Socha Svobody kráčí Brnem
16.01.2017 15:20
K výročím, která jsme slavně slavili v roce 2016, patřilo i sto let od smrti „císaře pána“ Františka Josefa I. Při té příležitosti se mimo jiné psalo o významných stavbách a pomnících z jeho doby. A v Lidových novinách padla také zmínka o tom, že na střeše Národního muzea v Praze, postaveného koncem osmdesátých let 19. století, je socha, o jejíž existenci většinou nevědí ani znalci; podobá se prý slavné americké soše Svobody, odhalené o pár let dříve, roku 1886, na Ostrově svobody v New Yorku. Ta americká socha, i s podstavcem vysoká třiadevadesát metrů (je tedy o metr vyšší než věž brněnského kostela sv. Jakuba), je dílem francouzského sochaře Frédérica Augusta Bartholdiho a připomíná pomoc Francie americkým osadníkům v jejich válce za nezávislost a přijetí Deklarace nezávislosti Spojených států na britské koruně roku 1776. Svobodu symbolizuje obrovská postava ženy držící ve zdvižené pravici pochodeň a v levici Deklaraci nezávislosti, u nohou má rozťatá pouta tyranie a na hlavě korunu se sedmi paprsky, jež symbolizují svobodu vyzařovanou přes sedm moří do sedmi kontinentů.
Tato známá fakta uvádím ryze účelově: jsou podkladem pro srovnání s našimi „sochami Svobody“, tedy s tou pražskou z dílny Bohuslava Schnircha, jež má být alegorií Nadšení, a brněnskou, umístěnou na střeše domu na rohu ulic Hybešovy a Bezručovy. Obě naše sochy kopírují ideu sochy Svobody, ale výrazně se od amerického výtvoru (a pravděpodobně i vzoru) liší.
U Schnirchovy sochy lze zaznamenat tři podstatné rozdíly: pochodeň drží v levici, v pravici místo Deklarace nezávislosti třímá harfu a hlavně má na zádech křídla, podobně jako antičtí poslové bohů Hermés / Merkur a Íris / Iris a též Diova průvodkyně Niké / Victoria. Podstatné je, že Schnirch také zvolil postavu ženy, která ostatně ztělesňuje to avizované Nadšení lépe než muž.
To brněnskou „sochu Svobody“ představuje naopak muž, což při pohledu zdola, z ulice, není dobře patrné. Má pochodeň v pravici, v levici drží pruh látky, přehozený přes ramena a zakrývající klín, a kolem hlavy má (snad sedm) paprsků. Znalci ovšem v tomto případě nálepku sochy Svobody odmítají a mluví o Luciferovi čili Světlonošovi. Tady však dochází k určitému rozporu. Původně řecký Fósforos (Světlonosný) či též Heósforos (Jitřenka) se na stará kolena stal Luciferem, když ho křesťané proměnili na „knížete pekel“, Bohem zavrženého anděla. Ten, ač padlý, si zachoval vnější atributy anděla; bývá zaměňován se Satanem, což je hebrejské označení ďábla a znamená to „protivník“, protože soupeří s Bohem o vliv nad světem, zasahuje negativně do všech událostí a je zodpovědný za všechny katastrofy. Věřící člověk se mu naštěstí může bránit účinným gestem: znamením kříže.
Ve středověku výtvarná zpodobnění ďábla sloužila k tomu, aby na ně křesťané metali kameny. Což by dnes se sochou na nárožním domě sotva šlo; je příliš vysoko. Nejen z toho důvodu tedy vezměme za základ český překlad jména Lucifer, tedy Světlonoš, ten, kdo přináší světlo poznání. Právě jemu svou alegorickou sochu nepochybně zasvětil i její dnes už neznámý tvůrce. Touha po světle – jako základu vidění a poznání – a jeho hledání je vlastní faustovskému člověku, jenž musí věčně odolávat ďábelskému Mefistovi. (Faustovskému mýtu se ve svém díle věnoval i dále zmíněný Josef Šafařík.)
Máme koneckonců v Brně těch Světlonošů víc. Známý je vysoký reliéf Světlonošky či Iris na fasádě jednoho z domů někdejší Vesny na Jaselské, dílo pražského sochaře Josefa Václava Pekárka. Opět okřídlená postava ženy, ale ve frygické čapce – jednom ze symbolů svobody – a v rozevlátém rouchu, zdvíhá pravici s pochodní a v levici drží otevřenou knihu.
Mimochodem, přímo v nedlouhé Jaselské ulici bydleli ve 20. století opravdoví světlonoši: Karel Čapek a Robert Musil, a do jejího pokračování, do ještě kratší ulice Arne Nováka (kde je Filozofická fakulta) hleděl ze svého domu další ze světlonošů – filozof Josef Šafařík.
Okřídlené postavy Niké či Victorie, Iris a Herma či Merkura byly oblíbeným motivem výtvarného umění; slavná je především antická socha (dnes v Louvru) Niké Samothrácké. V Brně máme ve vstupní hale Uměleckoprůmyslového muzea sochu bohyně Niké (s věncem, jejím obvyklým atributem, nad hlavou). Na nádvoří Moravského zemského muzea stojí torzo někdejší barokní Merkurovy kašny od Ignáce Johanna Bendla (Merkur / Hermés tu zdvíhá v levici nikoli pochodeň, nýbrž caduceus / kérykeion, tedy okřídlenou hůl obtočenou dvěma hady). Hermés se zdviženou levicí je coby karyatida například i na domě na rohu ulic Jana Uhra a Veveří.
Zato s pochodní v ruce je zobrazen Prométheus – tedy další světlonoš – na obrovském plátně Antonína Procházky v aule Právnické fakulty nazvaném Prométheus přinášející lidstvu oheň. Titán je tu ústřední postavou obrazu ve velikosti téměř sto metrů čtverečních. Má sice zvednutou levici, ale pochodeň drží ve spuštěné pravici – tak se přece podpaluje oheň, ať už přináší lidem blaho tepla, či blaho poznání…
Vedeme-li spojnici severo-severozápadním směrem mezi Luciferem na nároží Hybešovy a Bezručovy a Prométheem na Veveří 70, najdeme na ní v poslední třetině reliéf Iris, „hnízdo“ živých (i když už zemřelých) světlonošů i Herma na rohu Jana Uhra a Veveří – a s velmi malými odbočkami i ostatní zmíněné brněnské světlonoše. Je to snad náhoda?
MICHAL ŽÁK
