Plamen poezie znovu nevzplál

    Jsem bohatý člověk: vlastním převážnou většinu básnických knížek z edice Plamen. Ta vycházela v letech 1956–1990 v Odeonu (předtím SNKLHU a SNKLU) a přinášela překlady většinou výborů z díla současných zahraničních básníků, a co je podstatné, s doprovodem doslovu, který každého autora zařazoval do příslušného domácího i zahraničního kontextu. Čtenáři tak v kombinaci se sledováním (alespoň do konce 60. let) vynikající literární revue Světová literatura získávali poměrně rychle podstatnou představu o tom, co se děje v moderní světové poezii. (Po roce 1969 Světová literatura až na nečetné výjimky informovala o literatuře, která by světovou chtěla být, ale jaksi jí to nešlo).

    V knihovně těch 113 svazků z edice Plamen rozeznáte na první pohled: brožované výtisky bělostně září v průhledném lesklém obalu a jsou (až do svazku 95) ručně popsané a opatřené pokaždé jinou kresbou Václava Bláhy. Od roku 1986 pak posledních 18 svazků, už vázaných a bez průhledného přebalu, graficky upravil Vladimír Nárožník; ponechal bílou obálku i originálně ručně psané jméno autora.

    Prvních šest svazků jsem nezachytil; vyšly v době, kdy mi poezie moc neříkala. Mám až Dylana Thomase, Guillevica a Préverta z roku 1958, to mi bylo patnáct. A teprve dnes, z odstupu šedesáti let, mi při prázdninové inventuře došlo, jak názorný obraz o státní kulturní politice ta edice podává.

    Zpočátku vycházelo průměrně čtyři pět svazků ročně, výjimečně (v letech 1959 a 1964) sedm, z nichž pravidelně až do roku 1963 byly vždy dva z poezie sovětské. Pak tato poezie v edici prořídla, ale v letech 1964–1967 získala na úrovni (Vozněsenskij, Pasternak, Cvetajevová, Ajgi). V letech 1968 a 1969 vyšly pokaždé jen dva svazky (Césaire a Pessoa, Stânescu a Tahmiščić). U Stânesca bylo na obou záložkách obalu oznámeno, kdo má být v letech 1969–1971 vydán: Auden, Celan, Cummings, Davičo, Huidobro, Char, Kocbek, Mansourová, Montale, Pascoli, Péret, Queneau, Stevens a Vallejo. Z těch čtrnácti autorů byli mnohem později vydáni jen čtyři, kteří asi režimu tak nevadili: Stevens (1973), Montale (1984), Char (1985) a Celan (1986). Ostatní byli závadní a museli být nahrazeni různými „pokrokovými“ autory, samozřejmě převážně ze SSSR, Bulharska, Mongolska apod. Ještěže poměrně hojně zůstala zastoupena kvalitní poezie polská a jugoslávská. To už vydávání edice Plamen vinou stranické kulturní politiky, mající na paměti všestranný rozvoj socialistického člověka, začalo pokulhávat: v letech 1970 a 1975 nevyšlo nic, v letech 1973, 1974 a 1976 kromě Stevense vyšli pouze čtyři Rusové (ještěže byl mezi nimi Arsenij Tarkovskij) a jeden Mongol. Roku 1977 byl vydán jediný svazek: Umberto Saba. Až od roku 1978 začal počet svazků opět narůstat na dva tři a v letech 1985–1988 na čtyři svazky ročně. Pak už začalo odcházení. Jako poslední vyšel Czesław Miłosz a Ginsbergovo Kvílení.

    V roce 1960 se na českém literárním trhu objevil opravdový fenomén – Klub přátel poezie (KPP). Až do roku 1982 přinášel v základní řadě vždy čtyři svazky, později i pět svazků čtvercového formátu (aby mohly být doplněny gramofonovou deskou) s výborem z díla básníka nebo autorů určitého období či uměleckého směru a s obsáhlým dokumentárním pásmem o životě autorů. Dva svazky byly z české poezie, zbytek ze světové, většinou ale nikoli současné poezie. Základní řadu doplňovalo několik svazků výběrové řady, jejíž součástí byly i popularizační knihy o poezii či o životě básníků. Knihy KPP, jichž vyšlo 231 svazků, byly neobyčejně oblíbené a vycházely v neuvěřitelném mnohatisícovém nákladu. Pak začal odliv zájmu a KPP už jen skomíral, až roku 1988 skončil docela, ještě dřív než edice Plamen. Zůstal však zapsán v paměti čtenářů a nostalgie posléze vyvrcholila tím, že nakladatelství Mladá fronta v roce 1998 převzalo KPP od bohužel v roce 1997 zaniklého nakladatelství Český spisovatel, a pokusilo se klub obnovit pod původním názvem a s původními podmínkami. Pokus však vyšel do ztracena. Naštěstí poezii začala postupně vydávat jiná nakladatelství – i když ne v tak kvalitně koncipované a výtvarně řešené edici, jako byl odeonský Plamen. A náklady, jaké měly knížky Klubu přátel poezie, už dávno odešly do říše snů.

MICHAL ŽÁK