Pravidla českého pravopisu zase trochu jinak
23.10.2014 15:15
Asi nikdo z nás si tváří v tvář Pravidlům českého pravopisu nemůže být stoprocentně jistý. A že tento strašák českého národa účinkuje dosti spolehlivě, o tom nás každodenně přesvědčují chyby v denním tisku, ba sem tam i nějaká chybka v knihách renomovaných nakladatelství. Není divu. Důvod uvedl ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva: „Už se daleko méně čte. Více informací se přijímá z jiných kanálů a mizí vizuální paměť pro to, jak má jazyk vypadat.“ Nicméně pracovníci jeho ústavu – a nejen oni – se snaží (donkichotsky?) situaci napravit neustálým vydáváním jak pravopisných pravidel, tak i dalších jazykových příruček. Naposledy to bylo inovované vydání Pravidel českého pravopisu, jež publikovala Euromedia Group – Knižní klub v edici Universum (Praha 2014). Autoři nejsou uvedeni, jen copyright je psán na Věru Zahradníčkovou.
Příručka se tradičně skládá ze dvou částí: výkladové, kde jsou popsána a aktuálními příklady doložena pravidla našeho pravopisu, a slovníkové, kde spisovná podoba slov je doplněna o informace tvaroslovné a případně i výslovnostní. A v čem spočívá ona inovativnost? Ani ne tak v tom, že do hesláře je zapracován i Dodatek ke školnímu vydání Pravidel českého pravopisu z roku 1993 (ten už obsahují i některá předchozí vydání), ale hlavně v tom, že u každého základního pojmu je graficky naznačeno dělení slova. Místy otřesné dělení slov v denním tisku (dokonce i ch se dělí na c a h!) nás sice utvrzuje v tom, že správné dělení slov už jaksi není na pořadu dne, ale pořád existují lidé, kterým chybné dělení slov způsobuje nevolnost. (V Předmluvě je dokonce řeč o tom, že není vhodné nechávat na konci či na začátku řádku samostatnou samohlásku, na str. 43 zase o tom, že předložky by nikdy neměly stát na konci řádku.)
V úvodních Pravopisných pravidlech se dozvíme i ledacos jiného, možná i překvapivého, než bylo uvedeno v předchozích vydáních, zvláště pak ve srovnání se základním vydáním z roku 1993. Napadlo vás třeba, že písmeno ě není samostatná hláska, že háček pouze změkčuje předcházející souhlásku a že v případě neexistence onoho ě bychom museli psát mě jako mňe a bě, pě, vě jako bje, pje, vje? Nově a přehledně je zpracováno psaní i/y po pravopisně obojetných souhláskách, kde slova vyjmenovaná jsou doplněna jak názvy s y/ý uprostřed slova, tak zejména cizími a jinými slovy s y/ý uprostřed slova (typu myocyt, myogen atd., která už pak v Pravopisném slovníku nejsou uvedena). Najdeme tu též vyskloňované všechny vzory podstatných a přídavných jmen, všechny zkratky akademických, akademicko-vědeckých a vědecko-psychologických titulů i vojenských hodností a několik důležitých rad, jež minulá vydání neobsahovala, např. co si počít s velkými písmeny v pojmenováních stanic hromadné dopravy tvořených názvy veřejných prostranství (typu stanice Náměstí Míru) či v názvech šlechtitelských a naopak nevyšlechtěných odrůd rostlin a jejich plodů. Novinkou je např. soupis případů, kdy se nepíše tečka, či že mezi členicími znaménky se konečně taky objevuje odsuvník čili apostrof. Nová je bohužel i poznámka o tom, že u názvů organizací a sdružení pro výrobu, obchod, služby apod. musíme znát oficiální název dané instituce, pod jakým je zapsána v obchodním rejstříku, protože neexistuje právní předpis nařizující, aby se firmy zapisovaly v souladu s pravopisnými zásadami. Takže může nastat podobná situace, jakou najdeme – samozřejmě vinou omylu či tiskové chyby – v citované příručce: jednou je tu psáno postaru Himaláj (s. 62), dvakrát (s. 54 a 152) už nově a správně Himálaj.
Po osmdesáti stranách Pravopisných pravidel následuje úctyhodných 380 stran Pravopisného slovníku. A přece tam žáci, studenti a široká veřejnost, jimž je příručka určena, nenajdou některé soudobé pojmy, v jejichž pravopisu tápeme, namátkou billboard. Zato tu je mimo jiné pojem e-mail, který v Pravidlech z roku 1993 ještě být ani nemohl. Dnes už ho běžní uživatelé píšou email, tedy stejně, jako se psával a dosud píše onen výraz ve významu „lesklý nátěr“. Tento původní pojem v dnešním vydání nevím proč není, ač ve vydání z roku 1993 je, samozřejmě bez vysvětlení svého obsahu – což možná může mýlit každého, koho napadne ověřit si pravopis výrazu v tom starém a stále platném vydání Pravidel.
Žádná příručka přirozeně nemůže být úplná, to bychom ji ani neuzvedli. Ale tomu, kdo preferuje jazykovou vytříbenost a dobrý styl, kvalitně poslouží.
MICHAL ŽÁK
