Mudrování o hrubosti doby a jemnosti veršů Alžběty Michalové

30.04.2015 18:45

    Včera kdosi protestoval proti čemusi a v záchvatu nenávisti házel z dálničního mostu dřevěná polena na kolonu pod ním projíždějících aut. Na dvacet vozidel bylo poškozeno, jeden účastník dálničního provozu byl zraněn. Někdejší velevýznamný politik Gorbačov prohlásil: Západ rozpoutal novou studenou válku, která může přerůst v horkou. Horníci povrchového dolu stávkují za prolomení těžebních limitů, osadníci za zastavení těžby. Za okny mé samoty padá sníh a mrholí. Sousedka vznesla stížnost, že si pouštím hlasitou hudbu. Jiní, mně fandící sousedi zasáhli a tak teď sedím u televizoru se sluchátky na uších a poslouchám „Mou vlast“. Ze sluchátek se do mé duše valí hudba hluchého skladatele Bedřicha Smetany. Vltava zurčí svými jezy, brumlá v zákrutách, vymílá břehy, drolí skály, unáší mou mysl…

    Včera jsem byl v brněnském literárním klubu Skog Urban Hub. Stovka mladých lidí se usazovala ke kulatým i hranatým stolům a stolkům na židličky, do kožených fotelů i na kamenné parapety skleněných stěn. Uvítala mě usměvavá, v černé šatičky obléknutá, drobná dívenka s náhrdelníkem ze zlatavého kovu na hrdle. Autorka veršů, scénářů a literárních drobností Alžběta Michalová byla poněkud nervózní, unavená a prokřehlá. Její holé paže zdobila drobounká „husí kůže“.

    Tvorbu studentky dramaturgie a režie Divadelní fakulty JAMU, sleduji již nějaký pátek. O jejich uměleckých počinech jsem i několikrát mudroval. Četl jsem její Zápisník a řešil podivuhodné nedorozumění, týkající se realizace jejího znamenitého scénáře „Zpráva o zázraku“. Krásná a chytrá dívka plná vzdoru, mě pozvala na „uvedení“ básnické prvotiny, knížky veršů „Zřetelně nevyprávíš“…

    Ze sluchátek mi do uší vtéká melodie. Zpívám jako blázen: „kočka leze dírou, pes oknem“. V reji rusalek se ztrácím…

    Přisedl jsem ke kulatému stolu pod hranou nepatrně vyvýšeného pódia, objednal si zelený čaj a pokukoval kolem sebe. Na pódiu hranatý stolek s trčícími holemi tří mikrofonů, se sklenicemi čiré tekutiny a bílými obdélníky útlých knížek, přepásanými opasky zeleně. Jako kouzelné nedopatření stála kousek dál kožená válenda a před ní „platoňáček“, vozík na gumových kolečkách se zvukovým mini ovladačem.

    Dirigent asi v černém fraku s bílou růží na klopě žene Vltavu českou krajinou, lesních rohů mám plná sluchátka. Orchestr mizí…

    Na židličky k mikrofonům, usedli dva vzácní hosté z Prahy, představitelé vydavatelství „fra“, básníci, překladatelé, spisovatelé: Petr Borkovec a Jáchym Topol. K pánům si přisedla hlavní osoba dnešní slavnosti, básnířka Alžběta Michalová. Z dobře seřízené zvukové aparatury začala padat pochvalná slova o debutantce a jejich verších, které se po třech létech dočkaly knižní podoby. Pánové tkali povijan obalení startovní peřinky svého robátka s něhou a láskou a sdělovali nám:

    Alžběta napsala verše o své mamince, o svých sourozencích, o svém otci, o sobě a napsala tak o našich maminkách, našich sourozencích, našich otcích, o nás.

    Za verše byla oceněna a já zjistil, že se mi její verše líbí.

    Do sluchátek proniklo šplouchání svatojánských proudů. Tuto pasáž miluji. Ach, kde ty vody jsou…

    Alžběta Michalová četla z deníku svého dětství.

    Stačil výkřik // Běžte pryč! / běžte už konečně pryč! / rozechvěle / jako matka sedmera krkavců // byl večer / ani psa bys nevyhnal do sněhu // my šli / konečně pryč / a kolem to vrzalo / jako bavlna v zubech //

    Vltava se dmula slávou Vyšehradu. Dirigent svou taktovkou poháněl orchestr do sveřepých bitev a bojů. Vášně chvěly skálou. Hudba mi rušila vzpomínky. Sejmul jsem sluchátka z uší.

    Opustil jsem hudbu a sáhnu po útlé knížce. Čtu. Čtu a znovu se vracím k přečtenému. Čtu mnohokráte slyšená slova, shlukovaná do akordů hořkosti. Myšlenky dospělého dítěte, seřazené do čitelných obrazů.

    Mám matku // mám madonu kreslenou obrysem kabátu… // …denně ji pozoruji / to urputné snažení před zrcadlem / až se červenají tváře // na dřeň zatažené / břicho / aby mi tady nepřetékalo tělo / jako někdy / po šesti dětech //

    Uf! Děti dovedou být krutými pozorovateli.

    Rychle klapky na uši. Z Vyšehradu znějí fanfáry, dirigent je majestátnost sama a Vltava se dme pýchou. Snad ještě netuší, že její vody, co nevidět vtečou do řeky mohutnější. Jen počkej, holka, brzy bude Mělník a ty v Labi… Tok hudby se klidní, Vltava se majestátně valí dál.

    Na obálce čtu slova Violy Fischerové:

    … tím… uspořádáním (nejdřív účet matce a potom otci) se z toho stal klagolied jednoho dítěte (klagolied se sice překládá jako „elegie“, ale doslova je to spíš „žalozpěv“, tedy žaloba, stížnost)… vnímavého čtenáře tu nepochybně zasáhnou ta jehlou rytá zranění. Rodiče pak mohou žasnout, co za podivné přecitlivělé dítě tu s nimi žilo. A oni o tom nevěděli. A v lepším případě mají o čem přemýšlet.

    Koukám na obrázek dívky Alžběty. Tvář oduševnělého dítěte se z přebalu dívá do dálav a já si najednou uvědomuji, že u sousedního kulatého stolu literárního klubu seděli Alžbětini sourozenci a že ta, kterou jsem považoval za Alžbětinu nejstarší sestru, byla jejich maminka. Hubená, štíhlounká, unavená, střídmě oděná s výraznou tváří. Svou podobu předala svým dětem.

    Dirigent rozmával nejněžnější část Mé vlasti, symfonickou báseň „Z českých luhů a hájů“. Není nad sluchátka! Leč má mysl opět ulétla…

    Jáchym Topol vyjmul ze záňadří trochu zmuchlané listy šustivého papíru a pak z nich přečetl tuze milou, laskavou, vtipnou povídku, jak syn přiveze své stárnoucí, do Boha zahleděné mamince z Jeruzaléma sklenici medu, kterou se podaří rozbít. Syn a maminka. Vztah laskavý. Selanka. Duha na nebi při deštivém mrholení.

    Pak četla básnířka Alžběta. Z jejich úst znělo slovo tatínek jako pohlazení sametu. Oslovení tatínku se poznenáhlu změnilo na strohé dvojslabičné konstatování: otče.

    /otče, otče, otče! // denně jsi scházel jako smysl / jako od narození postrádané / ale i hluchý se naučí odezírat / nejlépe ze rtů aby byl / s námi // a já // od narození / odezírám z pohledů na / nechtěné dítě//

    ... /odpusť otče / oči mám po tobě // odpusť otče / ve vykloubeném konci předsíně / zní tvoje jméno / ale / už tě nechci hledat ani nalézat // sám jsi měl cesty najít / už dávno // a srovnat je //

    Alžběta dočetla, poděkovala, maminka se zvedla a někam se vytratila.

    Najednou jsem měl hudby, veršů a vzpomínání dost. Jsem totiž také otcem. Dokonce několikanásobným. A žiji dlouho. Rozdílů v oslovování mého otcovství jsem si všímal, ale nedoceňoval váhu jejich vážnosti. Přepnul jsem hudební kanál na zpravodajství.

    Na Ukrajině zuří občanská válka. Kurdové válčí s Islámským státem. Islamisté řežou hlavy jinověrcům i islamistům. Vzpomínáme oběti holocaustu. Francouzští Židé se chtějí odstěhovat do válkou ohroženého Izraele. Mrtví, mrtví, mrtví! Naši politici se přou, co s tím vším udělat. Šermují slovy, trumfují se výrazy jako v mariáši, jako by právě od nich svět očekával spásný návod na řešení.

    Zavřel jsem televizi. Žel, svět zavřít nelze.

JAROSLAV TUČEK, 31. 1. 2015. Brno-Komín

Uvedení básnické sbírky Alžběty Michalové „Zřetelně nevyprávíš“. Skog Urban hub, Dominikánské náměstí, Brno. 29. 1. 2015.