Orchidej a plevel ve výchově

    Dát dětem volnost zní velice ušlechtile a má výrazný punc humanity.

    To na straně jedné, ale na té druhé je obsažena značná porce dilematu.

    Člověk zbaven jha uniformity a okolních vlivů, má otevřený prostor pro růst své osobnosti a vytvářet tak bez výrazné porce odporu hodnotový výsledek. Avšak je zde otázka jakého významu, který mívá pokaždé svůj rub a líc. Ponechme volný růst orchideji bez šlechtitelských zásahů a máme jistotu, že ona sama jen tak od sebe vyroste do půvabu pozitiva estetického obrazu. Proč? Protože je tomu geneticky přizpůsobena a během svého vývoje nečiní nic jiného, než jí program tajemna původu ukrytý v jejím semínku velí.

    To v případě strany líce. A rubu? Názorným příkladem je plevel, jenž je předurčen k tomu, aby ničil a v tom lepším případě aby způsoboval nesnáze. Otázka tak proto zní, zda dáme orchideji volnost v růstu a zda totéž učiníme u plevelu.

    A člověk svou působností funguje na obdobném principu. Dosaďme si každý sám za sebe kolik v lidském pokolení nalezneme půvabů orchideje nebo záporných hodnot plevele?

    Ve výchově potomků se najdou názorové proudy, z nichž jeden nabádá v ponechání růstu následovníků bez jakéhokoli omezení, kdy tak tím má docházet ke zmíněnému růstu osobnosti. No, z jistého úhlu pohledu na tom něco je. Osobnost tímto způsobem určitě poroste, ale v tom případě náleží otázka, jakým směrem? Bude to v estetickém významu orchideje či otravného plevelu?

    Prý se má na člověku hledat prioritně to dobré. Je to tak správně nebo je to spíše alibistické čekání na to, co se z čertova vejce vyklube?

    V takových mnohých případech bývá zpožděný pokus o nápravu, již jen pozdním honěním bycha. A ti, kdo takovým způsobem trefili kozla, mají na svůj omyl pokaždé zdůvodnění. Například v tom, že u takto vychovávané mládeže se musíme smířit s rčením, že je tak právě proto „trochu“ drzá, bezohlednější a svévolná.

    Jakou má podobu takovéto zdůvodnění? Začněme od téměř banalit, s kterými se setkáváme denně. Neohleduplnost ke starším občanům v dopravním prostředku v podobě trapného pohledu nad scénou ve stoje zmítající se babičky výkyvnou silou dopravního prostředku a pod ní v pohodě sedící naparáděná slečinka se sluchátky na svých „slechách“, která předstírá, že nevidí, neslyší. Podívejme se na společenskou kulturu takových „osobností“, například v restauracích, které své svršky doslovně břinknou vedle sebe na sedadlo, aby si kolem sebe vyhradily co nejvíce místa a o společenské etice ano nemluvě. A můžeme pokračovat co takto vychované osobnosti, kterým bylo vštěpeno nebo špatnou rodičovskou výchovou umožněno dělat to, co považují pro sebe za výhodné. Příkladů je mnoho. Jde o sednutí si na okraj sedadla, opět v dopravním prostředku, protože je jednodušší při výstupu sedět na kraji než projít vedle spolusedícího.To, že tímto přístupem dochází k omezení kapacity míst určených pro sezení, je přeci záležitostí těch co stojí a ne sedících osobností, není-liž pravda?

    Obdobně lze použít jiný soudek příkladů, kdy vlakem jedoucí studenti se obloží svými zavadly, aby místo určené pro jiné připadlo výlučně pouze jim.

    Tento typ sobectví se pak navyšuje v akcích typu různých technopárty, blokování druhých vozidel coby výraz protestu, který má základ v tom, že nejsem schopný si vydělat více peněz, prostřednictvím svých schopností, atd., atd. Prostě já chci a ty proto trp!

    Dokáže ten, kdo takovýmto způsobem preferuje výchovu osobnosti, v případě, že ho takováto „osobnost“ vezme klackem po hlavě za účelem  získání jeho peněženky, říci: „No, vždyť mně takto praštila osobnost, na jejíž počin jsem si sám zadělal?“

    To byly v náznaku ty lehčí a středně těžší příklady, které mají své vyvrcholení ve zbití či zastřelení učitele nebo kohokoli jiného, který udělá něco jiného než je naše představa.

    Vraťme se nazpět k rostlinnému příkladu. Orchidejí je málo a jsou vzácné. Zato plevele je všude, kam se člověk jen podívá. A rovněž je tomu tak s lidmi. Z této matematické logiky pak zákonitě vyplývá, že chceme-li mít pěknou zahradu, musíme se jí věnovat, jinak se nám zaplevelí.

    A u stromů, alespoň ve většině z nich, musíme provádět šlechtitelský řez. Tak jako u vyrůstajících osobností, u kterých je zapotřebí takového sadařského úkonu, ale to už v čase, dokud naše osobnosti mají malé číslo bot. Ne nadarmo lidové moudro praví, že dítě je potřeba vychovávat dokud ještě leží napříč postele. Pokud k výchovnému úkonu dojde v době, kdy už dědic leží v posteli podélně, bývá již zpravidla pozdě.

    Pak se naskýtá ještě jedna možnost, a to jsme už v extrému, že se v potomkovi rozvíjí rozvoj jeho osobnosti prostřednictvím záměrně vyvolávané agresivity, aby se uměl prosadit. Neboli dosáhnout předmětu svého zájmu za každou cenu. To bývá v nejednom případě cesta směřující přes mrtvoly, případně přes spáleniště či přes krvavé řeky. Ano, i tak lze dosáhnout rozvoje osobnosti, ale počne do systému naší výchovy po určitém čase zaznívat nepříjemný tón v podobě agresivity vůči nám vychovatelům. Jeho rozpoznávacím znamením je, že jej přestáváme v útlém věku zvládat, kdy se nám otevírá perspektiva brzké neblahé skutečnosti, že zakrátko zvládne ono nás.

    A my pak v domově důchodců, kam nás naše milovaná osobnost nechá přemístit, protože už překážíme jejímu rozvoji, přemýšlíme, kde se stala osudová chyba.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ