Olivové dřevo má svou duši

    Jsem v Jeruzalémě, měla bych psát o jeho podivuhodné kráse, pamětihodnostech, jedinečnosti… Dnes to však bude o něčem docela jiném. Vypravila jsem se za mužem, který po složitých životních peripetiích objevil krásu olivového dřeva a prastarých předmětů. Dozvěděla jsem se o něm již doma, pochází z mého rodného města, ze Žiliny, kde jsme se seznámili jako děti.

    Stojím před nenápadným domem na okraji starého Jeruzaléma, kde by nikdo nehledal poklady skryté za jeho víceméně oprýskanou omítkou. Zvoním, klepu, otevírá mi mladý muž s uhrančivým pohledem. Domlouváme se spletí jazyků a posunky. Zve mě dovnitř. Mé čichové „pohárky“ zaznamenávají nádhernou vůni dřeva, asi takovou jako v truhlářských dílnách, ale ještě něčeho o kousek navíc. Můj pohled spočine na obrovském kmenu olivového. Je poznamenán věkem, má tisíce vrásek a prasklin.

    Posléze jdu do prvního patra do kanceláře Arieh Kleina. Vítá mě uprostřed polic plných předmětů z olivového dřeva a starožitností vykopaných v okolí Jeruzaléma. Uprostřed místnosti se vyjímá velký psací stůl, na kterém je kromě kousků olivového dřeva jen telefon.

    Nejdříve se uvítáme, vzpomínáme. Tak, jak to dělají lidé, kteří se léta neviděli; oba jsme byli poznamenaní válkou, která nás zavála do hor a koncentračního tábora. V roce 1949 se rozhodl odejít do Izraele, vypráví mi o strastiplných začátcích, které musel překonat. Záhy se ovšem dostáváme k tomu, co mě zajímá – k nádherným věcem z olivového dřeva, které se zde v jeho podniku vyrábějí.

    „Dříve než budu o nich vyprávět“ říká Arieh Klein musím povědět něco o olivových stromech, které rostou také v Řecku, Itálii, Španělsku a i jinde v jižní Evropě a také některých zemích USA. Nelze je však srovnávat se středovýchodní odrůdou. Díky podnebí zde mají olivové stromy bohatou texturu a neobyčejné tvary. Jinde rostou rovně a ztrácí tím svůj majestátní vzhled. Všeobecně platí, že nejstarší stromy dávají nejhezčí a nejbohatší dřevo. Zhotovují se z něj sedmiramenné svícny, zvané ´menora´, ale také umělecké předměty znázorňující betlémy s bezpočtem figurek. Zhruba před více než 30 lety se u nás zavedla regulace těžby v olivových hájích, aby se zajistilo přežití těchto stromů. Množství olivového dřeva, které mají dnes řemeslníci a umělci k dispozici, notně pokleslo. Bohužel se dá z něj použít jen dvacet procent, zbývajících osmdesát je hodně popraskaných, a proto stěží použitelných. Pro izraelské umělce je to materiál spojený s historií země. Když vytvářejí z něj svá díla, přetvářejí svou historickou identitu“, končí své povídání.

    Jak se k tomuto uměleckému řemeslu dostal Arieh Klein? To mě nyní zajímalo nejvíc. Chvíli trvalo, než uspořádal věci na stole tak, abych si měla kam položit blok a dělat poznámky.

    “Když už jsem byl nějaký čas v Izraeli, sešel jsem se s dvěma mladými muži, kteří vyřezávali figurky z olivového dřeva. Zaujalo mě to a začal jsem s nimi spolupracovat. Tehdy bylo ještě suroviny dostatek. Studoval jsem tradici této výroby, nejvíc poučení mi poskytl Betlém, kde má tohle řemeslo hluboké kořeny. Zpočátku to bylo těžké živobytí, jen tak z ruky do úst. Nejprve jsme vyráběli jen krabičky a misky, zkrátka jednoduché předměty. Vypravil jsem se poté na veletrhy a zjišťoval, o co mají lidé zájem. Jenže pracovat s olivovým dřevem není snadné; měli jsme kmeny staré 2 000 let, stále obsahovaly olej. Tak jsme se nejdřív museli naučit, jak lze dřevo správně sušit. Přirozenou cestou to trvá čtyři až pět let. Dlouho jsme se kolem toho problému točili v kruhu. Nakonec jsme postavili pec a získali zkušenosti se sušením. Využívat můžeme stejně jen malé, zdravé kousky dřeva.

    Od jednoho z vašich spolupracovníků jsem se dozvěděla, že o výrobky, které zde vznikají, je značný zájem i v zahraničí. Jak jste se prosadili i v řadě dalších zemí? Vzpomínáte si na prvního zahraničního zákazníka?

    „Ano, jedním z prvních byl Američan, který si objednal 2 000 lahviček naplněných vodou z Jordánu a k tomu stojánky z olivového dřeva. Pustili jsme se do práce, ale zákazník si odvezl pouze dvě. Dlouho se nic nedělo. Zhruba po půl roce se ohlásil; psal mi, že vodu podrobili zkoušce v laboratoři, kde zjistili, že je plná bakterií a že v ní není chlór. Protože v Izraeli není jiná řeka, než Jordán, nabyli jistoty, že jsme jej nepodvedli, že to není voda z vodovodu. Pak si odvezl i zbývajících 1 998 lahviček.

    Kolem Jeruzalému je pod zemí záplava historických artefaktů, takřka všude kde se kopne, se něco nachází, například malé hliněné olejové lampy, keramické vázy, džbány… V době, kdy tu vládli Římané, se začalo foukat sklo; skláři byli  především Židé.Když skleněné předměty dlouho leží v zemi, dostanou překrásné zabarvení, patinu.

    Vím, že jste se hodně zapojil svého času i do příprav Setkání českých a slovenských Židů z celého světa u příležitosti návštěvy tehdejšího československého prezidenta Václava Havla v roce 1990 v Izraeli. Také pro tyto hosty připravil Arieh Klein malé dárky.

    „Byla to pro mne velká čest a musím přiznat, že jsme je chystali s velkým vzrušením. Vždyť byly určeny lidem z mé rodné země. Nyní, kdy lze svobodně jezdit také „k nám“ je půlka mého srdce kolem Žiliny i v Těrchové, druhá zde v Jeruzalémě.“ 

    Od rozhovoru s Arieh Kleinem uplynula delší doba, když jsme se setkali v Žilině při odhalování památníku holocaustu v místech bývalého sběrného tábora, odkud odcházeli slovenští Židé do koncentračních táborů.

    Bohužel jsem se pak zanedlouho dozvěděla, že zemřel. Rozhodla jsem se proto, že na jeho památku napíši o našem setkání v Izraeli.

ERIKA BEZDÍČKOVÁ

Olivovníky v Getsemanské zahradě.