Politik v roli dronte mauricijského

    Slýcháváme z úst politiků a politických komentátorů, že v souvislosti s pařížskými atentáty nastala válka. Není to tak zcela přesné, protože válka nenastala, ale trvá již několik let a někteří vlivní politici ji ještě otevřeným zrakem a myslí nevzali bohužel na vědomí. V souvislosti s pařížskými událostmi dnešních dnů se dokonce můžeme dočíst, že demokracie zvítězí nad terorem. Bezesporu optimistické vyjádření s dodatkem, že výrok je kulhající minimálně na jednu nohu. Zda demokracie někdy zvítězí nad terorem, je spíše zbožné přání než reálnou skutečností, protože v současnu očividně vítězí teror nad demokracií.

    Připomeňme v této souvislosti podobný výrok o tom jak láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

    V čem je ale problém? Je především v pojmu chápání války dneška a představou minulosti. Skutkovou podstatou současné války není mašinérie vojenského kroku doplněného zvukem motorů těžké vojenské techniky a bombardujících letek, ale je to bezhlučný sokolí útok z překvapivé výše na vyhlídnutou oběť spokojeně se pasoucí na palouku svého evropského blahobytu. Konzumenti tohoto nakupeného požitkářství jsou již tak přesyceni výdobytků západní ekonomiky, že žijí z podstaty časů už dávno minulých a nedokážou se srovnat se skutečností, že doba se značně změnila. Bohužel v Evropě se vytratila obranná plachost, že se z ní stal v přeneseném slova smyslu blboun nejapný neboli dronte mauricijský, který díky své přežranosti a důvěřivé či apatické povaze již proto dávno neexistuje. Ale existují jeho pokračovatelé v podání evropských politiků, mám na mysli alespoň těch významnějších států, kteří zcela přesně kopírují jeho důvěřivou naivitu, jehož následkem došlo k vyhnutí tohoto hloupého ptáka. Tohle přirovnání jsem nenapsal já, ale sami politici, kteří se takto v nastalé, již dlouhou dobu této skutečné a zvláštní válce chovají.

    Jestli jsme dobrovolně zvedli závoru lidem, respektive nechali ji jimi samotnými zvednout, pro které jsme nevěřícími psy, a kteří prohlašují, že jak my toužíme po životě, tak oni po smrti, kdy o pravdivosti jejich výroků nás přesvědčují schopností své psychiky v podobě opásání se výbušninami a v pravou chvíli jejich odpálením a následkem smrti a utrpením stovek postižených a bolem jejich blízkých, tak je na místě spustit výstražný signál, že je zde něco krutě v nepořádku.

    Ale u představitelů rozhodujícího vlivu Evropy následuje tzv. humanitární výzva ve smyslu, pojďte k nám, my se o vás postaráme! Že je to navíc na úkor vlastního lidu v současnu, s otázkou s jak velkým dopadem na budoucnost, není dozajisté třeba dodávat. Jestliže dáme bohaté dotace na běžence, je potřeba mít na vědomí, že část z tohoto štědrého daru, neskončí mezi nimi, ale budou z ní zároveň těžit ti, co si na území několika států vytváří ten svůj. A jak je známo, jde jim to velmi dobře, protože islámský stát má dobře propracovanou vnitřní strukturu existence, sestávající z právního systému, sociální působnosti, zdravotního zajištění, fungujícího školství a dalších výdobytků moderní doby. Lze říci, že lidem, kteří jsou jeho součástí, nabízí životní jistoty, které se odlišují od jejich dřívějšího způsobu života, a že takovýto stát najde své přesvědčené sympatizanty. Jenom připomenu jednu smutně významnou etapu evropských dějin, ve které sehrál hlavní roli Sulejman I. přezdívaný též zákonodárce. Jeho zákony přežily několik staletí, byl vynikající ekonom a hospodář, vyznačoval se mimořádnými vojenskými schopností a na dlouhé roky si podmanil velkou část Evropy. Za jeho vlády se turecká říše stala světovou jedničkou.

    Současnou situaci lze ve vzdálenějším měřítku přirovnat k poměrům u nás po roce 1948, kdy v ještě demokratických volbách byl nastolen komunistický režim, který měl rovněž své mnohočetné zastánce.

    Vraťme se do střednědobé minulosti, kdy současný stav měl svoji předehru v koloniálních državách dnešních velmocí, které se stali právě díky způsobu kolonizování zemí s výrazným nerostným bohatstvím a jejich vydrancováním oněmi zmíněnými velmocemi. Ostatně i my jsme byli v rovnaké koloniální pozici vůči Sovětskému svazu, který pro svoji energetiku, kosmické a vojenské zaměření, využíval náš uran, včetně dalších surovin a produktů, a to měrou více než vrchovatou.

    Co se bude dít dál v otázce běženců, jejichž odchod z rodných zemí není již pouhým odchodem, nýbrž se jedná v pravém slova smyslu o exodus.

    A ten hrozí převratnou demografickou a religiózní proměnou Evropy.

    Vše teď mají v rukou politici. Kdo jsou ale současní politici, jejichž palec bude buď vztyčen nahoru či dolu? Jak dalece ze svých vrcholových postů jsou schopni, byť sami ve vlastních výšinách, vidět skutečnost reálným zrakem. Kdo jsou někteří současní politici? Sledují evropské cíle nebo něco jiného?

    Podívejme se před vyřčením odpovědi na to, jak se politik dostává k moci třeba oproti elévovi v autoškole. Ten musí alespoň vědět kde je v autě volant, znát funkci pedálů na které šlape a vědět co která značka znamená a co dělat při barevných proměnách na semaforu. A tak je tomu i u většiny profesí, kdy znalost práce či vědomostí jsou deklarovány určitým typem certifikátu, ať se jedná o osvědčení, povolení či další dokumentaci způsobilosti o provádění činnosti. U politiků tomu tak nebývá. Ti jsou na základě vlastní touhy a hodnocení sebe sama, zvoleni obyčejně pod krytím nějaké strany.

    Pokud mají štěstí a vlivné přátele tak se mohou dopracovat až na nějakou rozhodovací pozici, jejíhož výkonu se zhošťují dle okolností a osobních schopností. Někdy je tomu ale právě naopak, kdy ti méně schopní jsou těmi všeho schopnými dosazováni do významných pozic, kdy se nalézají v pozici bílého koně zapřaženého do chomoutu. Pokud se vyplatí, aby táhnul, tedy dobře, pokud bude potřebné jej odstřelit, není pro ty, kdo tahají za provázky - v přeneseném slova smyslu - žádný problém zmáčknout spoušť. O tom všem rozhodne ten všeho schopný, který se nalézá v pozici neviditelného.

    A poté co jsme slyšeli nejapné výroky po pařížském dramatu, že prý ani tyto krvavé a bestiální skutečnosti nesmí ovlivnit uprchlický exodus, s dodatkem, že došlo zároveň k rozprostření červeného koberce těm, kteří využili této, a znovu opakuji politické nejapnosti některých evropských politiků k tomu, aby zcela zadarmo, ba co naopak, s bohatou dotací těm silám, kteří sem přišli aby si Evropu přetvořili obrazu svému.

    Takové politiky, kteří tohle vše umožňuji, nelze nazvat jinak než drontem mauricijským.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ