily na svatvečer různé kaše či chlebové topinky s česnekem. Však oni si to uměli zdůvodnit: kaše jim byla symbolem budoucí hojnosti a česnek přece měl ochraňovat před nečistými silami.

    Před majestátem Vánoc rázem zjihnou i ty nejemancipovanější ženy a z nemilosrdných manažerek a podnikatelek se mění v přičinlivé hospodyňky a strážkyně rodinného krbu, které pod heslem „Urob si sám“ chtějí zopakovat pravé vánoční drama stvoření. Nemyslí při tom ani na znovuzrození slunce při zimním slunovratu, ani na zrození bohočlověka či některého z pohanských novoročních králů. To vše je příliš nehmotné a v tu chvíli málo vhodné. Nejdřív je přece nutno naplnit mísy, aby bylo nad čím plesat a – připusťme – i rozjímat. Tytam jsou doby, kdy nám stačily „rohlíčky, které upečeme v mírné troubě“. Dnes už si paseme hubu na hodně jiných pochutinách. Stačí jen trochu zalistovat příručkami s recepty. Najde se tam všechno možné, od střapáčků a darebáčků přes žabí huby a sklerózu (růžové tyčinky) až třeba po Sandokanovy oči. Ba i „mužskou věrnost“ si můžete v troubě přihotovit; doporučuje se ve tvaru slziček.

    A což teprve, až opulentní večeří stmelená rodina zasedne kol rozsvíceného vánočního stromku a vypuknou nefalšované dárkové orgie. Ostatně, co na tom, vždyť oni už ti dávní tři králové či mágové obnesli Ježíška zlatem, kadidlem a myrhou (pozor, droga! a zároveň memento mori – sloužila k balzamování). Pravda, byly doby, kdy prosťáček boží František z Assisi protestoval proti přehnané vánoční chrámové nádheře postavením prvních prostých jesliček (roku 1223) nebo kdy hospodář, nemohl-li více, aspoň udělal „toho večera větší světlo ve své světnici“, jak napsal Jan z Holešova kolem roku 1400. Mimochodem, některé starobylé zvyky nebyly tak docela k zahození. Jak víme od téhož Jana z Holešova, křesťané v předvečer narození Páně na paměť prvních jesliček stlali slámu do jizeb a do kostela. Ale také prý na té nastlané slámě (arciže ne v kostele) prováděli „rozpustilosti a necudnosti“. Inu, i ďábel chtěl mít podíl z toho velikého svátku.

    No, asi je nejvyšší čas skončit toto rozjímání. A co si tedy popřát k Vánocům? To, co naši předkové: Menší hříchy, větší radosti, po smrti nebeské království.

    A ještě něco: Abychom si měli čím (nebo nad čím) ohřát ruce. Aleluja!

MICHAL ŽÁK