Spolupacienta si člověk nevybere
30.05.2016 12:55
Vojenská nemocnice, třílůžkový pokoj, 4. patro. Počet nemocných: 2. Už při příchodu si mě pan kolega prolustroval dotazem, zda jsem spádový. Při pohledu na moje delší vlasy mu asi došlo, že nebudu lampasák na penzi, tak jako on.
Přesně v 5.30 je budíček. Tedy, abych to upřesnil. V tu dobu plukovník v záloze zapíná elektrický holicí strojek, který dělá neuvěřitelný kravál. Nedá se to poslouchat. Jdu do koupelny, ale stěny nejsou právě zvukotěsné, takže se tento manévr míjí účinkem. Strojek řve půl hodiny.
Přichází paní s čistým povlečením. Já vám to vyměním, je to počuraný. Není, oponuje oslovený a tvrdí, že se nepočural. Když říkám, že je to počuraný, tak je to počuraný, nedá se paní. Já osobně se divím, že to není i něco jiného, protože z druhé strany z něj vycházejí každou chvíli přímo detonace.
Zase rohlíky, vrčí plukovník u snídaně. Dostal jsem taky dva. A med a čaj. Dva dny jsem nic nejedl a nepil. Jsem z té snídaně přímo v sedmém nebi. Hned je to ve mně.
Po jídle mu zvoní telefon. Má ho při sobě, ale z neznámých důvodů ho nechává zvonit nekonečně dlouho. A protože je asi nahluchlý, má zvuk nastavený na maximum a do telefonu nemluví, ale řve. I slova volající osoby jsou jasně slyšet po celém pokoji.
Vzhledem k vysoké intenzitě hovorů jsem záhy pochopil jeho situaci a rodinné zázemí. Všem příbuzným a známým volá několikrát denně a zjevně je zvyklý rozdávat úkoly. Ač mě to nezajímá, musel jsem bezpočtukrát vyslechnout, že se stěhuje s manželkou do domova důchodců, který mu jedna z dcer sehnala, údajně za 19 tisíc měsíčně.
Kolik je to na den, ptá se jí, když volá. Já nevím, zní odpověď. Říkalas, že 120 korun, to je 320 za oba dva. Nic takového jsem neříkala. Že je to 19 tisíc za měsíc, jsem říkala. V podobném duchu se baví i s ostatními a pořád dokola na stejné téma. Nikdy jsem ho ale neslyšel za něco poděkovat.
V 11.30 hodin je oběd. Kdo to tady tak řve, diví se sestra hlasitému telefonování, vždyť on vůbec nebere ohled na ostatní nemocné. Myslím, že něco mu říkat nemá význam, konstatuji, stejně by to nepochopil.
Oni tu okurku dali do teplé omáčky, to je hrůza, naříká nešťastný plukovník. A rýže je nedovařená. Proč to říká mně, netuším. Chce se mi odpovědět, že vzhledem k finální podobě, kterou oběd získá těsně před opuštěním jeho trávicího ústrojí, je celkem jedno, je-li okurka položena do omáčky nebo někam jinam, ale ovládl jsem se.
Mám rajskou polévku s rýží a bramborovou kaši s koprovou omáčkou. Je to fantazie. Rýže byla nedovařená, opakuje plukovník paní, sbírající nádobí. Doma si uvaříte něco lepšího, chlácholí ho. Netuší, že si doma neuvaří nic, protože to neumí a obědy si nechává vozit.
Další série telefonátů. Musí zaplatit zítřejší oběd, musí do bankomatu pro peníze, na odbor vnitřních věcí kvůli bytu, musí za notářem kvůli závěti a kdovíkam ještě. Nechápu, jak to chce stihnout, když za dva dny nastupuje do domova, ale to není můj problém.
K večeři mám bezmasé rizoto. Je to takové jalové, lituje mě sestra. Netuší, jaký mám pořád hlad. Sním to do posledního zrníčka. Tady ten je jak vysavač, upozorňuje na mě svoji kolegyni, když si myslí, že ji neslyším, nenechá ani drobeček. No na to to snad je, ne, aby se to snědlo, namítám. Neříká nic.
Už to vypadalo, že večeře u plukovníka projde bez připomínek, ale neprošla. Dostal těstoviny a zase brble. No samozřejmě, zase těstoviny, protože je to nejlevnější. Doma si uvaříte něco lepšího, zní obvyklá odpověď sestry, která mi už připadá jako automat. Ale asi to s takovými pacienty jinak nejde.
Dávají tam opakované pořady, stěžuje si plukovník, vraceje se od televize. No a co mají dělat, namítám. Kanálů je nepočítaně a vysílají 24 hodin denně. Neříká nic. Po chvíli to nevydrží a jde tam znovu. Zase se ale vrací. Jsou tam dvě ženy a dívají se na opakovaný seriál na Nově, hlásí a vzápětí dodává: Bože, to jsou lidi!
Roznáší se večerní léky. Zapijte to, říká sestra. Já ty léky teď brát nebudu, odmítá je bývalý strážce vlasti. Budu je brát, jak mi řekla obvodní lékařka. Sestra už na diskusi nemá náladu a odchází. Je to dnes její poslední návštěva.
Do zítřejšího rána snad už bude klid. Moc se na něj těším. Jen mě napadlo, když jsme v tom vojenském špitále, že bychom si mohli popřát dobrou noc stylově, tedy po vojensku: Třeba: soudruhu plukovníku, svobodník Smutný, dovolte mi usnout. Ale odvahu jsem k tomu nenašel.
JIŘÍ SMUTNÝ
