O Babičce, Jiřím Pechovi a režiséru Krobotovi

    Můj vztah k divadlu se datuje už od dětství. Ředitel základní školy s námi neustále nacvičoval různé hry, hlavně pohádky. Předváděli jsme je v místním hostinci. Vždycky přišla i spousta diváků z okolních obcí. Divadelní kroužek fungoval také na střední škole, hráli jsme scénky, přednášeli básně. Na vojně jsem dokonce zvítězil v útvarové recitační soutěži. Často a rád vzpomínám na nádherné divadelní představení Hrátky s čertem, které jsme sehráli v prosinci 1974 v Závodním klubu v Třebíči-Borovině. Režisérka mi svěřila roli anděla Teofila.

    K srdci mi přirostla rodná Vysočina. V Třebíči, kde jsem navštěvoval střední školu a také několik let pracoval, se narodili významní divadelní či filmoví herci – Miroslav Donutil, Leopold Franc, Helena Kružíková, Miloslav Mejzlík, Antonín Molčík, Míla Myslíková, Oldřich Navrátil, Jiří Pecha, Simona Peková, Milan Riehs, Jiří Tomek… Na někoho jsem určitě zapomněl.

    Když ke mně počátkem roku 2012 dorazila zpráva, že Janáčkova akademie múzických umění v Brně otevírá jako první umělecká škola Univerzitu třetího věku, bylo rozhodnuto. U toho jsem nemohl chybět. Absolvoval jsem všech šest kurzů na téma „Jak vzniká divadlo“. A mezitím i několik semestrů studia U3V na Hudební fakultě JAMU. O průběhu prvního kurzu jsem napsal podrobný článek do BrnoŽurnálu. (Na těchto webových stránkách Syndikátu novinářů jižní Moravy se snažíme přinášet hlavně informace, které čtenáři nikde jinde nenajdou.) Následně jsem publikoval ještě další příspěvek nazvaný „Se seniory o divadle a hudbě“.

https://www.brnozurnal.cz/z-bloku-a-per/se-seniory-o-divadle-a-hudbe/

    V průběhu našeho studia se plně potvrdilo to, co často připomínal a zdůrazňoval děkan DIFA docent Zbyněk Srba – že senioři bývají celoživotními milovníky kultury a divadelního umění. Zájem o probíraná témata byl z naší strany mimořádný. V průběhu přednášek a seminářů jsme měli příležitost konfrontovat své vlastní zážitky s názory a zkušenostmi významných profesionálních tvůrců a divadelních odborníků. Někteří přijeli přednášet až z Prahy. Nechyběly ani zdařilé exkurze do zázemí brněnských divadel.

    Těžko vybrat, které přednášky mne nejvíc zaujaly. Všechny byly poučné a podnětné, mnohé dokonce vynikající. Zůstaňme tedy u mé oblíbené Vysočiny, u Jiřího Pechy, který se narodil v Třebíči-Borovině. Kdykoliv projíždím kolem domu, v němž kdysi bydlel, vždycky si na něj vzpomenu.

    Jedna z našich přednášek měla název „Babička v hlavní roli s Jiřím Pechou, Husa na provázku, režie Ivo Krobot“. Byla to jakási přehršle poznámek ke scénáři a režijní koncepci této zajímavé inscenace, doplněná fotografiemi a videozáznamy. Představení se přesně jmenuje „Babička: Šťastná to žena!“. Ten příběh všichni důvěrně známe. Alespoň doufám, že i dnešní děti se ve škole alespoň něco o Babičce dozvídají. Román Boženy Němcové dostal v dramatizaci Petra Oslzlého a Iva Krobota poněkud jiný rozměr. Najednou tu máme dvě babičky – jednu dokonce v podání vousatého Jiřího Pechy. K tomu úžasná, byť na první pohled velice rozdílná hudba Zdeňka Kluky a Jiřího Pavlici.

    Když se Jiří Pecha v roce 1997 dozvěděl, že má hrát Babičku, myslel si, že je to žert nebo se všichni zbláznili. O rok později obdržel Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský výkon v ženské roli. Bylo třeba vytvořit zvláštní kategorii, s něčím podobným se hodnoticí komise dosud nesetkala. Režisér Ivo Krobot učinil odvážný krok. Pustil se do něčeho, co možná sám ani neočekával. Těžko říct. Zájem diváků byl mimořádný. Všechna představení beznadějně vyprodaná, více než 300 repríz, v roce 2006 derniéra. S odstupem času přišly 70. narozeniny Jiřího Pechy – a představení se znovu dostalo na scénu. Babička: Šťastná to žena! se stala nejúspěšnější inscenací Divadla Husa na provázku.

    Režisér Ivo Krobot nám o Babičce nejen vyprávěl, pouštěl i zajímavé ukázky z představení, vzpomínal. Mnozí z nás měli možnost inscenaci vidět, všechno jsme si dokázali dobře představit. Představení o šťastné ženě ze Starého bělidla se mimořádně povedlo, možná by se líbilo i autorce literární předlohy, pokud by žila v naší době. Kdoví…

    Než jsme se s profesorem Krobotem rozloučili, s úsměvem se nás zeptal, jestli víme, co on má společného s Babičkou – kromě toho, že ji režíroval. Nikdo nevěděl. S radostí nám to prozradil. Tak si v závěru tohoto malého zamyšlení přečtěte spolu se mnou, co napsala Johanka v dopise z Vídně o svém ženichovi (kapitola XVI):

    „On také není Čech, je kdesi až z tureckých hranic, ale dobře se s ním srozumíte, já ho naučila česky dříve než Terezka Jana. Ráda bych si vzala Čecha, já vím, že by vás to bylo více těšilo, ale co dělat, mamičko, srdce si nedá někdy poroučet, mně se zalíbil ten můj Krobot.“ (…) „Ale jedno slovo tam bylo, Terezko, tomu jsem nerozuměla, někde tady dole, to mi ještě jednou čti,“ a babička ukazovala v listu na konec. – „To je Krobot, ne?“ – „Co je to, prosím tebe?“ – „To tak přezdívají ve Vídni Chorvátům.“

    Všichni jsme se zasmáli a zatleskali…

JAROSLAV BOBEK

Vlevo: Režisér prof. MgA. Ivo Krobot. – Vpravo: Povídání s hercem Jiřím Pechou.