Pozdní sběr Ladislava Vencálka

01.06.2016 14:50

    Nedávno jsem byl pozván na křest knihy Ladislava Vencálka Pozdní sběr (13. 5. 2016 – sál radnice Brno-střed). Musím přiznat, byl jsem rád, že jsem se této akce zúčastnil. Křtitel Vencálek ji pojal jako vzpomínku na šedesátá a sedmdesátá léta minulého století. Mému srdci byla vždy velmi blízká atmosféra tehdejších avantgardních scén, kaváren poezie a vůbec všech těch divadélek malých forem. Na křtu knihy Ladislava Vencálka mladá, půvabná zpěvačka Kateřina Reichová vrátila v čase písničky Jiřího Bulise, ke kterým psával texty mladý Ladislav Vencálek. Herec Miloš Maršálek nás s  příjemnou elegancí provázel pořadem a Ladislav Vencálek do pořadu vstupoval jako sympatický a vtipný „herec neherec“, což bylo znát i na reakcích publika. Na klavír hrála Dada Klementová, na housle Jan Dalecký. (Po pravdě řečeno, stýská se mi po době malých scén a poetických vináren. Všichni jsme tam chodívali z prostého důvodu, chtěli jsme slyšet zajímavé myšlenky, poslouchat pěkné písničky a bavit se s chytrými lidmi. Bývali jsme tam všichni tak trochu „herci neherci“ a zároveň i „diváci nediváci“, stávali jsme se jakousi vybranou společností pro budoucnost, která si ale nikdy nehrála na elitu.) Na křtu knížky Pozdní sběr četl M. Maršálek ukázky z literárního a novinářského díla Ladislava Vencálka. Jako novinářský kolega mi Ladislav vždy skýtal pocit jistoty a solidnosti, vždy v tom jeho psaní byla snaha po skutečné objektivní vyváženosti, jak se dnes říkává. Ale vždy v tom jeho psaní čtenáři objevili poťouchle zakuklenou „vencálkovskou“ čertovinu, Láďa vždy svým zvídavým drápkem cosi nepravého potutelně zachytil a poukázal na nějakou špatnost nebo nespravedlnost, a to i dobách, kdy tisku vládli cenzoři. „Ládíšek Vencásek – to je můj milášek,“ řekla mi jednou v dávné tiskárně v minulém století na dnešní Rašínově ulici jedna inteligentní, elegantní korektorka, když četla Vencálkův článek. Aby bylo jasno, dávala tím patrně najevo, že se jí články Ladislava Vencálka líbí. Alespoň se to domnívám. Nebo se jí líbil autor? Když jsem si doma pročítal Vencálkův Pozdní sběr, uvědomil jsem si, že se mi velmi zamlouvají jeho „básničky nebásničky“. Obzvláště se mi líbí ta, které ještě v rukopisu dal název Závěrečná. Je sice velmi krátká, ale zato moudrá s hořkým smyslem pro humor. Mám pocit jako by Ladislav v této miniatuře napsal vlastní superstručný životopis a vystihl i sám sebe coby osobnost Ladislava Vencálka – člověka, básníka, novináře, dramatika i textaře. Přečtěte si tu básničku také: Mám berle francouzské / sedačku do vany / nástavec na WC / A čekám na lepší časy/. Nevím, jestli nespletu nějakou vinařskou moudrost, ale mám takový dojem, že jsem někde slyšel, že se říká, že z pozdního sběru bývá to nejlepší víno. U Pozdního sběru Ladislava Vencálka to určitě platí. (Konec konců – „vinařina“ a „novinařina“ k sobě nemají tak daleko.)

JOSEF SOUCHOP