Někde je chyba?

19.03.2020 18:45

    V čase divadelního bezčasí, ve skrytu domova, probírám staré noviny a internetové zvěsti. A v té poušti a spoušti jsem narazil na recenzi divadelního představení, na kterém jsem shodou okolností byl. Jmenuje se Dobové tance. Hrají je, resp. hráli v brněnském Mahenově divadle. Recenze se objevila 13. března v Lidových novinách. Tamní recenzentka Jana Machalická vychválila hru i její jevištní ztvárnění nadmíru.

    A pak jsem v Mladé frontě Dnes našel recenzi Jany Soukupové, je ze 4. března. A Jaroslav Štěpaník se o hře zmiňuje ve svém blogu v Divadelních novinách. A shodou okolností, o několik dnů později, nezávisle na všech těchto článcích, sepsal jsem svůj blog do Divadelních novin i já. Víte co? Pro zajímavost i zamyšlení uvádím zde ve zkratce všechno podstatné ze všech čtyř recenzí. Stejně nemáte co dělat...

    Nejprve Jana Machalická v Lidových novinách:

    „Činohra Národního divadla v Brně uvedla hru Karla Steigerwalda Dobové tance v režii Ivana Krejčího, a je to rozhodně dobrá dramaturgická volba... je určitě nejlepší hrou, která vznikla v normalizačním dvacetiletí na oficiální scéně. A přední místo jí patří, i pokud ji budeme hodnotit v kontextu celé domácí poválečné dramatiky. Je z roku 1980 a nová inscenace je především zprávou, že je stále dobře hratelná a má co říct k naší současnosti. I když bezpochyby reagovala na stav národa v době normalizace... Hra je i dnes vděčným příspěvkem k podobám oportunismu v českých a moravských zemích; je to chytré podobenství o naší povaze, která sice není o nic horší než jiných národů, ale má svá neskutečná specifika, jež pro tak kousavého glosátora, jakým je Steigerwald, jsou přímo požehnáním... Je to hra ostrá, sarkastická, plná vtipných bonmotů, které ale autor dokáže spojit do jednoduché, ale příznačné zápletky a zábavných paradoxů... Děj Dobových tanců se skutečně odehrává v době po revoluci 1848. Steigerwaldova tragifraška je mistrným a metaforickým vystižením toho, jak se pod tlakem rozmělňují revoluční ideály a mění se v přízemní úsilí o trapné prebendy, což v našich zeměpisných šířkách představuje proces staletími ověřený Je to krásný obraz – a nechť čtenář promine – domácího „sráčství“, což je slovo nad jiné výstižné...“ atd.

    Jana Machalická pak podrobně popisuje děj i výkony aktérů... Mohou být spokojeni, hrají s jistou nadsázkou, avšak věrně tlumočí autorovy záměry, postavy jsou vycizelované, atd. atd. Jana Machalická se domnívá, že jde o vtipné divadlo, které osloví přemýšlivého diváka.

    Jaroslav Štěpaník pojal svůj příspěvek v podstatě jako informaci o trojici nových brněnských inscenací, Dobových tancích, Protokolu a Monumentu. U všech tří popisuje zhruba děj, okolnosti vzniku a záměry autorů, do podrobností a detailního hodnocení se nepouští. U Dobových tanců taktně hovoří o jistém přehrávání aktérů. Protokol označil jako představení zdařilé, jednoznačně chválí Monument, jako výtečný obraz padesátých let.

    Jana Soukupová si ale nebere servítky:

    „Uvedení této patrně poctivě míněné hříčky čtyřicet let po jejím vzniku je na nynějším jevišti Mahenovy činohry naprosto jednoznačný průšvih. Zaumné a do sebe zahleděné Steigerwaldovy dialogy takřka všech šaškujících postav vůbec nepřekračují jevištní rampu a dnešní diváctvo nijak nezasahují. Prvoplánové charaktery i jejich předpokladatelné jednání se navíc ztrácejí v zoufalé režii, od prvního slova nasadila jako inscenační klíč bláznivou křeč, v níž se ztrácí i to, co snad kdysi mohlo na scéně vyznít. U herců je navíc takřka jedno, zda hrají dobře, nebo špatně... vytahovat tuhle rozvleklou banální kašpařinu, inspirovanou prý sice Gogolovým Revizorem, byl, bohužel, pokus předem odsouzený k nezdaru...“ píše Jana Soukupová, a jak bývá v MfD zvykem, známkuje inscenaci procenty – Dobové tance jich dostaly 20...

    Jana Soukupová je drsná a upřímná. A já s ní souhlasím. V blogu ale popisuju, co říkají její tvůrci a inscenátoři Karel Steigerwald, Ivan Krejčí a Tomáš Vůjtek: „Pokrytectví, zbabělost, naivní idealismus, převlékání kabátů, uplácení, přehazování zodpovědnosti, vypočítavost, zbabělost osobní i spolková, to všechno provází naše moderní dějiny od roku 1848 dodnes... hra je pořád aktuální, řada našich dnešních politiků by v ní mohla vystupovat... dobové tance se zase tančí, stačí se podívat kolem sebe… lidé už zase drží tak nějak krok s dobou… pojmenovává to nehezké v nás a pojmenování je to velmi vtipně… podle nás patří ta hra do kánonu moderní české dramatiky…“

    Podle mne, kdybychom takoví vskutku byli, tak už, jako národ, dávno nejsme... Zkrátka, v tom kusu nebylo vůbec nic pozitivního, milého, k úsměvu... jen samá negativa: o postavách, o nás, o této době... Inscenátoři říkají, že ji zařadili, aby ukázali, že lidské povahy a jednání se od dob Gogolových nezměnily, ale zatím co Gogolovy postavy jsou nadčasové, Steigerwaldovy, resp. ty, co ztvárnili herci, jsou křečovitou aktualizací... A že by hra byla vtipná? To myslí tvůrci tu jednu, dvě věty: Sám si víno ředím, sám ho piju, fuj… A k tomu současné: nejen my, v našem městečku, ale i premiér má problémy… Dodávám, že nebýt programu, nevěděl bych, o čem ta hra je, co se na scéně odehrává...a co si mám myslet...

    Pokud jde o procenta – no, dvacet ne, nějaká bych přidal, už proto, že mi je líto herců, kteří vynaložili tolik úsilí... a byli odměněni vlažným potleskem.

    Popravdě, je mi záhadou, proč Mahenovo divadlo sáhlo po této hře. A stejně tak, jak je možné, že vzniknou tak diametrální hodnocení...

    Někde je chyba...

LADISLAV VENCÁLEK