Nečas je ten nejkrásnější čas

    V drobné publikaci Sešlost u Nečasů píše umělecký vedoucí cimbálky Jaroslava Čecha a pracovník Klubu kultury v Uherském Hradišti Jan Maděrič:

    V roce 1922 zpívala Karolína Gereglová z Ludkovic:

    Fijalový kořeň převelice voní
    švarný šohajíček NEČAS to k nám chodí
    NEČAS to k nám chodí, ej ráda ho vidím
    a dyž ho uvidím, dycky sa zastydím...

    Píseň pochází z Luhačovického Zálesí. Zdá se, že Jaromír Nečas má své jméno zakódováno v moravském folkloru už od okamžiku svého narození v roce 1922...

    O osmdesát let později rýmuje Antonín Přidal:

    Nečasu Nečasu
    všeho je do času
    ale ty budeš přes čas
    buď a hraj a těš nás
    ty rozmilý Nečasu
    za každýho nečasu
    Ať jde nečas do frasa
    a nechá nám Nečasa
    hudebního redaktora, režiséra, cimbalistu, skladatele, folkloristu a publicistu...

    V tom roce vzpomínají i sourozenci Ulrychovi:

    „V roce 1964 se koná jedno z prvních veřejných vystoupení Hany a Petra Ulrychových. Já devatenáctiletý, Hana patnáctiletá zpíváme s nezměrnou trémou ve hře Paronautikum brněnského studentského Divadla bez tradic. Po představení za námi přichází muž, který napadá na nohu, ale pohybuje se a působí nesmírně vitálně. Jaromír Nečas... zve nás do rozhlasu... se zatajeným dechem pak posloucháme naše první účinkování v éteru... Pocit čítankového idealismu šedesátých let, kdy rozhlasový redaktor samozřejmě a nezištně pečuje o vše, co se jeví kulturním přínosem, nám Jaromír Nečas zosobňoval při všech setkáních od té doby až do dneška...“

    Sourozenci Ulrychovi vystihli na Jaromíru Nečasovi, co dnes abys pohledal: hudební redaktor není ten, kdo objevuje skupiny a zpěváky pro komerční využití, ale pro hudbu a pro ně samé.

    Od té doby uplynuly čtyři roky. Sedíme u Jaromíra Nečase v jeho bytě nad rušnou křižovatkou ulic Údolní a Úvozu. Přes starobylá příhradová okna sem doléhá šum a všeliké kvaltování aut, autobusů a tramvají. „Je to jako moderní hudba“, povídám, „hudba všelijakých stenů, šramotů, lupanců, hudba z laptopů, hudba digitální a postdigitální... Jak se ti vlastně líbí počítačová muzika, snese srovnání se syrovou cimbálkou z Hrubé Vrbky, s klasikou velkých orchestrů nebo aspoň s dechovkou?“ – ptám se....    

    „Na to ti rád odpovím,“ povídá Jaromír, „ale musíš chvíli počkat. Zrovna jsem od syna dostal starší počítač a ve středu jdu už do druhé hodiny základů na počítači do university třetího věku. Tak až tomu přijdu na kloub, tak si zase popovídáme...“    

    Jaromír Nečas tedy disciplinovaně chodí na školení a skoro každý večer na nějakou hudební produkci. Stihne klasiku, cimbálku i etnohudbu. V polovině května proběhla v Brně Muzejní noc. Muzea a výstavní síně zadarmo. A tak lidí všude neurekom. S Jaromírem jsme v Etnografickém ústavu na Kobližné. Cimbálky sází vervně verbuňky a točené. Housle výskají a zpěváci silným hlasy oznamují, že se vojny ani své milé nebojí a Jaromír povídá:

    „Víš, že jsem v jižních Čechách potkal Pepku?“

    „To nevím,“ povídám. „A jaké to bylo?“

    „Jako když vítr se o mně opře... pohnul jsem hlavou a pohnul se svět. Nalevo, napravo. Pak už nevím. Pak jsem se našel v nemocnici v Českém Krumlově. Z okna jsem viděl ten přenáramný zámek, jak se zvedá k nebi...“

    „Myslíš, že moravská lidová hudba zanikne až odejdete vy, klasikové, obnovovatelé, sběratelé, cimbalisté, gajdoši...“ – ptám se.

    „Chlapče, už František Bartoš na začátku minulého století napsal, že lidová píseň vyhyne. A podívej a poslúchaj... Ale máš pravdu, byla taková doba v padesátých letech a mnoho let potom, kdy se v rádiu nehrálo nic než dechovka a tak zvaná lidová píseň v podání byt znamenitých cimbálovek. Rozhlas tehdy naplňoval heslo k lidu blíž, s lidem výš. Naštěstí jsme to přežili. Ale zároveň to, aspoň na Moravě, pomohlo k uchování obrovských pokladů, ke kterým se zase dnes vracejí desítky souborů, ať tradičních nebo těch, co čerpají inspiraci pro etnohudbu nebo world muziku. To už ve světě málokde najdeš. V Angili se lidová hudba udržuje už jen na severu Skotska nasbo v Irsku...“

    „Proč jsi vlastně v roce 1947 odjel do Anglie a proč jsi tam nezůstal? V osmačtyřicátém už bylo jasno, už bylo i po smrti Jana Masaryka...“

    „Odjel jsem tam z nešťastné lásky. Chodil jsem tady s děvčicou a tu mi přebral tehdy začínající režisér Evžen Sokolovský. V Anglii jsem měl přes celou válku sestru, její muž byl Žid a utekl tam, a u nich jsem bydlel a studoval a taky pomáhal na poli, občas přespával u nějaké anglické kamarádky a přemýšlel, jestli se mám vrátit nebo ne. Vrátil jsem se za rodiči a za moravskou hudbou.“

    „Během letošního vánočního času jsem přemýšlela o Nečasu... Venku byl nečas, že bys psa nevyhnal. Trápila jsem se nad prázdným papírem, okusovala tužku a přemýšlela, jak vyjádřit své city k člověku, kterého i přes značný věkový rozdíl považuju za svého blízkého přítele. Chtěla jsem napsat,  jak neustále žasnu nad jeho mladým duchem, jak mne inspiruje a někdy až deptá – to když si uvědomím, že občas jsem v názoru na folklorní hudbu konzervativnější než on... Pak přišel Silvestr a Nový rok a venku byl zase nečas... Pak jsem na to přišla. Nečas – to je taky pohoda, klid, večery u sklenky vína a dobrot, kvalitní muzika, plynoucí hovor, vzpomínání – takže Nečas je vlastně ten nejlepší čas. Prostě, můj životní vzor,“ říká etnografka a folkloristka Lucie Uhlíková.

    A to stačí.

LADISLAV VENCÁLEK

Článek vyšel v časopise Konec konců č. 3 v roce 2006.