Noviny, které se chtějí prodávat samy

19.04.2017 12:40

    Nedávno jsem si na brance znojemské filiálky Deníku s podtitulem Rovnost všiml igelitové schránky s novinami a kasičkou. Pokud se nemýlím, nejbližší prodejna denního tisku je odtud vzdálená odhadem tři sta metrů, takže lidé, kteří tudy procházejí a mají chuť dozvědět se, co je v jejich městě, v kraji, ve světě nového, mohou si tam posloužit. Znovu jsem si řekl – ano, to je dobrý nápad, ale současně jsem si vzpomněl, že stejně jsme se v Brně pokoušeli pomoct prodeji Rovnosti už před čtvrt stoletím.

    Změny, které tehdy, po listopadu ’89, v novinách nastaly, zasáhly nejen do jejich obsahu, ale následně podstatně ovlivnily i dosavadní vydavatelskou praxi. Padlo privilegium stranického tisku, který nemálo těžil z povinných odběrů svých titulů do továren a úřadů, přestala platit i regulace nákladů pomocí limitů novinového papíru a vydavatelé byli nuceni přijmout i opatření plynoucí z konkurenčního boje v mediálním prostoru.

    Také Rovnost, přestože se odpoutala od svého stranického vydavatele a nabídla veřejnosti novou tvář vyjádřenou podtitulem Moravský demokratický deník, pocítila úbytek čtenářů a vedení listu bylo nuceno nově řešit i otázky odbytu s důrazem na zastavení poklesu nákladu, jeho stabilizaci a potažmo získávání nových abonentů. Vedle náborářské klasiky, která brzy přestala stačit, se Rovnost začala, zprvu nesměle, pouštět do reklamních a marketingových akcí, které na počátku 90. let vyvrcholily čtenářskou hrou Moravia Loto, která zvedla náklad až na nebývalých 288 000. Také redakce se snažila přilákat nové čtenáře zaváděním nových a možno říci originálních rubrik a přílohových stran, například těmi pro ženy s názvem Jana, či Terč se spotřebitelskou tematikou, ale také kurzem francouzštiny či němčiny… Posléze něco podobného začaly zavádět i další noviny.

    Pro zkušenosti z novinového trhu jsme si vyjeli i do nejbližšího zahraničí, do Rakouska. Právě tam jsme mimo jiné viděli jednoduchý samoobslužný pouliční prodej tamních novin nezávislý na otevírací době novinových stánků a během krátké doby jsme jej zavedli v Brně. Až tak jsme zase nevěřili v lidskou poctivost, a proto jsme malé novinové samoobsluhy dali pod nepřímý dohled bez hmotné odpovědnosti personálu obchodů, vrátným závodů či nemocnic – tedy do míst, kde v dosahu nebyla prodejna tisku. Místo tašky z průhledné fólie jsme proto použili kovový stojánek s pokladničkou. V září 1991 jsme takto obsadili ke dvaceti místům s celkovou denní dodávkou tisíc výtisků novin, z čehož se prodalo zhruba 90 procent. Rovnost tehdy stála 2,20 Kč, ale zde si ji lidé „kupovali“ průměrně ani ne za dvě koruny, což nebylo až tak hrozivé a ztrátu zastánci tohoto systému obhajovali tím, že nepoctivci si alespoň nekoupí noviny konkurentů. Do kalkulace bylo ovšem nutno započítat i náklady na denní rozvoz novin a vybírání peněz. Parametry prodeje i nákladů se postupně zhoršovaly, až zhruba po roce byl tento způsob prodeje Rovnosti zrušen.

    Nyní tedy totéž zkouší Deník. Tak, jak informoval pod titulkem Noviny z pytle v pořadu Newsroom (ČT24 17. 4.) taktéž někdejší Rovnosťák Luboš Rosí, v Praze instaloval list pytle na půl tisícovce míst a na každé denně dodává po pětadvaceti novinách. Roční praxi s tímto způsobem prodeje Deník  hodnotí jako úspěšnou, byť potvrzuje někdejší zkušenost Rovnosti – ne všichni, kteří si noviny vezmou, zaplatí, ale ztráta jde na vrub snahy zaujmout a novinky si prý všimli i inzerenti. 

    V Rakousku i jinde takovýto samoobslužný prodej novin funguje už roky a ani tam si je z vaků neberou jen poctivci. I zahraniční zkušenost ukazuje, že zaplacena je pouze třetina odebraných novin.

JIŘÍ C. ROUPEC