Psi štěkají a ebenová karavana jde dál

    A je to tady! Evropou pochoduje potácivým krokem ebenová karavana a domorodci ze starého světa na ni hledí s otevřenou pusou. Prognostici, mající v popisu práce předvídat vývojové události, se opět netrefili, pokolikáté už? On jim totiž vývojový směr pokaždé přichystá překvapení, na které zareagují až za startovní čarou děje. Ještě nedávno směřovali výrazný konflikt, který by otřásl Evropou, potažmo světem, v oblasti Blízkého východu, Severní Koreje, či v indicko-pákistánské oblasti. Chyba lávky, ono to přišlo z afrického tropického pásma a migrující máme ve střední Evropě, vybavené sofistikovaným poznatkem, že zhruba o poledník západněji je to ještě lepší. Ne, že by situace byla zase až takovým překvapením, protože indicií zde bylo už dávno předtím mnoho, ale že to přijde takto načasované, a tak brzy, tak to překvapením lze určitě nazvat.

    Přestřihly se ostnaté dráty a po čtvrt století se natahují zase. Koho by to napadlo? V Bulharsku už jsou a v Maďarsku se dokončují. Ale i zde se začalo hasit bez ohledu na počáteční plamínky a čekalo se, až se požár pořádně rozhoří. Etika – neetika, účel mívá ve zvyku světit prostředky.

    Máme zde tedy lidi z odlišných kulturních, klimatických i zvykových oblastí a zajímá nás jací budou?

    Ponejprv zdůrazněme, že v zoufalství, nebo v záměru proč sem přišli, mají jednu důležitou věc společnou. Jsou jednotní, ostatně ono jim ani za dané situace nic jiného nezbývá. A že v jednotě bývá síla, jsme se mohli přesvědčit sami na sobě, když jsme se jednou, po dlouhé době ohnutého hřbetu, vzepjali a mohli se přiřadit, byť už jako jedni z posledních, k těm, kteří byli předmětem změny mapy a poměrů v Evropě. Lze tedy očekávat totéž i od těch, kteří jsou od nás kulturou, typologicky, zvykovým způsobem a vnímáním života tolik odlišní? Zkusme si pro lepší porozumění a přesnost odpovědi promítnout model chování českých účastníků různých technoparty. Pocházejí ze stejného prostředí, prošli stejnou mateřskou i základní školou, mluví stejnou řečí, mají přibližně podobné společenské a kulturní návyky. Ale jakmile se rozduní decibelové peklo technoparty s doplňkovou příměsí drog a alkoholu, tak se jejich hudební peklo, i s nimi, mění nejméně na druhou a tito lidé se pudově vrací do pravěku. A jak se budou chovat tito afričtí běženci, jejichž krví koluje divokost afrických buší a pralesů, sluneční temperament a jsou obklopeni dravou zvěří, jejíž agresivitě byli nuceni rovnakou měrou čelit? A jak jsou zvyklí řešit vzájemné konflikty? Televizní záběry z kmenových či klanových bojů hovoří výmluvnou řečí.

    To na straně jedné. Vzato druhým pohledem, je potřebné vzít v patrnost věčnou snahu o přetvoření tvářnosti světa. V této souvislosti je rozhodně na místě otázka, kdo za tím vším stojí? Kdo dokázal problém černého kontinentu využít ve svůj zájem a sjednotil dnes tisícovky, příště možná miliónů běženců do jednoho šiku, vybavil je kompasem určení směru kudy jít, co brát a zejména co nebrat v úvahu? Kdo je ten, jenž v povzdálí tahá za provázky a dělá z běženců mučedníky a z Evropanů kašpárky na niti, protože dobře věděl, že, řekněme vyspělá evropská společnost, udělá humanitární gesto a bude přinejmenším k davu běženců shovívavá a kus toho co ve své „vyspělé“ konzumnosti nespotřebovala, hodí ve falešné solidaritě tzv. potřebným? Jenomže oni si bez jakýchkoli skrupulí v nabízeném prstu vezmou celou ruku. Je tu další otázka. Běží pouze ti, které si představujeme pod pojmem běženec? Kolik je mezi nimi vycvičených specialistů s posláním zvláštního úkolu v převleku týraného ubožáka, s tajným invazním záměrem?

    Je potřebné mít na mysli poznatek, že když se činívá ďáblu dobře, mívá ve zvyku se odvděčit peklem. Zatím neznámému panu režisérovi v pozadí hraje vše do karet a nezúčastněným zrakem nelze jinak než tomuto scénáři, předváděnému na evropské scéně ebenovou karavanou běženců, zatleskat za zdařilé provedení. Ale z našeho pohledu lze použít sportovní paralelu ve znění, že hráč dělá pouze to, co mu soupeř dovolí.

    A ten evropský, byl by asi výstižnější výraz trouba, dovolil o mnoho více, než by bylo nejenom potřebné, ale i zdrávo.

    Ale vezměme v potaz periodicky se měnící vývojovou proměnu, kdy v historii nezůstává časem kámen na kameni. Evropa je již vyčerpaná a opotřebovaná a nastal z hlediska vývojové etapy, čas její proměny.

    Úplně stejně tak, jak nastala nutnost změny koncem 5. století, kdy starověký Řím začal v kleku na kolenou zpívat svou labutí píseň. Kuriózní na tom je, že tohle současné evropské requiem se zpívá podle nápadně shodných not, podle kterých zpívali barbaři svůj vítězný chorál, kteří přiměli ve své době nejproslulejší evropské město, potažmo říši, sklonit se před jejich jednoduchým, ale účinným postupem vpřed.

    Ještě je tu jeden žolík v této hře o dějiny, kterým je v současnu největší hráč světa Asie, na čele s Čínou, která je z hlediska významu velkým oceánem a Evropa je jejím pouhým malým mysem. A ta při pohledu na to, jak je starý kontinent lehce průchozí, si může říci, na co čekáme? A z původní šachové hry, kdy je černý na tahu a dává třetím tahem mat, se na této hře pak může změnit už jen jedna maličkost, že tradiční bílé figury pouze zaměníme za žluté.

    Se zvoláním: “Buď sbohem stará dobrá Evropo!“

JIŘÍ V. ŘEZÁČ