Sametový listopad, jak krásný byl to tenkrát sen!

17.11.2014 19:55

    Listopad je opět tu a tentokrát v ozdobném rámu významného jubilea. Myšlen je onen jedenáctý měsíc, který nabyl díky svým společensko-politickým událostem svého významu před rovným čtvrtstoletím. Nejenže nám v průběhu těchto let vyrostla nová generace, ale jak je příznačné pro tohle období, dochází k tomu, co lidé dali do názvu tomuto předposlednímu měsíci v roce. Listopad, psán též i s velkým L, se tím obohatil o své druhé podobenství.

    A mohu-li si dovolit být zprostředkovatelem mluvy pocitů mnohých lidí, a troufnu si říci, že i procentuální většiny, protože současný nostalgický podzim v souvislosti s 25. výročím této události kopíruje do určité míry i pocitový stav mysli mnohých. Protože jak ten současný kalendářní listopad, tak i ten politický, mají jedno společné. Tím prvým je skutečnost v podobě abnormality teplého počasí, kdy samotné podstatě pojmenování tohoto měsíce v jeho názvu, tedy listům, se nechce ani moc ze stromů padat. Jakoby symbolika tohoto děje naznačovala významovou spojitost, protože ani v tom v čem bychom si představovali vývojovou posloupnost naší společnosti, se nám jaksi nedostává.

    Tím druhým je smutná realita, že v souvislosti s listopadovou sedmnáctkou volají davy na demokraticky přímou volbou zvoleného prezidenta, v jejichž apelu je výzva k jeho abdikaci. Má na to lid právo? Jestli má, není v zákoně o volbě prezidenta napsáno, ale z hlediska logiky by mít měl, protože když si jej může zvolit, měl by tím pádem mít i možnost ho odvolat! Je to poprvé v novodobých dějinách, co si lid v takovéto míře nejenom dává tuto otázku aplikovanou do imperativu, právě v souvislosti s výroční listopadovou sedmnáctkou v Praze na Národní třídě. Pomiňme nyní vaječné vrhy do dáli, které si navíc vychutnal i nevinný německý prezident Gauck, ale nesnažme se alibisticky hledat chybu pouze na jedné straně, protože v tomto druhu hry proti sobě hráli dvě protistrany, a lze i říci, že někteří i dokonce ve společném dresu. Rozhodující rozehrávka tohoto finále byla již rozehrána již dříve a nikoli v den 17. listopadu 2014. Ten kdo by měl zájem změřit celou situaci přesným arbitrážním metrem, by si v úvahové potíži měl vzít ku pomoci přísloví, že není kouře bez ohně aneb jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Ale nechť, zde nejde tak o jednu epizodu, ale o čtvrt století trvající a dramaticky při sobě držící celek.

    On totiž ten celý tehdejší listopad (já s touto významovou velkou iniciálou raději zůstanu u jistoty ustálené gramatické klasiky) měl podivné zákulisí, které přehlušila nadšenecká a decibelová revolučnost doby. Kdo si tenkrát položil otázku, proč jsme byli jedni z posledních tzv. východních států, který se monotónní dobu uplynulých 41 roků rozhodl řešit až na poslední chvíli? Kdo se ptal, co bude následovat poté, až naše nadšení opadne?

    Co bylo skutečnou podstatou vyjednávání nové opoziční garnitury se starými strukturami? To nám objektivní mluvou poskytne až doba, kdy se budou moci otevřít archivy, které přiblíží detaily oněch dní. Ale že to bylo jaksi trochu jinak, než jak zněla oficiální prohlášení, nám napovídá vývoj dalších dnů, které je s největší pravděpodobností možné v logice věci vyjádřit rčením: „Tak si tedy vemte tohle, ale my si necháme támhleto.“

    Neboli tradiční něco za něco.

    Jak je známo, politika má jednoho velkého nadřízeného, kterým jsou peníze. A o tom to je, respektive muselo být i tenkrát, neb není přitažlivějšího magnetu světa než jsou prachy. Tak proč nevyměnit tuto nejcennější metu lidstva, za pomíjivou politickou hodnotu a obzvlášť v době, kdy bylo více než patrné, že nic nemůže trvat věčně.

    Nebo že prý komunistická doba kazila v lidech morálku a tato ji v nich upevňuje. Kdo to prohlásil, ať zvedne ruku! Odpovědí nechť je stav např. na E 55, kdy holčičí povětroně tam postávají dodnes. Ale nechoďme na Teplicko, zůstaňme v domácí metropoli, kde u „Kontíku“ nebo na rohu Kounicovy a Šumavské (kousek od policejní stanice) se podobné „půvaby“ ve sporém či více než vyzývavém odění pohybují taktéž. Že mnohá žena za mrzký peníz takovouto hru hraje, není nic překvapivého, ale dost dobře nechápu zájemce opačného pohlaví, že se do tohoto špinavého a smrdutého dobrodružství někde na parkovišti troufnou pustit. Až mě mráz děsu projíždí v odporu po zádech. K tomu můžeme přidat různé opilce a pobudy a pozvracený nebo posetý cigaretovými oharky a odpady prostor nádraží i jinde. Nebo žebrácké lapky, kteří na vás číhají u platebního automatu na parkovišti či s parafínovým kelímkem v kleku na kolenou vyžadují příspěvek. A co naše zákonodárná a výkonná moc, která si na drobného živnostníčka paragraf rychle najde? Jak to, že se s tímto jevem nedokáže vyrovnat ani po čtvrtstoletí? Rovněž tak lze hovořit o drogových dealerech, hernách a dalších svinstvech. Pořád se mluví o jejich likvidaci, ale stále se zachovává staus quo. No proč by ne? Vždyť je zde jeden společný jmenovatel, který se postará o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Že to jsou prachy, zajisté není potřeba dodávat. Ale to je průřez miniaturou záporů. Mnohem horší je společenský vývoj. Máme mnoho žen, které se nazývají samoživitelky. No, jak se to vezme, protože každý ví, co se za tímto zařazením ve většině skrývá. Výslednicí této společenské škatulky je smutná skutečnost, že kdo žije spořádaně a je v produktivní sféře, musí na potřeby těchto tzv. samoživitelek přispívat, kdy jemu samoživitelky nepřispějí ani, dnes již neexistujícím halířem.

    To je líc mince a rubem je skutečnost, že výchova v takovémto jednostranném svazku matka – dítě, postrádá, alespoň ve většině potřebnou výstražnou autoritu. Zdaleka ne každá žena ji v sobě má, a pokud i ano, tak ji realita neobyčejné dětské energetické vytrvalosti semele natolik, že při mnohých dětských alotriích si v beznaději zapálí cigaretu a otevře flašku, a nebo si sedne s kamarádkou někde na kafe, kde probírá situaci v tom smyslu jak je ten svět špatný. A děti, které se stoprocentní jistotou matčin stav vycítí, pak v nadvládě své svobody zboří to zařízení, kam je matka přivede. Ale víme, že i volný svazek matek samoživitelek není až tak volný jak jej předstírají a žijí si vychytrale své partnerské double, kdy v roli samoživitelky před zákonem vystupují a svoji vyčuranost si nechají zaplatit od těch, co žijí ve standardních svazcích a výdělek si obstarávají legální prací. A takto bychom mohli pokračovat, ale netřeba, protože každý z nás by na tohle téma mohl přispět svým postřehem. Ale aby nezněla pouze hana – tedy s malým h –. Jistěže se mnohé změnilo, ale je nezbytnou nutností dodat, že se jednalo mnohdy o vynucený tah, který si na nás vynutil zahraniční kapitál, aby naše tradiční hodnoty proměnil ve své bilanční saldo. Ale nechci být pokrytecký, kdy ve smyslu férovosti přidám otázku. Šlo to s naším českým přístupem a pod tlakem velkého rudého bratra, který má velký podíl na naší hospodářské neschopnosti vypořádat se s negativními jevy jinak?

    A proto i já coby splývající celek hlučícího davu s Justitiinou páskou na očích jsem rovněž volal: „Urááá, ať žije svoboda díky sametové revoluci!“

    A od té doby uplynulo už čtvrt století. Jak krásný byl to tenkrát sen!

JIŘÍ V. ŘEZÁČ