Šíří odkaz Mistrův…
08.10.2017 10:40
„My, členové Klubu přátel Járy Cimrmana Brno, i my, náhodní návštěvníci Malého divadla hudby Knihovny Jiřího Mahena (KJM) v tento slavný den 50. výročí založení Divadla Járy Cimrmana upřímně děkujeme všem jeho pracovníkům za původní český humor nejvyšší kvality, pomáhající nám přežít a nepřijít o zdravý rozum v době nekonečných seriálů, thrillerů, krimi a dalšího balastu. Přejeme hodně zdraví a sil do dalších let. V Brně dne 4. října 2017 večer….“
Osobně pak přistupujíce k předem připravenému pultu, podepsali tento pozdravný list účastníci svrchu uvedeného vzpomínkového setkání, připomenuvše si současně i ony okamžiky před třiceti lety, kdy byl Klub přátel Divadla Járy Cimrmana v Brně založen. Iniciátorem setkání byl Jan Dalecký, dříve Jan Beránek, houslový virtuos, člen brněnské filharmonie, později pedagog, neúnavný sběratel brněnské hudební minulosti i současnosti, propagátor jazzu a pravidelný autor jazzových půlhodinek v brněnském rozhlase a pořadů v Malém divadle hudby KJM. Osoba tedy nejvýše způsobilá pro rozhovor o brněnském Klubu přátel Mistra Cimrmana a též o brněnské stopě v dějinách pražského divadla.
„Milý Jene,“ povídám, „dovol, abych ti položil jednu jedinou otázku: kdo stál u zrodu Klubu přátel Járy Cimrmana, co bylo impulzem, kdy to bylo, kde to bylo, proč to bylo a ještě prosím popiš tvé působení v divadle Cimrmanů, najmě, jak jsi pořizoval nahrávky snad z každého představení, jež toto divadlo hrálo tady v Brně a okolí a jak jsi potom vytvořil patřičné CD a zapsal se tak trvalé do Dějin onoho divadla.“
„Milé Laďo“, odvětil podomácku Jan Dalecký. „Je téměř neuvěřitelné, že jsme se tímto pořadem, konaným dne 4. října 2017 v Mahenově knihovně, přesně trefili do 50. výročí vzniku Divadla Járy Cimrmana, což se událo v Malostranské besedě v Praze 4. října 1967 premiérou první objevené Mistrovy hry, Akt. Existenci nového divadla jsem zaznamenal díky pravidelnému pořadu Československého rozhlasu, nazvanému Vinárna U pavouka, který byl vysílán na Silvestra roku 1965, tehdy se ozvalo jméno Jára Cimrman poprvé, avšak nepatřilo ještě později velmi populárnímu velikánovi z Pojizeří. Stačilo by ale zalistovat stejnojmennou knihou, kterou sestavil teatrolog Jiří Vondráček, zabývající se odkazem Mistra značnou část svého života, abychom našli datum, kdy už toto jméno souviselo s vídeňským rodákem, srdcem však Čechem – Járou (da) Cimrmanem. Do života jej uvedl dr. Evžen Hedvábný, ve skutečnosti známý pražský jazzman a zakladatel jazzové pedagogiky u nás, multiinstrumentalista, skladatel a aranžér Karel Velebný. To on seznámil posluchače pořadu s tzv. prvním liptákovským nálezem truhly, která byla, jak řekl, „něčím doslova nabita“. To vzbudilo moji zvědavost a při jedné návštěvě Prahy se mi podařilo dostat se do Malostranské besedy, prvního působiště souboru, když se ještě hrávalo hokejově, na třetiny: seminář-hra-jazzový koncert. Poslední část obstarával původně představitel ženských rolí v Divadle, Karel Velebný se svým S+H Quartetem, po těžké autohavárii zastupovaný dalšími muzikanty ze svého okruhu, ale později už se nekoncertovalo a hráli fotbalově, na poločasy. Když jsem zaznamenal brněnská hostování Divadla, navštěvoval jsem je, nejprve s rukama v kapsách, později s bateriovým magnetofonem Uher Report 4200 Stereo a dvojicí mikrofonů AKG D 202. Jenže z páté či patnácté řady byly tajné záznamy těžko srozumitelné vinou hlasitých reakcí diváků kolem. Přišel historický den – 17. červen 1974. Cimrmani hráli snad už naposledy ve Flédě, celou budovu brzy zabrala Československá televize Brno. Několikrát jsem tam natáčel, například hru Stalo se v Aleppu s hudbou Jiřího Bulise nebo pohádku O líné Pepině s hudbou Petra Skoumala a další. Tehdy jsem pány herce od Cimrmanů požádal o svolení postavit mikrofony na okraj jeviště. Koukali jsme chvíli na sebe, a když jsem kladně odpověděl na dotaz, zda jsem fonoamatér, připustili, že by se jim dokonce v tu chvíli hodila vzájemná ochota: já jim natočím čtyřhlasý sbor do pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký, který by použili jako tzv. half-playback při předváděčce brzy po návratu do Prahy a oni mi za to udělí povolení nahrávat zblízka. Ten večer vznikl první úlovek. Další dva nebo tři dny hostování jsem opět snímal a pak ještě mnohokrát. Nemám to přesně spočítáno, ale každou hru jsem ulovil víckrát, v různých alternacích, včetně herců, které brzy nato už mnozí v Brně nestihli (Jan Klusák, František Petiška, Oldřich Unger). O mé sbírce tedy Cimrmani věděli a když měli období tvůrčího útlumu a od premiéry 14. hry Afrika uplynulo dlouhých šest let k závěrečné patnácté – Českému nebi, rozhodli se zalovit v mých terénních záznamech a z pasáží, které nebyly obsaženy na vydaných LP, sestavili dvoj-CD Posel světla a další cimrmanovské texty, na něž se nedostalo. Titul šel v době hladu po něčem novém na dračku, byl vydán roku 2005 a v době křtu, asi měsíc po uvedení na trh, už měl tak velký prodej, že získal i Zlatou desku. Teď se ale vrátím do dob zachycování v různých brněnských sálech. Premiérová byla Fléda, dále Vysokoškolský klub Gorkého, Lidové či dělnické domy v Líšni, Juliánově, Komárově, Rubín v Žabovřeskách, divadlo Reduta ještě před rekonstrukcí, Divadlo bratří Mrštíků na Lidické, Satirické divadlo Večerní Brno (později Divadlo u Bolka – natáčel jsem v obou), studentský klub Topas v Kounicových kolejích a možná ještě něco. Ale pak mi přišlo něco líto. A to, že závěrečnou operu Úspěch českého inženýra v Indii zpívají na playback, na nahrávku orchestrální části celého geniálního díla Járy Cimrmana alias Jana Klusáka. Že prostě nemají pod sebou v orchestřišti ten správný šraml – housle, kontrabas, trubku, trombon, klarinet, fagot, klavír a činely. Dostal jsem šílený nápad to změnit, začal o tom s principály mluvit, nebyli úplně pro ani proti, ale vyplynulo z toho, že by to pro mne znamenalo domluvit se s autorem partitury, tehdy už dlouho umlčovaným skladatelem Janem Klusákem. Jejich vzájemné vztahy nebyly právě nejlepší, jeho jméno muže na indexu bránilo Supraphonu vydání nahrávky této opery, zlatého hřebu celého představení. Na navrhovaný kompromis, na pseudonym on neslyšel, byl to vzácně zásadový muž, ale dal jim svolení operu dál zpívat na onen nahraný podklad. Nasadit nový a živý orchestr, to byl odvážný požadavek. Ukázalo se ale, že když se chce, řešení se najde. Asi tomu pomohlo, že Jan Klusák si mne pamatoval, když jsem dva první roky po JAMU působil jako koncertní mistr v Symfonickém orchestru „Filharmonie pracujících“ v Gottwaldově právě v době, kdy prošlo, že mimo velká hudební centra mohla být uvedena jedna jeho skladba. Byl přítomen, dokonce jsem dostal kytici s jeho vizitkou. A nyní se to asi hodilo. Jednal se mnou velmi kulantně. Někde ten dopis budu mít, pamatuji si na rozhodující pasáž: Souhlas Vám dát nemohu. Ale když to zařídíte tak, že se o živém provedení nedozvím, bude to v pořádku. Bylo. No, a pak jsem musel pro nové obsazení rozepsat osmdesátistránkovou partituru, kterou mi Pavel Vondruška poskytl. Co nejkrasopisněji napsat party pro zmíněných osm nástrojů, bylo to po nocích, asi týden mravenčí práce. Pak jsem musel přemluvit kolegy z filharmonie a přátele, aby se dobře připravili na první a jedinou zkoušku, ale všechno proběhlo až kouzelně hladce, získal jsem pro věc opravdu kvalitní hráče: trubka Jan Broda, trombon František Vitha, klarinet Lubomír Bartoň, fagot Jiří Jakubec, housle (chtěl jsem, abychom byli u pultu dva) Blanka Poláková (a já), kontrabas Alfons Jelínek, klavír Dada Klementová, činely Eva Jurůjová. Do šatny divadla jsem přinesl tašky jídla a pití, aby muzikanti měli aspoň něco materiálního za to, že do toho šli se mnou a zadarmo. Byla pohoda a snad byli i rádi, že mohou takto psát historii. Nutno si uvědomit, že jsme o pouhý den předběhli teprve první výročí Listopadu 1989, lidé ještě byli ochotni dělat něco navíc. Když jsem o nějakých deset let později s jedním z nich jako dramaturg koncertů Kruhu přátel hudby Tišnov zkoušel sjednat trochu ohleduplné honoráře (s ohledem na velmi omezené finance na vesnickou kulturu), to už jsem nedokázal naplnit jeho požadavek. Divadlo se vrátilo do Prahy nadšené, pochlubili se kolegům, s nimiž alternovali, že v Brně mají prima orchestr. Příště si to přijela ozkoušet druhá sestava a po těch čtyřech provedeních brzy následovalo ještě páté, jako dar Bolkovi k jeho padesátinám, které slavil v šapitó na farmě v Olšanech. Nějakou dobu to vypadalo, že tím živý orchestr skončil, tím víc mne pak potěšila zpráva, že by to rádi hráli i v Praze. Dostali ode mne ty opsané party, našli způsob, jak nárůst účinkujících uspokojit finančně a Plzeňský pivovar bere tuto formu jako ideální živou reklamu na svůj produkt, Prazdroj. Platí orchestr a vysílá na představení velké auto s několika bečkami, dvěma hochy a dvěma děvčaty a návštěvníci Divadla mají postaráno o občerstvení. Mohu potvrdit, že to tak probíhá i při výjezdech. A nakonec se toto představení (Cimrman v říši hudby) stalo součástí festivalu Pražské jaro… A jak to bylo s brněnským Klubem přátel Járy Cimrmana? Tak dobrou paměť zase nemám, ale myslím, že proběhlo v Kohoutovicích v tamním sále, a to díky organizačním schopnostem Jitky Měcháčkové, dnes Králové, která pracovala v OKVS (Obvodní kulturní a vzdělávací středisko) tuším na Brně I. Cílem Klubu bylo šířit jméno a genialitu Mistra sérií ukázek z pořadů a též odpovědnou pražských autorů. Když jsme si dopisovali s principály, dostali jsme dvě podmínky – nežádat po nich osobní účast na klubových setkáních a literárně nefušovat na téma Cimrman. Oni zas přistoupili na oplátku na naši podmínku (spíš zdvořilou žádost) a byli ochotni odpovídat na sebrané dotazy na kazetu. Úvodní večer proběhl tuším v březnu 1987. Velkým zpestřením býval občas Vladimír Svitáček, nepochybně si na něj starší posluchači vzpomenou… Klub pracoval intenzivně na sklonku minulého režimu a po Listopadu pomalu vymizel ze scény. Nyní jsme se setkali aspoň někteří po hodně dlouhé době… A co pro mne znamenalo setkání s Mistrem? Velmi si považuju i toho, že jsem, zprvu s přítelem Milošem Moníkem z Hradce Králové, po jeho smrti pak už sám mohl zkompletovat Rejstřík názvů, pojmů a událostí přesně z textů všech patnácti her Járy Cimrmana, což je nezbytné pro rychlou orientaci v záplavě informací. Vydalo nakladatelství Paseka a konečně tedy máme v odkazu Mistra pořádek. To byl běh na dlouhou trať, těch hesel! Ale Divadlo Járy Cimrman vstoupilo do druhé padesátky. Fanděme mu, ať ještě nějaký čas vydrží a děkujme mu za vše, co českému národu dalo. Rozhodně víc, než politici, na které se zapomene. Dáno v Újezdu u Tišnova 6. října 2017.“
LADISLAV VENCÁLEK
Účastníci setkání podepisují (propisku v rukou má Dada Klementová, oblíbená pedagožka Janáčkovy akademie múzických umění).
Foto: autor