New York Times à la zemanovština

    Ať to s Milošem Zemanem coby prezidentem dopadne jakkoliv, těžko může čekat za svoje hanlivosti na adresu novinářů a médií od většiny členů žurnalistické obce zastání. Nad jeho výroky jakožto sebestředného člověka lze mávnout rukou, bohužel titul nejvyššího ústavního činitele dává jeho zevšeobecňujícím slovům u veřejnosti berný punc a není pak divu, že lidé nahlížejí na novináře pod tímto úhlem. Ze Zemanova zlovolného semene pak vyrůstá mínění, které plodí stejně pomluvné odsudky novinářů pronášené na veřejnosti, v hospodách a na internetu. (Zemanovština, jakožto neadresná kritika práce novinářů, patrně vstoupí do učebnic české žurnalistiky.)

    Tím nechce být řečeno, že všichni novináři jsou svatí a bezúhonní. Jistě jsou i tací, kteří za hmotné požitky jsou ochotni prodat svoji profesní čest.

    K předchozím řádkům mě nyní opět pohnul e-mail, odkazující na Facebook generála (dnes v záloze) a někdejšího šéfa vojenské rozvědky, nyní experta na bezpečnostní otázky, inženýra Andora Šándora, tlumočící výtah z názorů Johna Swintona z New York Times, pronesená údajně v newyorském Press Clubu. Swinton, bývalý personální šéf onoho prestižního deníku, měl pronést mimo jiné toto:

    „V současné době neexistuje nezávislý tisk. Není mezi vámi ani jeden novinář, který by se odvážil upřímně vyjádřit svůj vlastní názor. Víte předem, že kdyby to udělal, nikdy by se to neobjevilo v tisku... Prací žurnalistů je zabíjet pravdu; bezostyšně lhát; překrucovat pravdu; hanobit; plazit se u nohou mamonu a prodávat svou vlast a rasu za svůj denní chléb. Vy i já víme, že věřit v nezávislost tisku je bláznovství. Jsme nástroji a vazalové bohatých mužů za scénou... Jsme intelektuální prostituti.“

    K tomu je potřeba upřesnit, že onen výrok o poplatnosti novinářů a závislosti novin není ze současnosti. J. Swinton (1829–1901) jej měl pronést v roce 1880. To už ale pracoval pro New York Sun a posléze vydával vlastní noviny John Swinton’s Paper. Není pochyb, že jeho výrok novinářské kolegy už tehdy pobouřil, byť se zjevně jednalo o jistou nadsázku. Vyřčené vzbudilo mezi novináři i čtenáři diskuzi.

    Například novinář Jeff McMahon k tomu říká: „Určitě není pravda, že v americkém tisku nelze napsat vlastní názor. Například můj komentář o Hearst Ranch (velká krmivářská firma v Kalifornii) prošel přes dva editory a vydavatele, aniž bych musel změnit slovo. Platila ovšem zásada, že nic není možné napsat proti Steve Hearstovi bez toho, aby na stejné stránce nebylo uvedeno jeho stanovisko. To už není záležitost novináře.“

    Na většině story, jako je ta Swintonova, se mísí pravda s fikcí. Souviselo to s tehdejším bojem mezi dělníky a politickými a ekonomickými bossy. Swinton sám psal o potřebě sociálních reforem.  Z toho lze usuzovat, že byl nespokojen s kapitalismem i americkými sdělovacími prostředky. Ostatně na toto téma existuje řada variací.

    Protože mě zajímalo, zda se Andor Šándor ztotožňuje s obsahem Swintonova názoru, napsal jsem mu a zde je jeho odpověď: „...můj názor je, že média již dávno nejsou pojistkou demokracie. Samozřejmě je to zobecňující tvrzení, neznám ani zdaleka všechna, ale znám ta hlavní. Nejsem počátkem této citace, jenom jsem ji sdílel. Tím netvrdím, že stojím za tím, co on (Swinton) říká. Nemám iluze o novinářích jako celku, jsou ale mezi nimi skvělí lidé, ale také takoví, kteří v tom vidí cokoli, jen ne to, čemu by měli sloužit. Mám poměrně četné kontakty s novináři z různých médií. Největší slabinou je jejich neprofesionalita, moc o problému nevědí, mají tzv. za úkol se na to podívat apod. U některé televize, když přijede redaktorka, si říkám, aspoň že je hezká. Snaha o senzaci je vede k tomu, že píší voloviny a nepravdy a je jim úplně jedno, že píšou o člověku, který má rodinu, přátele apod. Nejlépe poznáte, co jsou novináři zač, když píší o Vás. Nedají Vám příležitost se vyjádřit, obhájit. Často také to, co řeknete, napíší tak, jak se jim to hodí, protože se to do příběhu „hodí“ více. Věřte, že vím, co říkám.“

    Osobně jsem poměrně dlouho pracoval jako šéfredaktor a mohu říct, že nikdy nebylo redaktorům bráněno ve zveřejňování vlastního názoru, pokud jej byli schopni obhájit. Natož aby byli za své názory trestáni. Je snad zřejmé, že mluvím o době po pádu minulého režimu.

    Obdobné diskuze se v novinářských kruzích vedou snad od doby, co noviny vznikly. To je pochopitelné, a také vždy se najde někdo, kdo se cítí ublížen.

JIŘÍ C. ROUPEC