Poprask v Želivském klášteře
09.07.2013 15:20
Jezdím coby jihočeský rodák v den výročí Husova plamenného úmrtí na posvátnou horu Tábor v Nemějicích nedaleko města Písku.
Zde v meziobdobí upálení MJH a první husitskou bitvou docházelo ke shromažďování lidu na protest proti hanebné církevně-justiční vraždě jednoho z největších synů našeho národa, jehož životní činy byly později oceněny červeným písmem v kalendáři v podobě státního svátku.
Zde vystupuji v roli řečníka „kázajícího“ ke shromážděnému lidu o mistru samém, včetně historických následků vzniklých v návaznosti na Husovu smrt. Protože Husově svátku předchází oslava příchodu Cyrila a Metoděje, kumulují se nám historické svátky, přiznejme, že pro většinu lidí dny volna, hned dva vedle sebe. Příjezd do rodných jižních Čech vždy rozmnožuji o útvar mých moravských přátel, jímž ukazuji rozličné půvaby rodného kraje. Při zpáteční cestě domů, to už v kraji Vysočina, jsem přiřadil navíc prohlídku Želivského kláštera.
Jednalo se o poslední vstup v rámci naplánovaných pamětihodností, kdy se v mé duši tetelila pochybnost, zda Želivský klášter bude v konkurenci jihočeských kulturně historických veličin a osobitého půvabu kraje, onou důstojnou tečkou?
Leč ouha, co se nestalo?!
Něco, zatím neznámého, zarezonovalo hned v uvítací řeči průvodce, který k naší skupině, evidentních Čechů jako poleno, začal hovořit v brilantní francouzštině! Já v domnění, že mu do jeho programu mylně napsali naši národnost jako francouzskou, jsem si dovolil sdělit, že k nám může hovořit i česky, že tento jazyk velmi dobře ovládáme. Po uctivé omluvě se dostavila ta správná žena, která nás v charakteristické průvodcovské tónině zasvětila do programu následující prohlídky. Nastal stav rovnováhy aktivity průvodce a zájmové pasivity návštěvníka. Avšak tento poměr byl narušen hned při vstupu do první místnosti, kdy za stolem seděl servisní personál s nohama na stole s pracovními nástroji poházenými halabala vůkol. Průvodkyně jej v tichém gestu vybízela k zaujetí důstojnější pozice.
Kdo v praxi nezažil podstatu přísloví o házení hrachu na zeď, měl tak nyní příležitost v plném rozsahu. S gestem beznaděje se průvodkyně ujala své povinnosti, ale nebylo jí dopřáno dostát své role, protože muži úklidové čety, posilněni alkoholem, jak bylo patrno z vyprázdněných pivních láhví na zemi, byli v neustálém pokušení narušovat její výklad. Došlo ke konfliktu, do něhož se navíc zamíchal z návštěvnického davu jakýsi mladý muž, který přes protesty průvodkyně dostal nápad si vyzkoušet černý plášť, visící na věšáku.
To již bylo nad rámec meze nervové soustavy provázející ženy, jejíž průvodcovská dikce se přetvářela v tón zřetelného duševního vyčerpání.
Do děje se vložila zavolaná bezpečnostní služba, která ve vzniklé vřavě a k dovršení všeho v převaze argumentů na hlavě postavené výpovědi drzého a flákajícího se personálu, vyvedla nakonec nebohou ženu z interiéru kláštera!!!
K takovémuto božímu dopuštění v Želivském klášteře, navíc k úděsu návštěvnické přítomnosti, došlo snad naposledy v bitvách dávného středověku!
Děj scény měl své pokračování. Mladík se oděl do černého pláště a teprve tento převlékací akt rozetnul gordický uzel prvotního návštěvnického šoku a došlo k poznání netradičního použití výkladového scénáře dějin kláštera prostřednictvím divadelního souboru.
Recesista s chuligánským projevem v uzmutém černém plášti se proměnil v samotného geniálního tvůrce architektonických skvostů na mnoha místech českého státu, samotného mistra Jana Blažeje Santiniho, českého geniálního architekta s italskými kořeny, majícího velký podíl na novodobé vizualizaci kláštera.
Ve velké zkratce lze připomenout jeho desatero staveb v Praze včetně dílčích objektů na Pražském hradě či chrámu sv. Víta. Dalších osm je k nalezení ve Ždáře nad Sázavou s unescovým klášterem na Zelené hoře, dále ve Křtinách, Rajhradě, Kutné Hoře a mnoha dalších místech naší země, samozřejmě včetně Želiva (pozor, Želiv je rodu mužského), jimiž zvýraznil osobitým způsobem půvab a působivost architektury tehdejšího baroka.
Do děje vstupují další herecké postavy v dobovém odění, které provázejí umělecky nápaditým způsobem návštěvníky rozlehlým komplexem kláštera a touto, zprvu možná pro někoho snad až šokující, komunikační formou stírají vzdálenost mezi návštěvníkem a průvodcem prostřednictvím neotřelého způsobu, ale v každém případě atraktivního zpestření ústícího ve zvýšený zájem a porozumění řeči i ději minula.
Nejenom podoba a význam Želivském kláštera, ale i samo umění v netradičním zastoupení uměleckého ansámblu bylo ukázkou možností dalšího směru působnosti podobné symbiózy dějin a živého umění v přiblížení a osvětě historie touto zdařilou podobou.
Tento atraktivní i efektivní způsob podání, přiměl při opouštění prostor Želivského kláštera, řekněme i konzervativnějšího návštěvníka, nad dobrým nápadem v kvalitní interpretaci, k uznalému potlesku.
A mou obavu, zda poslední bod zájezdového programu, v němž jsem se obával poklesu hodnoty jeho zajímavosti, povýšil tento poprask v Želivském klášteře do významu atraktivní a důstojné tečky jeho závěru.
JIŘÍ ŘEZÁČ z Větrníku
