Putna aneb co to tam vlastně stojí

04.11.2020 11:05

    Když Mahenova činohra ohlásila premiéru Majitelů klíčů Milana Kundery, prezentovala ji jako absurdní hru. Nevím, nevím: pro mě od počátku šedesátých let reprezentují absurdní dramatiku hry Eugèna Ionesca Nosorožec a zvláště Plešatá zpěvačka, z níž mi po celá desetiletí zní v hlavě věta „Proč tam stojí tamta putna“, kterou si v závěru hry opakovaně řvou do uší její protagonisté. (Podobně se mi vryla do paměti i scénka z „nonstop-nonsensu“ Král-Vávra Milana Uhdeho ze slavné Sokolovského inscenace ve Večerním Brně; tam na málem donekonečna Králem-Vávrou opakované nařčení „Zkrátka s jarníma pracema ste se moc nevycajchnovali“ bodrý Lid obojího pohlaví stereotypně odpovídá: „Cák sme mohli, s takovou?“) Pár styčných bodů s Ionescem, třeba opakované repliky, v Majitelích klíčů samozřejmě lze najít, ale jinak Kunderovu „hru o jednom dějství se čtyřmi vizemi“ (vyšla původně v časopise Divadlo č. 9/1961, premiéra 1962) dobová kritika označovala spíše jako iniciační hru takzvané modelové dramatiky, kam se později přiřadily například hry Ivana Klímy či Ladislava Smočka. Viděl jsem tehdy jak Fišerovu inscenaci v Divadle bratří Mrštíků, tak i Krejčovu v Národním divadle; obě mi – jako přelomové – utkvěly do té míry, že jsem nechápal pozdější rozhodnutí Milana Kundery tuto hru (mimo jiné) z vlastního díla vyřadit.

    Jenže to vše byl pouze podnět k něčemu jinému: hlavní je pro mě ta zmíněná, asociacemi vyvolaná Ionescova putna. Název této dřevěné nádoby se totiž stal i celkem častým příjmením. Za mého dětství a mládí bylo toto příjmení v mém rodném Jundrově velmi rozšířené, patrně už od středověku, kdy byly za markraběte Jošta ve 14. století v tehdy samostatné obci četné vinohrady; dodnes má Jundrov ve znaku dva stříbrné hrozny a stříbrný vinařský nůž. Putnů bylo tolik, že se museli rozlišovat přezdívkami (například Hantušek) či označením místa pobytu. Není tedy divu, že u mě ta Ionescova putna tak rezonovala, navíc ještě ve spojení se sochami patrona hasičů svatého Floriána s putýnkou v ruce či u nohou; v Brně je najdeme například na boční zdi kostela sv. Maří Magdaleny na Františkánské ulici, na Mojmírově náměstí v Králově Poli či na Bosonožském náměstí. Těch soch člověk porůznu potkává tolik, že už „Floriánek na rynku / dávno není svatý, / v jedné ruce putýnku, / v druhé prapor zlatý“, jak se zpívá v moravské písničce.

    Slovo putna je v češtině doloženo od 15. století, kdy bylo převzato z němčiny (asi z Bütte – putna, káď, džber; ze stejného základu vznikla i bedna) a označovalo větší nádobu s popruhy k nošení (např. hroznů, uhlí) na zádech či s jedním nebo dvěma uchy k nošení (např. mléka či pití pro dobytek) v ruce.

    Před putnou naši předkové používali jiná označení, například škopek či škop (z řeckého skāpkē – mj. káď, vana), což byla ve středověku i jednotka objemu (asi 15,5 litru); v hantecu, dodnes označuje hlavu, pivo, ba i bubny. Další bylo vědro (odvozeno z indoevropského výrazu pro vodu; voda je všeslovanské pojmenování související s praindoevropským wódr a řeckým hydōr; v češtině vědro piva bylo 56,6 litrů). Synonymem byl a je kbelík, kýbl, staročesky kbel (z latinského cubellum – malý sud, bečka, džber). Podobné dřevěné nádoby se označovaly slovy džber, staročesky čber (vzniklo od stejného základu jako hliněný džbán, čbán), štoudev, staročesky stúdev (souvisí s německým stehen – stát; zachovalo se v přirovnání „blbý jako štoudev“), a štandlík (stejného původu). K dřevěným nádobám patřily dále okov, díže, okřín, máselnice, bečka, sud, soudek, káď, kadečka, kádinka, necky, troky, ale i kovové nádoby nádrž, vana, koryto, konev, hrnec. Tyto termíny vesměs vznikly ve 14. století, tedy ještě dřív než pojem putna.

    Všem těmto slovům (s výjimkou vody) původně předcházel staročeský výraz nádobie, kterým se označovalo veškeré náčiní, pracovní pomůcky a nástroje (včetně hudebních – to byly „nádoby k hudbě“). Z toho byl ve 13. století odvozen pojem nádoba. Označoval výrobky ze dřeva sloužící k jímání a přenášení tekutých a sypkých materiálů. Staročeské názvy jednotlivých nádob, jako jistvice, korec a korčák, lukno, řepice, tvořidlo, dávno zanikly, dodnes z nich zbyly už jen výše jmenované džber, kád (dnes káď), koryto, okřín. Všechny tyto jednoduché nádoby byly poměrně lehké a více vydržely (na rozdíl od nádob hliněných), takže se hodily „pro pochod“, pro stěhování národů (praotec Čech by mohl vyprávět).

    Je ovšem pravda, že nádoby hliněné (hrnce, misky, vázy, džbány, kádě, poháry, urny apod.) či kovové (kotlíky, misky, konvice, kalichy a další) zase nehnily. A měly i další, vyšší poslání.

    Hliněná nádoba byla brána jako symbol těla – byla „nádobou duše“. A hrnec (praslovanská zdrobnělina od gъrnъ – pec: obojí bylo z hlíny a podobalo se i tvarově) byl symbolem ženskosti (dělohy, vaginy, niternosti, vnitřní hodnoty). Hildegarda z Bingen nazývala ženu „vās virī“ – nádoba muže. Výroba nádob byla doménou žen. V pohádkách hrnec sloužil čarodějnicím k vaření lektvarů i nápojů lásky a byl zdrojem jídla a tedy i symbolem plnosti, jak to známe z pohádky Hrnečku, vař.

    Tolik můj skromný příspěvek ke genderové tematice.

    P. S.: Cesta od Majitelů klíčů a putny až k pohádkovému hrnci byla možná trochu krkolomná. A má ještě jednu pointu: Po několika desetiletích jsem z hloubi knihovny vydoloval Ionescovy Hry (z roku 1964) a znovu se začetl do Plešaté zpěvačky. A ejhle! Objevil jsem, že ona věta, co mi uvízla v paměti, zní poněkud jinak. Na dohled jednajících osob totiž stojí nikoli putna, nýbrž pumpa! No co, rytmicky to zní stejně a navíc obě entity souvisí i s Požárníkem, což je další jednající postava hry (v tehdejším překladu Jiřího Konůpka; dnes ovšem „všechny ohně ve městě“ hasí hasič).Takže celý tento článek vlastně vznikl na základě omylu. Jsem zvědav, v jaké podobě se mi ona Ionescova věta zapíše do paměti podruhé. To ovšem zjistím, až si ji budu vybavovat za dalších pár desítek let…

MICHAL ŽÁK