Od mušle kauri ke Kunderově Ptákovině

16.09.2015 13:05

    Není to tak dávno, co jednou z forem provokace puberťáků a výrazem touhy vojáků trpících v základní službě bylo kreslení onoho piktogramu po zdech. V současnosti to vypadá, že se tento obrázkový znak přestěhoval ze zdí na obálky knih. Nově trůní například na obálce divadelní hry Milana Kundery Ptákovina, kterou letos v září vydalo brněnské nakladatelství Atlantis (brněnští pamětníci si tu hru pamatují ze sezony 1968/1969, kdy ji v režii Rudolfa Jurdy uváděla Mahenova činohra pod názvem Dvě uši, dvě svatby). Ale tomu předcházel stejný piktogram na obálkách děl Karla Utteho a Nely Astonové Kniha o kundě (dybbuk 2007 a znovu 2012), Eve Enslerové Vagina monology (XYZ 2008) či Lawrence Durrella Černá kniha (Odeon 2014), o níž Ezra Pound kdysi prohlásil, že je to „nepublikovatelná kniha, kterou stojí za to číst“. U obou posledně jmenovaných knih výtvarníci volili vtipné a graficky působivé řešení: u pásma monologů E. Enslerové grafik patřičnou představu lišácky navodil obrazem rtů postavených „naštorc“, u Durrellovy knihy Ivan Brůha zase svisle postavil jméno autora spolu s názvem knihy a dal celý ten řádek do velkých kulatých závorek, takže celek vypadá jako mušle kauri, což je prastarý symbol ženství (a porodu), v antice nazývaný Concha Venera, tedy Venušina ulita. Tyto porcelánově vyhlížející mušle s mírně zubatými (och!) „stydkými pysky“ sloužily už okolo roku 1200 př. Kr. jako platidlo ve staré Číně, Indii, Indonésii, Africe…

    Ostatně nápad se stylizací textu do podoby obrázku vulvy měl už autor obálky knihy T. R. Fielda Kosočtverce na ohradách (1930), když první slovo titulu knihy zalomil do podoby horních stran kosočtverce a slovo „ohradách“ do podoby dolních stran, přičemž v zájmu rozložení slova na dvě stejné části neváhal rozdělit písmeno „ch“ na prvočinitele. A předložku „na“ kupodivu nechal uprostřed obrazce vodorovně, ač by si to žádalo spíš podobu svislou. Field v titulní básni rýmuje: „Cézanne, zemřev, proslavil se rychle / větou, která dost se cituje: / Podle válce, kužele a krychle, / neb dle koule vše se formuje. // Avšak to jsou liché třesky plesky. / Pravdu najít musí, kdo ji hledá! / Kosočtverec formoval nás všecky - - - /  Toť fakt, který popříti se nedá!“ A v další básni Nízký původ člověka píše: „Romeo s Julií i Honza se svou Ankou / jsme přišli na ten svět / všem společnou brankou!“

    Zdá se, že jde o jednu z mnoha reminiscencí na slavný obraz Gustava Courbeta Původ světa (1866), znázorňující detailní, zcela realistický pohled na odhalený ženský klín. Courbet tak spolu s Edouardem Manetem (a jeho provokativním obrazem Snídaně v trávě, 1863) zahájil epochu transgrese, násilného porušování nastolených pravidel, jež měla a má mnoho dalších pokračovatelů, například Féliciena Ropse (rytina Srdce na dlani, 1887), Paula Delvauxe, Andrého Massona (fantazijní varianta Courbetova Původu světa, 1985), naše výtvarníky Toyen (knížka kreseb Jednadvacet, 1938), v současnosti například všeuměla Františka Ringa Čecha (obraz Zvířátka obdivují píču), Karla Švugera (obraz Kunda z Lán, inspirovaný slovy prezidenta Zemana „Kunda sem, kunda tam, kunda, kam se podívám“), Jiřího Světlíka (obraz Vulva Laudis) a nepochybně mnoho jiných, kterým nedá spát jednoduchý, ale působivý grafický znak.

    Dnešní doba má boj proti mravnímu pokrytectví už zdánlivě vyřešený. Přesto je Courbetův obraz, vystavený od roku 1995 – a střežený stálým hlídačem – v pařížském Musée d´Orsay, příčinou různých skandálů: v roce 1994 museli pařížští knihkupci stáhnout z výkladů knihu Jacquese Henrica Adorations perpétuelles s reprodukcí Courbetova obrazu na obálce, totéž se ze stejného důvodu stalo o patnáct let později v portugalské Braze s knihou Pornocratic Catherine Brillatové. Největší skandál se strhl v květnu 2014, kdy si před Courbetův obraz sedla performerka Deborah de Robertis (jak si zde nepřipomenout našeho „robertka“!), roztáhla nohy a s pomocí prstů i svá rodidla, aby odhalila „to, co v obraze není vidět, skryté oko, které odkazuje k nekonečnu a k původu,“ jak sama uvedla. Ostatně k podobnému závěru už před ní dospěl Ivan Martin Jirous ve verši „Boží oko se kundě podobá…“

    Piktogram v podobě kosočtverce používali staří Keltové k označení pramene, dnes ho dávají Japonci na vypínače kopírek. Ale coby symbol ženského přirození je vyloženě naším národním dědictvím. „Kosočtverec s paprsky je fenoménem střední Evropy, přesněji řečeno spíše české kotliny. Ženské pohlaví kreslí podobně už jen v Litvě,“ tvrdí sociolog Rudolf Šmíd. To dokládá i Milan Kundera v úvodu ke zmiňované Ptákovině: „Tu kresbu známe v Čechách všichni od klukovských let. Bylo proto pro mne neuvěřitelné, když jsem musil konstatovat, že ve Francii takový kosočtverec nikomu vůbec nic neříká. A nejen ve Francii. Všude na světě je jeho sexuální symbolika naprosto neznámá. Pro Čecha je těžko tomu uvěřit, ale je to tak: Kvůli kosočtverci nemůže Ptákovina být pochopena než v Čechách.“ Kresba kosočtverce na školní tabuli totiž hraje zásadní roli v celé Kunderově hře: kvůli ní jsou uřezány „dvě uši“ a konány „dvě svatby“. Takže by nebylo od věci dát světu vědět o specifickém kosočtverci coby českém fenoménu. Stačilo by požádat UNESCO o jeho zařazení mezi Mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva, po bok už dříve sem zařazených českých a moravských specifik – verbuňku, masopustních průvodů s maskami na Hlinecku, sokolnictví a jízdy králů.

    Přestože se kresba vlasatého kosočtverce u nás používá prý od dob průmyslové revoluce (snad jako nostalgická reminiscence na obnovitelné zdroje, jako jsou voda a vítr, jež průmyslová revoluce razantně nahrazovala uhlím, naftou a jinými zdroji neobnovitelnými), měla předchůdce už v dobách středověku. Tehdy se jako součást erbů vyskytovala tzv. routa, heroldská figura ve tvaru kosočtverce, případně zúženého kosočtverce zvaného vřeteno, což byly symboly pomíjivosti a nerovnosti všeho pozemského. Dámy pak užívaly routový štít zvaný dámský; zde je možné východisko dnešního piktogramu, který „pomocí stylizovaného obrazu znázorňuje konkrétní sdělení“, jak praví definice. A někdy jde o sdělení patřičně konkrétní (a vtipné): to když emblémem naší punk-rockové skupiny Tři sestry je kosočtverec, který má uvnitř paralelní svislé čárky v počtu tří.

MICHAL ŽÁK