Poznámky o sochách

    Podle pranostik se k nám okolo svatého Řehoře, což je 12. března, vracejí čápi, divoké husy, kačice a laštovice (jak praví ona rčení) a zvěstují tak počátek jarní orby. Mnozí z nás si dobře pamatují, že počátkem devadesátých let minulého století se k nám už pět dní před svatým Řehořem vrátilo i pár pomníků. Nepřiletěly od moře, ale z různých depozitářů, a neohlásily agrotechnickou lhůtu, nýbrž další vývojový krůček v naší horečnatě vyzrávající společnosti. Zdá se, že 7. březen, den výročí narození T. G. Masaryka, i v budoucnu bude přímo Dnem pomníků, protože ty zasvěcené našemu prvnímu prezidentovi jsou každoročně v ten den přímo zavaleny věnci a květinami.

    Epocha stěhování pomníků – nebyl by to přiléhavý název pro celé 20. století? Vemte si, jak to bylo u nás: Napřed se stěhovaly ze světla do tmy sochy Habsburků a stavěly se pomníky Masarykovi. Ty pak nadlouho zmizely v propadlišti a na plac vtrhli Stalinové, Gottwaldové, případně Leninové a Fučíkové. I těm postupně odzvonilo, a co nezlikvidoval dynamit či co se nedalo střelit nějakému potrhlému kapitalistovi za pytel dolarů, to šlo buď do skladu, nebo přímo do šmelcu, aby roztaveno vstoupilo do nové podoby.

    Asi jen málokdo u nás se zhrozí nad tímto kácením pomníků a bude je považovat za lidskou neúctu ke klasikům, potažmo i k umění. Vždyť my Češi máme obrazoborectví v krvi! Jsme přece „dědici velikých tradic českého národa“ a duch husitství nás ještě tak docela neopustil. O mezinárodní reklamu se nám už před málem šesti sty lety postaral jeden z členů české delegace, když během basilejského koncilu léta Páně 1433 hrdinně hodil sněhovou kouli po soše Ukřižovaného na mostě přes Rýn… a Prokop Holý pak měl co dělat, aby od Čechů odvrátil obžalobu z obrazoborectví.

    Od té doby už uteklo hodně vody, inkoustu, tiskařské černi a koneckonců i roztaveného bronzu. A různí klasici nám dál pracují po náměstích a parcích jako sochy. Sem tam některá z nich zmizí nebo je nahrazena jinou. Na tom není nic divného. Je přece přirozené, že každý, kdo přinese desky s novým Desaterem, musí strhnout minulé modly, spálit je a rozemlet na prach. Udělal to už biblický Mojžíš se zlatým teletem. A ti, co přežili strašlivé krveprolití jako trest za to, že uctívali zlatou modlu namísto nehmotného boha, pak museli vypít vodu s prachem, co z té modly zbyl.

    Děláme to tak i my. Už poněkolikáté pijeme vodu s prachem ze spálených model, ten prach se v nás usazuje v geologických vrstvách a s touto zátěží kráčíme vstříc smělým zítřkům. Až těch usazených vrstev bude ještě víc, v co se asi změníme?

MICHAL ŽÁK