Paní Řehtáčková hudruje na platy politiků

30.11.2014 18:30

    Rozčilovala se jednou paní Řehtáčková, jak je to hrozné s těmi politiky, že si zase přidali peníze! Vždyť už jich mají tolik a zdá se jim to pořád málo, a tak si museli přidat více!

    No co se na to dalo říci? Jistě přidali si, ano, víme to všichni. Ostatně, proč by si nepřidali, když se sami nacházejí u samého vřídla penězovodu?

    Přeměřil jsem si postarší korpulentní dámu a položil jí dotaz, že na koho se vlastně rozčiluje? Její načepýření po mé otázce a údivné gesto mě ujistilo v jistotě její reakce, cože se tak hloupě ptám? Ale začal jsem pociťovat, že vývoj konverzace se dostává do svrchovanosti mé potřeby směřovat rozhovor ve směru, kam jsem zamýšlel, s tím, že teď bude záležet na odhadu stupně citlivosti, jak zdárně se zhostím úkolu v podání pointy, aby paní Řehtáčková pochopila, co tím chtěl básník říci, a ne aby mě v opačném případě něčím praštila do hlavy. Méně znamená více, pravím sobě a z původně zamýšleného stupně nálože v odpovědi ubírám pro jistotu dávku střelného prachu pro případ, že by to mělo bouchnout moc hlasitě. A na staronovou senzaci stran politiků a jejich platů, která má v současné době významový dopad rovnající se objevu Ameriky, odpovídám v otázce, zda by se neměla spíš rozčilovat na sebe? Zde už jsem byl připraven na změnu jejího obličeje a předtucha mě nezklamala, neboť takovou výtvarnou proměnu její podoby, která po tomto dotazu nastala, by nezvládl ani nejlepší portrétista. Reakce byla lehce předvídatelná a byla i vcukuletu na světě. Proč by se prý ona paní měla rozčilovat na sebe, vždyť celý život dřela a má takovou penzi, že by z ní málem chcípla hlady!

    Přeměřil jsem si její vyprofilovanou postavu s dominantní dekorací podkožního tuku na patřičných ženských místech, že ani mistr Rubens by nad takovou modelovou předlohou neohrnul nos, a při vzetí v potaz její energické reakce bylo patrno, že s tím jejím chcípnutím to nebude prozatím až tak horké.

    Odpovídám, že na politiky není vhodné se zlobit, protože když jsme jim dali do ruky tak mocnou zbraň, že je z ní možnost vystřelit si i výši svých platů jako růži u kolotoče, tak oni prostě střílí.

    Po této větě se obličejem téměř bez vrásek, což je charakteristický příznak již dost obtloustlých lidí, mihl náznak pochopení, ale pořád bylo viditelné, že v podkožní vrstvě mimiky obličeje se ještě pořád nalézá něco, co by vyžadovalo doplňující informaci. Aniž bych dotčenou paní nechal dumat nad kamenným faktem, že politici mají a ona ne, tak jsem ji v předtuše takovéto otázky předešel, zvědav, jak tento rébus v jejím poznání priorit a životního faktu, že jsme si všichni rovní, ale někteří i rovnější, nakonec dopadne?

    Do odpovědi jsem již pro tentokrát nehodlal vkládat nějaké diplomaticko- utišující sedativum a vypálil jsem rovnou bez skrupulí a od pasu.

    Má odpověď měla znění, že kdyby místo plýtvání energetické zásoby v hořekování se spíše zapsala do nějaké politické školy a nějak ji prolezla, což na těchto školách jde jako po másle, respektive namaže-li se nějaká problematika konkrétním aktivnějším tukem, tak pak jde i to rychleji.

    A tím pádem, že by se teď nemusela rdousit úvahami o svém konci, ale mohla by bez profesní dřiny, jak sama charakterizovala svou aktivitu v pracovním působení, jen tak zvedat ruku za výší mety své životní úrovně. Zákmit jasu v jejím zraku mně byl neomylnou jistotou, že takhle by se to paní Řehtáčkové určitě líbilo.

    Ale přece jen měla tato dáma v sobě trochu cudnosti a potřebovala zalakovat své sympatie k takovému způsobu výdělku, aby si moc nezadala a neprozradila na sebe mnohé. A tak sáhla do druhé kapsy své počestnosti a ve zdráhavém tónu pronesla, že oni tam ale i kradou! Původní odpověď, která se mně hrnula na jazyk v ustáleném českém znění, že kde se dneska nekrade, jsem pro její omšelost, kterou lze nazvat nošením dříví do lesa, z důvodu neoriginality raději zamítl.

    Nepřišlo mně v té chvíli nic rozumnějšího, než se hlasně rozesmát.

    Paní Řehtáčková se v té chvíli začala smát se mnou, aniž by věděla čemu.

    V nastalé, již přátelské atmosféře pravím, že dozajista, proč by nekradli, vždyť přece krást není vůbec trestné. Trestné je pouze dopuštění se té pitomosti toho, kdo krade, že se u toho nechá chytit nebo když mu to ex post dokážou!

    To už jsem měl milou dámu lapenu do lasa důvěry. Spadl z ní počáteční odstup a já jsem mohl být vůči ní mnohem otevřenější, aniž jsem byl nucen postupovat po přemosťovacích schůdkách konverzace mezi neznámými lidmi.

    Spiklenecky jsem na ni mrknul a gestem ruky ji přizval blíže. Ještě předtím jsem se teatrálně kolem sebe rozhlédl, abych tomu, co jsem jí chtěl zašeptat do jejích ovarových lalůčků, dodal punc významové důležitosti.

    S důvěrou ke mně nastavila růžolící polovici naslouchacího orgánu a v očích zračícího se v napětí zájmu vyslechla mou větu:

    „Paní Řehtáčková, mně třeba vůbec nevadí, že se tam krade. Vadí mně na tom pouze jedna věc, a to ta, že když se tam krade, že jsem tam nebyl s nimi!“

    Paní Řehtáčková se smála, ba co smála, doslovně řehtala na celé kolo, až jí sádelnaté faldy na břiše poskakovaly. Až se vysmála, tak náhle zvážněla a pronesla něco, co v souvislosti s naší předchozí mluvou způsobilo obrácení našich pozic.
Ta dobrotivá růžolící paní se totiž zeptala: „No jó, ale politici jsou státní zaměstnanci, a když si přidají oni, budou chtít přidat i ti další, co sedí nebo se procházejí ve státní správě! Máme na to?“

    V dáli se mi mihl obraz Margaret Thatcherové, jako by to pronesla ona sama! Ve mně by se krve nedořezal. Co na to říci?

    Nedalo se nic dělat a musel jsem s pravdou ven. Bohužel s tou pravdou, která je krutou realitou našeho státu:
„Paní Řehtáčková, já vám to povím asi takhle. My teď momentálně na to samozřejmě nemáme, což je ostatně už dávno známá věc. My prozatím hospodaříme se ztrátou, bez nějakých drobných, dvou bilionů korun! Ale to nic. Nemusíte se vůbec ničeho obávat. Oni totiž ti, co si přidají, určitě vědí, jak na to, a když vědět nebudou, tak si půjčí. A to od našich spojenců, tedy abyste rozuměla, myslím od přátel, jako je Evropská unie nebo nějaká velká zahraniční banka. A oni nám určitě půjčí, protože jsme přátelé. A přátelé si musí přece pomáhat! A ti naši největší přátelé, jako jsou Německo, Anglie i ta Francie, ti nás mají moc rádi a určitě nám pomohou!“

    Teď jsem plaval pro změnu já a paní Řehtáčková byla na koni. S výčitkou v očích na mne zahrozila prstem a řekla: „Vy šprýmaři, vy určitě myslíte ty naše přátele z roku 1938 v Mnichově, že?!“

    Abych se vyhnul trapnému souhlasu, tak jsem ve snaze otočit směr hovoru chtěl pronést, že to bylo tenkrát, a teď už to bude určitě jinak.

    Že tito naši (staro)noví přátelé nám nyní budou pomáhat a chránit, ale to jsem již raději neřekl, protože jsem si uvědomil, že paní Řehtáčková umí číst.

    A protože vím, že se jako správná drbna kolem sebe pořád rozhlíží, tak by si mohla všimnout, že na silnici jezdí auta, která mají na dveřích úplně stejný nápis. A kdyby si paní Řehtáčková takovýto nápis porovnala s realitou, tak bych jí vzal v její duši už tu poslední kapku naděje o pojmu pod názvem přátelství. A to jsem jí raději neřekl přísloví, které mě v tu chvíli díky tuzemské realitě právě napadlo: NEJLEPŠÍ PŘÁTELÉ DNES (pokud budeme si nuceni půjčit), NEJHORŠÍ EXEKUTOŘI ZÍTRA (pokud včas nesplatíme)!

JIŘÍ V. ŘEZÁČ