Multi kulti

    Zda Turci skutečně stojí za německým hospodářským zázrakem (návratem na ekonomické výsluní) v minulém století, zatím žádná studie nepotvrdila, podobně jako premisu, že jsou to Indové a ostatní snědí Britové z kolonií, kdo drží nad vodou ekonomickou prosperitu Albionu. Přidejme fakt, že ve Francii a Itálii podobně většinu nekvalifikované práce vykonávají snědí Afričané a nebýt černochů, nebyla by ani Amerika Amerikou.

    V téže souvislosti našince napadá, proč Čína a Indie, dva nastupující ekonomičtí giganti, omezují porodnost. Jestli ona ta rozhodující ekonomická páka se nakonec i v současném globalizovaném světě neopírá více o chuť, než o schopnost pracovat. V celém takzvaně třetím světě je človíček od mládí veden k pracovitosti a píli, bez ohledu na svou sociální pozici. Snědý šanghajský řidič kuka vozu nejspíše neuvažuje, na rozdíl od svého brněnského pobratima, o možnosti nepracovat. Mimo jiné také pro neexistenci sociální sítě.

    Kulturní odlišnost je a byla podstatou řady půtek. Od starověku se historie neustále opakuje. Druhdy překáželi evropským vládcům a diktátorům Židé. Také s Romy byla tu a tam potíž, kterou z části vyřešila jejich vrozená přizpůsobivost. Asimilaci (splynutí) v euroatlantickém prostředí dnes nejviditelněji brání přistěhovalci hlásící se k islámu. Proč?

    Pro pochopení důsledků je vždy dobré pojmenovat příčinu. Důvody k migraci jsou vesměs ekonomické. Žádný člověk neopouští rodnou hroudu, pokud jej (a jeho děti) zmíněná hrouda (zem, region) živí. Žít (a přežít) jinde chtějí ti, jež z jejich vlasti vyhání hlad. Ale také v hlad převlečená etnická nenávist, bezohledné drancování nerostného bohatství, bestiální neúcta (všemocných) bohatých vůči (bezprávným) chudým. Uvědomme si ale současně, že za termínem hlad se stále častěji ukrývá hlad po lepším, rozuměj snadnějším a také perspektivnějším životě.

    Multikulturalismus je podobně idealistická a málo v praxi reálná věc, asi jako komunismus. Své kulturnosti ve smyslu rodného jazyka, příslušnosti k národu, rodu, rodině, náboženské obci, víře, souvisejícím uznávaným a vyznávaným hodnotám, politickému přesvědčení, zájmům, láskám, koníčkům…, pokud by se kterýkoli člověk vzdal, stal by se zvířetem, poopičelým člověkem.

    Také proto vykořeněný migrant tolik lpí na svém jazyce, své tradici v jídle a oblékání, své víře – obzvláště je-li každodenně konfrontován s naprosto odlišnou realitou. Proto má muslim rád, když jeho partnerka chodí po Brně se zahalenými vlasy, Rus mi stále nabízí vodku, Číňan velebí pekingskou kachnu a Američan otravuje s Valentýnem. A všichni přitom chtějí jediné, aby to mé a naše doma a tady bylo o trochu víc tak, jako kdysi kdesi u nich doma. Kde to fungovalo a ladilo s jejich představami a vzpomínkami, zatímco dnes nám to tu dohromady stále jaksi drhne. Aby také ne, když Rus chce popa, muslim muezina a soused Švejk svůj klid a pivo.

    Jednou ze zásad, jak přežít manželství (i to takzvaně z rozumu) je vzájemný respekt. O tchyních také nahlas v kuchyni neříkáme, co nám přijde na mysl, natož ještě naschvál. Dost na tom, že chudáky mnichy a faráře nutíme koukat v televizi na nahé holky skoro v každé reklamě. Ani se nedivím, že to s nimi občas pěkně šije a že nejsou spokojeni s restituční praxí. A teď si představte, že byste se otce biskupa snažili přesvědčit o tom, že panenka Maria byla lehká holka.  (drk)