Pocta pasáži

    Velikost měst běžně srovnáváme podle počtu obyvatel. Jenže v dnešní době, kdy množství lidí dojíždí za prací jinam či odjinud denně přijíždí, je ten počet obyvatel fakticky zpochybnitelný. Proto se objevily snahy určovat velikost měst podle počtu pracovních příležitostí či dokonce podle počtu počítačů v daném místě. Co ale použít měřítko jiné: podle počtu pasáží! Alespoň u velkoměst by to mohlo být kritérium dost vypovídající.

    Samo slovo pasáž je z francouzštiny a má více významů. Obvykle jde o průchod, průjezd či průchodní dům, nebo o část textu či hudebního díla. Ale je to i termín v astronomii, kde znamená přechod souhvězdí poledníkem, a v jezdeckém sportu se výrazem pasáž označuje druh koňské chůze, tzv. španělský krok, kdy koně vysoko zvedají přední nohy.

    Brno má ve svém centru takových krytých domovních průchodů kolem dvaceti. Pravda, některé dost slavné pasáže už či zatím dosloužily (Typos a Jalta), některé jsou opravdu miniaturní (Convalaria na České), ale rodí se a „zabydlují“ ve městě i v povědomí občanů pasáže nové, protože po letech socialistického půstu na ně znovu začali myslet stavebníci i developeři. Bez některých pasáží si život moderního Brna už ani neumíme představit, například bez pasáží pod hlavním nádražím či ve Vaňkovce.

    První mezi brněnskými pasážemi ovšem stále zůstává Alfa, skutečný alfa jedinec, kterého ostatní jedinci této skupiny respektují. Vznikla ve stejnojmenném funkcionalistickém paláci podle návrhu Bohuslava Fuchse ve 30. letech minulého století a hrdý status pasáže si drží doposud. Je opravdu oázou klidu uprostřed rušného města, místem, kam nezasahuje hluk dopravy ani nákupní běsnění, tak typické pro Vaňkovku, a přitom samozřejmě plní i úkoly, pro něž pasáže původně vznikly: v propojení s průchodem domu U Čtyř mamlasů a s pasáží Omega zkracuje městské vzdálenosti a poskytuje ochranu před deštěm a jinou nepohodou.

    Jsme-li unaveni proudícím davem domácích i turistů mluvících cizími jazyky a chceme-li se zbavit pocitu ohrožení, jež sebou nese městský prostor, vstoupíme do vlídné pasáže Alfa. Tam se nám uvolní zalehlé uši a trochu utlumí ostrý zrak. Čas se tu jakoby pozastaví a my máme našlápnuto k bezčasému světu mýtu. Specifický druh atmosféry je navíc podpořen opravdovým labyrintem schodů propojujících pasáž se zdejším strojem na bydlení a zároveň i s pěticí vstupů a zároveň výstupů či sestupů. Jen ten šestý, hlavní vstup z ulice Jánské je bez schodů. Iniciační cesta kterýmkoli vstupem nás vede do nitra domu. Ocitáme se uvnitř prostoru plného dveří a oken výkladů, na trochu zneklidňujícím, nicméně utěšeném místě. Nezběhla sem z někdejších chrámů a náměstí duše Brna, aby tu našla sídlo hodné moderního města? Neprosmykla se snad průchodem domu U Čtyř mamlasů, kde se pobavila groteskní proměnou z otesaných Atlasů v monumentálním průčelí v neotesané mamlasy, aby zdejšímu zcela profánnímu místu dala rysy místa posvátného, sakrálního, jež nás nutí „myslet na chorál“? Nevítá nás tu ovšem žádný anděl snášející se průrvou ve stropě, ani groteskní chcíplý kůň visící hlavou dolů a s vévodou, jenž se marně snaží zachovat svou důstojnost, sedě tím pádem na břiše nebohého zvířete.

    Pasáž vytrhuje člověka z prostředí ulice, kde změny probíhají příliš rychle na to, aby je jedinec mohl vstřebat, což v něm vzbuzuje pocit odcizení. Mírně setmělá pasáž znamená pravý opak: vrací člověka k sobě samému, vede ho k sebereflexi. Chodec se tu mění v zevlouna, vidí, jak svět vniká dovnitř pasáže velkými ústy hlavního vstupu, proudí pasáží jako korytem, omývá všechny ty krámky, kavárny, cukrárnu i divadlo, rozbíjí se o hradbu knih Ženíškova knihkupectví a roztříštěn mizí v kaskádách postranními výstupy ven. Alfa, lůno přinášející nový život, na svém konci přechází v Omegu – konec všeho. A prostorem pasáže proudí duchovní energie, plná podnětů z knih, divadelních představení, písní i kavárenských řečí. Tyto memy pak kolonizují naši mysl a vytvářejí z nás všech, kdo tu – byť občas – pobýváme, jakési duchovní spojence, obdivovatele Brna, a tudíž pravé občany svého města.

    Jako každý týden vstupuji do knižního království. V pasáži tiše šustí duše města, když tu náhle příšeřím pronikne zvuk kopyt. V pronikavé záři vchodu do pasáže stanul Rónův kůň. Před vstupem se třese, a než může španělským krokem vejít, musí hodně sehnout hlavu. Opěšalý markrabě několikrát kopí potěžkává, než – s ním napříč – může vstoupit na scénu. Vstříc se mu otevírá Alfa – lůno rodící nový život. A celý prostor kolem je obklíčen Brnem.

MICHAL ŽÁK