Povolená dovolená

3.11.2017 21:25

    Michal Petrov (1965) je autorem televizního cyklu Retro, který v roce 2009 získal ocenění Televizní akademie Elsa. V roce 2003 vydalo nakladatelství JOTA jeho knižní publikaci „Retro ČS. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu“. Dva roky poté vyšlo Retro ČS 2 – „Jak jsme si to (u) žili za reálného socialismu“. Obě knihy se těšily čtenářskému zájmu, získaly cenu Český bestseler 2013, 2015 nebo čestné uznání v rámci mezinárodních cen E. E. Kische za literaturu faktu. Nyní je tu závěrečné knižní Retro 3. Ani tentokrát nevynechá v podtitulu závorku s ironickým nábojem – (povolená) dovolená.

    Sedím před rozevřenou, objemnou knihou čtvercového formátu, čtu, listuji, probírám se obrázky. Že u čtenářů zaboduje jak předchozí jednička a dvojka, je zřejmé. Už jen pro množství dobového obrazového materiálu. – Fotografie, plakáty, reklamní snímky, články z tisku, dokumenty, formuláře, instrukce, vše, co s tehdejším dovoleným cestováním souviselo, co se vyžadovalo.

    Retro má schopnost, že co je pryč, i když třeba sužovalo, šlo na nervy, ničilo, překrývá filmem měkčícím předtím ostré komtury a hrany. Z někdejší šedi vystoupí dokonce barvy dříve nevnímané. Nostalgie z uplývání času u někoho až vybudí vzpomínky na „staré dobré časy“. Kolik legrácek a humoru zažili staří chlapi při vzpomínkách na vojnu! Paměť spláchla, jak byl vojín holubem, později jak stříhal metr a těšil se na odstřižení posledního centimetru. O vzpomínkové nostalgii M. Petrov něco ví. V devadesátých letech byl zpravodajem Československé televize v Německu, měl možnost vnímat první vlnu tamější ostalgie.

    Retro není vyhrazeno jen těm, co prožili. Mladé zaujme, to vše předpotopní, a k neuvěření nepravděpodobné, v čem starší žili. Vzbuzuje údiv, smích i překvapivé dotazy. Třeba: Měl jsi pas, tak proč jsi necestoval? Nabízí vnímavým, kteří sami nezažili, širokou paletu rozmanitých informací a obrazů o ne tak dávné době, i to, že nic není tak jednoduše černobílé, jak se zdá. Docela dobrý prostředek k plastičtějšímu poznání minulosti. Těm co ji zažili, evokuje vlastní vzpomínky, stránky Retra 3 se prolínají s jejich retrem osobním.

    Bohatý obrazový materiál, množství artefaktů ilustrujících jak, v čem a s čím se žilo a jezdilo za hranice všedních dní, provází autor jazykem reportéra i osobními vzpomínkami a postřehy. A čtenářské rozvzpomínání: to skládací kolo jsem přece taky měl! Kam se podělo? A kde zmizel hliníkový ešus? Tvůj otec byl taky milionář, že? – Podle bez nehody najetých kilometrů ano. S trabantem kombi jsme bezpečně projeli Rumunskem. Až na Zlaté písky. A zpět. – Naše první a nejlepší auto, to už neseženeš.

    Kniha začíná dramatickým vstupem. Je Silvestr 1978. Nezvyklé teplo, deset nad. Nový rok z rána, dvacet pod. Lidé vracející se z oslav i tak nemají jistou chůzi. Na ledovce lámou nohy, v lepším případě přežijí s lehkými pohmožděninami. Školáci se radují. (Autor je jedním z nich.) Strana a vláda řeší, vyhlašují uhelné prázdniny. A již je tu mé osobní retro. Také jsem zažil to mrazivé, kalné ráno, mé dítě, za mých školních let, měli jsme uhelné prázdniny skoro každý rok. Uhlí bylo třeba v hutích, kamna, v naší třídě, musela čekat na oblevu. Krásné časy.

    Hodně toho, čím knížka vybavuje vzpomínky. – Fotka dlouhé fronty na modrého favorita. Málokdo si kolo vystál. Snad vyseděl, kdo zasedl na skládací sesličku již s předchozím večerem. Úspěšní byli, které nešlo odmítnout. Vlivní a ti, co mohli nabídnout k výměně něco jiného, nedostatkového. „Je to radost hezká, míti kolo eska“, rýmoval slogan. Až po základce jsem se dostal k ojetému kusu. Kdo prodával, věděl proč. Přehazovačka přehazovala, jak neměla, pak začala s přehazováním jako svébytný celek do výpletu kola. Zde šlo již o život. Pak přišly skládačky, nová, žádaná móda. Díru na trhu lepil dovoz ze Sojuzu, výrobek z Charkova. – „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.“ Znal jsem chlapíka, který na ni dodal přehazovačku a pořídil si tak horské kolo, v době, kdy se u nás o takovém ještě moc nevědělo.

    Motorkám je věnováno též dost prostoru. Právem. Na číze 125 C jsem se vyučil, dvěstěpadesátka kývačka Jawa byl nerealizovaný sen, jen párkrát jsem vypůjčenou mašinu na chvilku osedlal. Nejtěsnější vztah jsem měl ke skútru Čezetě. To bylo v čase, kdy se nesmělo vůbec nikam, ani do zemí nejbližších přátel. Dosud daleko do dob, kdy se mohlo do Maďarska, NDR, Rumunska a Bulharska, do Jugoslávie, kdo dosáhl na dinárový příslib a na bájný západ už nejen velvyslanci a agenti, ale i další vyvolení. Tehdy za mých  retro časů byl slavnostně otevřen tzv, malý pohraniční styk s Polskem. Tak jsem ještě s několika kluky překročil hranici. Kde jsme zastavili, srotil se u mé Čezety dav jak u amerického bouráku před hotelem Grand. „Motor ladny“ říkali a uznale kývali hlavami. Překročili jsme povolenou hranici malého styku, chtěli jsme spatřit Krakov, a už nás stavěli. Měli jsme štěstí, polští policisté nás neposlali budovat Varšavu, jak se prý v podobných případech dělo. V Zakopaném bylo zas bezpečno, opět se srotil dav a skandoval motor ladny. Prožíval jsem vrcholné životní chvíle. Místní žádali, abychom prodali sluneční brýle, pláštěnky, vlastně všechno, co jsme měli na sobě. Dnes je to naopak, za nákupy se tam jezdí od nás, nevím, co si o tom myslet. Ještě v Zakopaném bylo po slávě. Na písku v točce to se mnou i skútrem seklo. Krásný výlet do dalekých krajů s ještě hezčí vzpomínkou to však pokazit nemohlo.

    Pak nastoupila auta a dovolená k moři. Kdo tak cestoval má jistě hlavu nabitou vzpomínkami jak tehdy své embéčko konzervami, zvláště lančmítem a oblíbeným lečem s moravskou klobásou, kanystrem s benzinem, pytlem brambor, basou piv, veškerým existujícím nářadím a náčiním, množstvím náhradních součástek, nejlíp celým rezervním motorem, a to není zdaleka vše. Já se dopracoval k vlastnímu vozu až ve středním věku, tak zde mám retro trochu opožděné, nebo jen z druhé ruky.

    Ať však v autě, autobusem, železnicí, nebo dokonce letadlem či po svých, zážitky byly podobné a stály za to. Tak dobrodružně se ani za éry teroristů necestuje. Tehdy, když se blížili celníci a pohraničníci, i zkušených, otrlých cestovatelů se zmocnila třesavka. Viditelné rozechvění a hrobové ticho přetrvávaly ještě chvíli po odchodu strážců řádu a pořádku. Pak se ozval hlasitý, uvolňující, až hysterický smích. To, že se šťastně podařilo propašovat z NDR dětské botičky, z Maďarska paprika, dvě čabajky a velká láhev coca coly.

    Retro 3 připomene i tuzemské výpravy za velkými událostmi. – Davy vítající účastníky etapových dojezdů Závodu míru Praha – Berlín –Varšava, národní poutě na brněnské veletrhy. Takové věci se dnes nevidí, kdo neprožil, nepochopí.  Připomenuty jsou začátky velkých staveb, nezbytných pro cesty a cestování: metro, dé jednička.

    Cestovalo se a putovalo. Samozřejmě s fotoaparátem. Po návratu skoro každý, profesionál i amatér, trávil krásné noci s vývojkou, ustalovačem a zvětšovákem z Meopty. Mnohé jsem při listování knihou vynechal, stejně jako autor však končím u těchto přístrojů od cest neodmyslitelných. Každý tu najde toho svého, třeba Ljubitěle, a s ním svůj velký okamžik na věčné časy. K bájné dvouoké zrcadlovce flexaret jsem dospěl pozdě, pořídil jsem si ji jako vzpomínku na dobu, kdy jsem ji neměl.  Kolik krásných retrosnímků z toho nádherného fotopřístroje jsem mohl mít! Evokovala je kniha pan M. Petrova Retro 3 ČS (povolená) dovolená. Vydalo ji nakladatelství JOTA, má 337 stran, poutavý text a spoustu dobu dokumentujícího a přibližujícího obrazového materiálu. Mnozí v ní najdou i retro osobní. Svůj nůž rybičku z pionýrského tábora, nenápadně a stále víc se přibližující skautskému.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK