RKZ – odsouzeníhodný padělek, nebo národní klenot?

    Zářijové dny čtrnáctého a šestnáctého jsou ve znamení dvou z našich nejznámějších zkratek – TGM a RKZ –, které spolu souvisí. (Mimochodem, všimli jste si, že každá „pořádná“ zkratka musí být ze tří písmen? Věděl to minulý režim – viz ČSR, KSČ, ROH, ČSM a d. –, víme to i dnes: MMB, TIC, MZM, MZK, KJM, NDB, MdB, ODS, KDU-ČSL…)  Letos 14. září jsme si připomněli 80. výročí úmrtí našeho prvního prezidenta (který roku 1886 vystoupil se zásadní kritikou Rukopisů coby novodobých falz) a 16. září uplynulo 200 let od nálezu Rukopisu královédvorského. Obě události mimořádně zahýbaly českými dějinami. My se však soustředíme na druhou z nich, která časově o 120 let předešla tu prvně jmenovanou.

    Co jen bylo napsáno tlustospisů i článků všeho druhu o Rukopisech, a přece jde o záležitost dosud definitivně nevyřešenou. Alespoň se tak domnívají skalní zastánci jejich pravosti, převážně sdružení ve stále aktivní České společnosti rukopisné; ač v menšině, stále věří, že se jim podaří přesvědčit skeptickou většinu, že Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský jsou opravdu dílem geniálních, i když anonymních (jak jinak) středověkých tvůrců, a nikoli obrozenců Václava Hanky, Josefa Lindy a případných spolupracovníků, především malíře a restaurátora Františka Horčičky.

    Když koncem 18. století preromantismus znovu aktualizoval dlouhou dobu ztracené či zapomenuté národní epické skladby, jako byly Beowulf (kolem roku 1000), Píseň o Rolandovi (kolem 1100), Píseň o Cidovi (kolem 1140), Edda (12. – 13. st.), Píseň o Nibelunzích (13. st.), Parzival (13. st.), Sága o Vølsunzích (kolem 1400), ruské Slovo o pluku Igorově (údajně z 12. st.) a Zadonština (14. st.), inspirovalo to vlastence z některých evropských zemí, kteří chtěli dokázat, že také jejich literatura má památky stejné kvality – i za cenu, že si je sami vymyslí a vyrobí. Podle předního znalce daného období Vladimíra Macury byla tvorba mýtů v době obrození jedním ze základních znaků epochy a vytváření podvrhů bylo pokládáno za službu vlasti.

    Nejznámější z tehdejších podvrhů jsou Ossianovy zpěvy Skota Jamese Macphersona (údajně ze 3. st.), vydané roku 1760 a do češtiny přeložené Františkem Palackým roku 1817(!).  Dalším podvrhem byly básně údajně středověkého mnicha Rowleyho z 15. st., vydané roku 1768 anglickým básníkem Thomasem Chattertonem, následované ruským vydáním Slova o pluku Igorově (1800, s dodnes trvajícími pochybnostmi o pravosti) a roku 1811 uveřejněným svitkem s hymnem pěvce Bojana (údajně z 1. st.), což je podvrh Alexandra Sulakadzeva. Na Slovensku vydal roku 1810 Samuel Rožnay údajně středověkou báseň Žižka aneb hystorie o činech Jana Žižky.

    A také v české literatuře se začaly dít věci. Roku 1816 Josef Linda „objevil“ v bytě, kde bydlel spolu s Václavem Hankou, tzv. Píseň vyšehradskou (prý ze 13. st.), poté 16. září 1817 Václav Hanka „náhodně“ našel ve věži kostela ve Dvoře Králové Rukopis královédvorský. V listopadu 1818 byl anonymně zaslán nově zřízenému Národnímu muzeu Rukopis zelenohorský, nazvaný tak podle nálezu na zámku Zelená Hora u Nepomuku. A konečně roku 1819 byla nalezena Milostná píseň krále Václava ze 13. st. Zatímco obě písně získané v letech 1816 a 1819 byly brzy Josefem Dobrovským a dalšími badateli prohlášeny za padělky, oba rukopisy (RKZ) dlouho takovému podezření odolávaly. Byly naopak nadšenou českou veřejností vnímány jako důkaz o velikosti českého národa, jeho historie i o vyspělosti české literatury, jejíž tradice sahá hluboko do středověku. Za stoprocentně středověké památky z konce 13. století byly považovány písně Rukopisu královédvorského: lyrickoepické skladby Zbyhoň a Jelen, epické skladby Oldřich a Boleslav, O velikých bojech křesťan s Tatary (Jaroslav), O pobití Sasíkóv (Beneš Hermanóv), O vícestvie nad Vlaslavem (Čestmír), O velikém pobití (Záboj), O slavném sědání (Ludiše a Lubor) a šest milostných písní (Jahody, Kytice, Opuščená, Róže, Skřivánek a Zezhulice). Už více pochybností u Dobrovského a dalších vzbuzovaly skladby Rukopisu zelenohorského: část básně nazývané Sněm a rozsáhlejší skladba Libušin soud, hlásící se do 9. – 10. století. Skutečné rukopisné boje pak roku 1886 odstartovaly články v Masarykově časopise Athenaeum. Do konce 19. století pak česká věda názor o RKZ jako novodobých falzech přijala za nepochybný. Rukopisy byly do nové češtiny převedeny vícekrát, ale od roku 1961 máme skvělý překlad Kamila Bednáře. Jeho kvalitu uznal i Jaroslav Seifert: byv vyzván, aby RKZ znovu přeložil, sdělil, že přebásnění je natolik kvalitní, že by pořízení nového bylo zbytečné.

    Ještě před rokem 1886 stačily RKZ hluboce ovlivnit celé české umění. Josef Linda vydal román Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav (1818) a hru Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům (1838). Ve 20. letech Václav Jan Tomášek složil Starožitné písně z Královédvorského rukopisu a Václav Kliment Klicpera napsal hru Libušin soud a nedokončil Tatary u Holomouce. Ve 30. letech Josef Kajetán Tyl napsal hry Výhoň dub a Čestmír, Josef Krasoslav Chmelenský vytvořil libreto Libušin sňatek k opeře Františka Škroupa a Jan Nepomuk Štěpánek činohru Jaroslav Štemberk. V 50. letech Josef Leopold Zvonař složil operu Záboj. v 60. letech Josef Václav Frič napsal dramatickou báseň Libušin soud. V 70. letech Zdeněk Fibich složil symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk a Bedřich Smetana cyklus symfonických básní Má vlast a operu Libuše na libreto Josefa Wenziga, přeložené do češtiny Ervínem Špindlerem (měla premiéru roku 1881 v Národním divadle). V 80. letech Julius Zeyer vydal sbírku Vyšehrad a veselohru Libušin hněv. A vliv pokračoval i později (Jiráskovy Staré pověsti české, 1894) a také ve 20. století; například Emanuel Chvála složil hudební drama Záboj na text Jaroslava Vrchlického roku 1918.

    Přímo epochální byl vliv RKZ na výtvarné umění, zvláště v souvislosti s postavením Národního divadla. To bylo vyzdobeno lunetami Mikoláše Alše z cyklu Vlast, obrazy Františka Ženíška Historie (podle Alšova náčrtu s tematikou boje Jaroslava proti Tatarům) a lunetou Přemysl Oráč povolán k vládě, zobrazením Přemyslovců (s Libuší a Přemyslem) Václava Brožíka a obrazy devíti památných míst vlasti od Julia Mařáka. Vnější výklenky divadla vyzdobil sochami Záboje a Lumíra Antonín Wagner. Nejznámější jsou sousoší Josefa Václava Myslbeka z roku 1881: Libuše a Přemysl, Lumír a píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka; byla určena pro tehdy nový Palackého most, dnes jsou na Vyšehradě. V soutěži s Myslbekem tenkrát neuspěl Josef Mauder se sochami Libuše, Přemysla, Lumíra a Jaroslava ze Šternberka. Myslbek soch s tematikou RKZ udělal víc; původně asistoval sochaři Václavu Levému, autoru sochy Lumír s lyrou.

    Do počátku 20. století byly RKZ vydány dvaačtyřicetkrát, některé s ilustracemi Františka Horčičky, Josefa Mánesa, Mikoláše Alše a několika dalších výtvarníků, později i Josefa Konůpka. Populární je také velké diorama (10 x 8,5 metrů) Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (1895), olejomalba M. Alše společně s V. Jansou, V. Maškem a V. Bartoňkem, umístěná v Muzeu Českého ráje v Turnově.

    Je zajímavé, že různí autoři se nejčastěji inspirovali mystickými hrdiny Jaroslavem ze Šternberka, vítězem nad Tatary (správně Mongoly) u Olomouce, a Zábojem, vítězem nad Franky. A pozoruhodné je také to, kolikrát se v literární i výtvarné podobě témat RKZ objevuje mlat a varyto. O mlatu coby zbrani v podobě původně kamenného pravěkého sekeromlatu Časopis Českého museum roku 1844 uvedl: „Co nejstarší zbraň útoční (Angriffswaffe) předkův našich jewí se mlat (…). W básni Zbyhoň nalézáme, že zbraň tato železná býwala: tobie iemu w hlawu / tiežek železný mlat! Zb. w. 199.“ Nicméně šlo spíš o poněkud zkreslenou představu autorů RKZ, protože Slované používali pravděpodobněji sekery, včetně vrhacích, tzv. francisek, což dokládají hrobové nálezy. Zrovna tak sporné je užití varyta, na něž prý hrál bájný pěvec Lumír (Smetana ten motiv použil ve slavném harfovém úvodu symfonické básně Vyšehrad). Varyto, primitivní podobu starověké harfy, používali spíše Keltové.

    A co dnes? Našinec může znát RKZ z různých sborníků a hlavně ze dvou prozaických knih a populární pasáže ve hře Divadla Járy Cimrmana České nebe (2008). V této komedii Cimrmana / Smoljaka / Svěráka (jak jsou autoři označováni) je poslední téma úvodního semináře věnováno právě rukopisným padělkům. Je tu přehledně vysvětlena celá jejich historie i s dohrou: „Kromě Dobrovského se kvůli nim do národní klatby dostali i další popírači jejich pravosti: Antonín Vašek, Jan Gebauer, Jaroslav Goll, T. G. Masaryk a Jára Cimrman.“ Ten prý ve své knize Rukopisy dnes a kdysi napsal: „Básničky jsou to pěkné a muselo jim to dát, pacholkům, práci, ale podvádět se nemá. Já sám jsem se ve finanční tísni drobného literárního podvodu také dopustil, když jsem prodal Bezručovi své Slezské písně. A dodneška mě to mrzí.“ Není proto divu, že když Praotec Čech, Svatý Václav, Hus, Komenský, Havlíček a Babička (Boženy Němcové) hlasují o tom, zda Hanka a Linda (podle Václava dívky, což opraví Havlíček) mají přejít z očistce do nebe, většina rozhodne, že mají zůstat v očistci. A Komenský to zapíše takto: „Nebeská komise rozhodla, aby Hanka s Lindou zůsta-li, a píši měkké i, čili je jasné, že ta děvčata jsou muži. Vidíte, jak je to tvrdé a měkké i důležité?“

    Už deset let před Cimrmany objevili, že RKZ jsou dílem dívek Hanky a Lindy, dva svérázní detektivové – vypravěč Josef Urban a jeho asistentka Marie – v knize Poslední tečka za rukopisy (1998). Jako autor knihy byl uveden sám Josef Urban, což, jak se posléze ukázalo, byl pseudonym pozdějšího úspěšného autora Miloše Urbana. (Historie toho pseudonymu je zajímavá. Pravé autorovo jméno je Miloš Svačina. Co když si svůj pseudonym zvolil podle příjmení Ing. Jiřího Urbana, zakladatele nakladatelství Neklan, vydávajícího knihy zastánců pravosti RKZ? V každém případě šlo o další mystifikaci, už třetí v řadě: RKZ jako takové – autorky jako ženy – pseudonym.) Oba pátrači zjistili, že pravými autorkami RKZ byly Hannelore Vierteilová a Linda Janowitzová, schovanky Magdaleny Dobromily Rettigové, a milenci obou dívek, John Bowring a František Horčička, a že do všeho byla zasvěcena i Božena Němcová, která však zemřela dříve, než mohla s tajemstvím něco udělat. Takže RKZ vlastně bojovaly ani ne tak za národní emancipaci, jako spíše za emancipaci ženskou. Dobová kritika konstatovala, že skvělý Urbanův postmoderní román lze číst jako literaturu faktu (a zároveň jako parodii stylu Miroslava Ivanova, který na přelomu 60. a 70. let inicioval vědecké zkoumání Rukopisů a věnoval jim dvě své knihy), jako gender studii, román iniciační, detektivní i humoristický.

    Z trochu jiného konce a s daleko menším ohlasem se problematice RKZ věnoval Vladimír Přibský v románu Skandál století s podtitulem Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry (2016). Autor zkoumá všechny možné okolnosti vedoucí k objevení RKZ, zejména Hankovu spolupráci s přáteli a spolužáky Pankrácem Borčem, kaplanem ve Dvoře Králové, a Janem Sklenčkou, kteří byli u objevu prvního rukopisu, a dále s Josefem Lindou a Františkem Horčičkou. Podtitul naznačuje, že další dějství celé aféry by mohlo být námětem další autorovy knihy.

    Boj o Rukopisy tedy pokračuje dál. Ke 150. výročí vyšel sborník Rukopisy Královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání (1969), v roce 2015 vydala Academia pod názvem Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda téměř tisícistránkový soubor studií s komentovanou antologií textů. Nyní Academia chystá k vydání kolektivní monografii Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Studie z recepce v kultuře a umění.

    Zbývá tedy odpovědět na otázku v titulu článku: Jsou RKZ odsouzeníhodným padělkem, nebo národním klenotem? Jisto je, že Hanka a Linda jsou autory nejkvalitnějších básnických skladeb z počátku národního obrození – teprve po nich přišli Kollár se Slávy dcerou (1824), Čelakovský s Ohlasem písní ruských (1829), Mácha s Májem (1836) a další. Svým dílem tvůrci RKZ přispěli k obrovskému rozvoji českého umění – bez Rukopisů by nebyly Smetanova Má vlast a Libuše, mnohé Myslbekovy sochy, krásné Mánesovy ilustrace RKZ, Alšův cyklus Vlast, Mařákův Vyšehrad, Hostýn atd. A hlavně RKZ přispěly k úspěchu českého národního hnutí. I když jde o padělky.

    Takže podle Českého nebe si Hanka s Lindou nezaslouží jít ani do pekla, ani do nebe, nýbrž by měli zůstat v očistci.

MICHAL ŽÁK