Nevšední svět světského lidu (1)

    Známe je pod různými názvy, které zastřešují různorodou nabídku pestrých zábavních atrakcí, osobitého způsobu žití a uvolněné nálady, jež ve svém souhrnu dokážou vytvořit pohádkové kouzlo v dětských duších, a nejen v nich.

    Řeč je o provozovatelích Lidové technické zábavy, mluvou dneška, a ti starší si vzpomenou na označení pod zkratkou PKO neboli Park kultury a oddechu. Ale ve všeobecném povědomí je tato oborová skupina lidí spíše známější jako kolotočáři, světští, případně i komedianti. Dodejme, že kolotočáři ano, světští především, ale komedianti jsou jimi samotnými odmítáni, protože to je označení pro mobilní umělce divadelního či artistického zaměření. Kolotočáři se sami nazývají výrazem světští, od jejich věčného pohybu křížem krážem světem, jak jim káže v genech uložený způsob jejich života a obživy, které jsou řízeny tvrdou definicí nabídky a poptávky.

    Před rodinu Nových, kteří sídlí trvalým pobytem v Brně - Komárově, jsem předložil reportážní diktafon za účelem odhalení opony nad jednou společenskou skupinou lidí, jejichž život se vymyká zažité normě běžně žijících občanů, kteří jsou napevno spoutání s místem svého bydliště i pracoviště.

    Klasický život pouťových podnikatelů, je věčné valení Sisyfova kamene od jara do podzimu, nikoli nahoru a dolů, ale stále před sebou v podobě přepravování, sestavování a rozebírání všech atrakcí a doprovodného materiálu, který si tito lidé vozí stále s sebou jako hlemýžď svou ulitu.

    Jací jsou tito věční cestující s osobitým způsobem života, mající své pro a proti, jenž by nevyměnili ani za hroudu zlata, protože ta by jim nemohla poskytnout tolik pro ně cenné svobody? Tak jak je v pohádkovém příměru sůl nad zlato, tak solí jejich života je tento věčně kočovný koloběh, jenž byť profesí, je pro ně zároveň duševní náplní jejich žití a posláním zároveň.

    V úvodu je potřeba podotknout, že lidé s označením světští, se nedostávají do této společenské vrstvy na základě nějakého studia, kvalifikace či rozhodnutí, ale tohle povolání a dodejme i způsob života, se dědí z generace na generaci. Kočující lidé v maringotkách, respektive dnes již v karavanech, mají v sobě zakódována pravidla a způsob vnímání života v mnohých případech na smyslových hodnotách tažných ptáků.

    A jak dálkoví letci svým orientačním smyslem určují trasu pohybu, dobu přítomnosti i opuštění místa pobytu, tak rovněž i oni instinktem se zakódovanými pravidly, řídí svůj život.

    Jejich každodenní práce začíná brzkým dopolednem a trvá až do okamžiku opadání zájmu o jejich nabídku ze strany klientely, což se může protáhnout někdy až do doby, kdy většina lidí již spí. Ta mívá ve svém časovém horizontu kulminační bod v době víkendů, do nichž je započítán i pátek. Po tomto pracovním zenitu přijde ke slovu demontáž všech světských atrakcí v podobě kolotočů, houpaček, střelnic a dalších, která je střídána přesunem a poté montáží toho všeho co bylo před tím rozebráno. A to vše se opakuje s vytrvalou pravidelností od jara do podzimu na principu života stromů, které mají obdobný vegetační projev života. Avšak nirvány zimního odpočinku si světští nikterak neužijí, protože provoz strojového parku v aktivním období zanechá své stopy a zimní čas je obdobím prostoru rukodělné práce na jejich odstraňování. Ale čas chladu přináší kočovnému lidu přece i něco jiného než je jen práce. Poskytuje jim prostor pro něco, co tvoří nezbytnou součást jejich života, a tím je společenský kontakt s jejich široce rozvětvenou rodinou, která má mnohem širší rádius než je rodinný vztah typu rodiče, bratr, sestra, strýc a teta. Rodina i v různých podobách příbuzenských odnoží je pro světský lid posvátnou ikonou jejich společenských vztahů, kterou v opravdovosti lidského duchovna ctí. To se projevuje nejenom v podobě návštěv, ale i v daných možnostech pomoci.

    Dalším z charakteristických projevů lidí kočovného způsobu života, je podvědomé úsilí o zachování potomstva nejenom jejich zplozením, ale rovněž snahou udržením je u stavovského oboru. Vzhledem k jejich roztoulanému způsobu života a tím i omezeným možnostem užších kontaktů mezi sebou, je tak již ustálenou a dávnou tradicí pořádání plesových večerů v období zimního útlumu pracovní činnosti, které se konají v každém, zpravidla krajském, popřípadě okresním městě. Není to jen pouze za účelem zábavy, ale tyto akce mají pragmatický záměr v poskytnutí následníkům možnosti seznámení se za účelem pozdějších uzavření sňatků, kdy tak má být zachován rod spřízněné profese.

    Prastarý světský zákon přikazoval uzavírání sňatků dvou pohlaví světského stavu. To se striktně dodržovalo ještě v době pradědů, ale vývojem života následných generací tento v podstatě železný řád začal pozbývat na své pevnosti a rodová ocel původně kalená v tomto směru na nejvyšší stupeň, začíná civilizačními vlivy okolí pozbývat své původní tvrdosti. Generace dnešních rodičů se svým vnímáním reality života štěpí na dva proudy myšlení, kdy v jednom je stále přítomná snaha o zachování rodinných a profesních tradic jejich potomků, ale na druhé straně ve vztahu k jejich následníkům je již patrný přesun k úvahovému liberalismu, kdy si syn či dcera sami určují, zda chtějí jít ve šlépějích jejich předků nebo si zvolí civilnější podobu života. V tomto případě má dcera o něco volnější ruku, protože od syna se stále očekává, že to bude on, který převezme tradici rodového způsobu života a s ním spojené břímě světského projevu.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ

– pokračování –