Mudrování nad údělem divadelního ahasvera

    Chodím tam, kam jsem zván, kmitám mezi divadly v naději, že zastavím čas a oddálím tak dobu své nemohoucnosti…

    V Redutě nás bylo poskrovnu. Sledovali jsme poslední představení konverzační kruté grotesky „Ďáblice“, rakouského autora Karl Schönherra z roku 1915.

    Pašerák se svou ženou v rozpadající chalupě, v drsném pohraničí Tyrolských Alp počítají peníze, utržené za kontraband a společně sní o domě na náměstí. Muž je nemocný, předčasně zestárlý, ale protřelý a stále nebezpečný. Žena je krásná a tajemná. Děti nemají, ale něco je přece poutá k sobě. Jako třetí do hry vstupuje mladý ambiciózní hraničář, který přichází se zodpovědným úkolem: přistihnout pašeráka s kontrabandem. Hranice tohoto trojúhelníku jsou plné nastražených pastí. Vzájemné svádění ženy a mladíka, předstírané aliance, domluvy a úskoky nakonec však přerostou ve skutečné vášně. Napjaté očekávání, kdo bude přichycen in flagranti, vrcholí v tragicko-groteskním finále. 

    Na holé scéně starý stůl, na stole ubrus, dvě sklenice s červeným vínem, za stolem manželský pár. Kol všeho, ve tvaru hranaté podkovy, stály tři vysoké stojany, plné naskládaných, čerstvě ohoblovaných desek. Manželé dlouhým tichem slavili šesté výročí sňatku…

    Na jevišti se dělo to, o čem jsem se dočetl v programu. Představení se však „nechytalo“. Zdálo se, že ač herci hráli ze všech sil, potřebné vztahy mezi hranými figurami jsem postrádal. Z aktérů sálal chlad…

    Nechápu, proč mladý četník třískal do truhlice, až z ní třísky lítaly. Proč mlátil pěstí do stolu, až si způsobil zranění, proč s velkým rachotem shazoval prkna ze stojanů, až z nich byly nevzhledné hromady?

    Pašerák se ploužil jevištěm a žena mu masírovala lýtka.

    Po hodině divadelně nevýrazných dialogů, namíchala žena do tří sklenic silné víno. Víno dala všem. Četník a žena sklenice vína vypili, pašerák si moku ani nelízl. Opilý četník v následné rvačce pašeráka zapíchl dýkou. Po činu usnul mezi sesypanými deskami. Možná navždy. Opilá nebo otrávená žena se trmácela k obrazu skalnatého útesu… Byl konec. Tři aktéři se děkovali.

    Jel jsem si odpočinout…

    Karl Schönherr – Dračice. Úprava a režie: Martin Františák. Překlad: Karel Želenský. Dramaturgie: Jana Kafková, Martin Kubran. Scéna: Jaroslav Čermák. Kostýmy: Marek Cpin. Osoby a obsazení. Muž: Zdeněk Julina j.h. Žena: Hana Tomáš Briešťanská. Hraničář: Zbyšek Humpolec j.h. Psáno z reprízy: 8. 11. 2015. NDB. Divadlo Reduta.

    Gustav Flaubert napsal román Paní Bovary dle skutečné události. Nevěrná žena mladého lékaře, přivede rodinu k finančnímu bankrotu, spáchá sebevraždu a její manžel následně zemře zármutkem. Flaubertův román byl vydán roku 1857 a vyvolal skandál…

    Na současnou scénickou podobu románu, kterou se souborem HaDivadla nastudoval Ivan Buraj, jsem byl tuze zvědav.

    V kotlině pod naklopeným diváckým sezením byla postavena dřevěná chatrč, vybavená víc než chudobně. Odrbaná sedačka, spací pelech na podlaze, skříňka na nádobí, blikající zářivka… Vedle chatrče dveře, snad vchod do maringotky. Nahoře na bílém plátně probíhal zamilovaný rozhovor. Mladinká novomanželka Ema se ptala svého manžela, lékaře Karla, zda si vzpomene na okamžik, ve kterém se potkali poprvé?

    Následovala svatba. Rozzářené vesnické děvčátko, s věnečkem bílých kvítků na blonďaté hlavičce, bylo oddáno za vesnického lékaře Karla Bovary a uvedeno do rodiny. Do chatrče. Děvčátko, prouteček vrbový, zářilo štěstím. Tchýně jí darovala sošku Panny Marie a tchán novomanželce koupil digitální kameru se stativem. Manžel, bezvlasý lékař Karel, chodil za prací mimo domov a mladá paní se nudila. Chovala sošku Panny Marie, prohlížela časopis, vynášela odpadky, toužila po lepším bydlení. Mezi paní Emou a manželem Karlem vypukaly hádky. Paní Ema používala vulgární slova…

    Do chatrče vstoupil pohledný mladý muž s nabídkou lukrativní, výhodné finanční půjčky. Krásná, naivní a asi méně vzdělaná paní Ema, lehkomyslně podepsala směnku a za půjčenou částku pořídila „luxusní“ vybavení obydlí. Pohovku, stolek, postel, stojací lampu a snad i kytaru.

    Následoval těžkotonážní obraz stěhování. Čtyři technici, hamatní stěhovači, nosili nábytek a přestavovali scénu. Také se snažili zprovoznit digitální kameru, postavenou paní Emou doprostřed scény. Bylo to dlouhé, hrané a toporné.

    Paní Ema se učila hrát na kytaru a zpívala. Dobře zpívala. Před kamerou pořádala domácí koncerty.

    Vesnický podnikatel, holohlavý Rudolf, nabídl paní Emě vystoupení s kapelou na vesnické slavnosti. Příběh se začal rozvíjet. Vesničané se vevalili na náves. Konaly se proslovy, byli vyhlašováni vítězové zemědělské soutěže, paní Ema zpívala s kapelou. Zpívala jako v transu a byla překvapivě dobrá. Uprostřed pěvecké exhibice omdlela. Podnikatel Rudolf ji odnesl do svého domu, asi maringotky. Později navštívil paní Emu v chatrči a paní Bovary se dopustila vášnivé nevěry.

    Tempo inscenace zpomalilo.

    Nepochopitelná byla dlouhá scéna improvizované operace nohy obecního pomatence před zraky diváků. Řezání pilkou, probuzení pacienta a jeho následný útěk, se podobalo scénám z groteskních filmů pana Beana.

    Ema s manželem navštívili Paříž. Okouzlená paní Bovary zažila oblouznění fešným gigolem a navštívila drogový brloh. Chtěla v Paříži uspět jako zpěvačka. To se jí však nezdařilo.

    Po návratu na vesnici, čekalo na Emu nemilé překvapení. Protože nesplácela půjčku, byl dům manželů Bovaryových (chatrč) i s vybavením prodán v dražbě. Když z nouze paní Emě nepomohl vesnický podnikatel Rudolf, paní Bovary se zastřelila…

    Představení podobné hrubozrnné ledové tříšti bylo u konce.

    Dobrý herecký výkon odvedla představitelka titulní role Táňa Malíková, ale i Cyril Drozda v roli dobrosrdečného Otce, Marie Ludvigová v Matce, obdařené obyčejností selského rozumu, Jiří Valůšek v roli neustále milujícího lékaře Karla Bovary a zástupce firmy, rétor Miloslav Maršálek…

    Zmáhal jsem schody z podzemí.

    Přede mnou se šourala starší manželská dvojice. Jiří, nezdálo se ti, že to bylo dlouhé? – Ano, Marie, velmi dlouhé. To víš, Marie, čím menší soubor, tím delší představení. – Jiří, a muselo to být tak dlouhé? – Nemuselo, stačilo škrtat, Marie.

    Přišel jsem domů a začal psát mudrování. Usnul jsem nad klávesnicí…

    Gustav Flaubert – Ivan Buraj: Paní Bovaryová 7. listopadu 2015. Režie: Ivan Buraj. Dramaturgie: Dagmar Radová. Výprava: Jana Boháčková a Lenka Jabůrková. Úprava hudby: Pavel B. Bolko. Hrají. Táňa Malíková: Ema Bovaryová. Jiří Valůšek: Karel Bovary. Cyril Drozda: Otec. Marie Ludvíková: Matka. Jan Lepšík: Rudolf. Simona Peková: Rudolfova žena. Jiří Svoboda: Leon. Zbyšek Humpolec: Pracovník nebankovní organizace. Miloslav Maršálek: Zástupce firmy. Miroslav „Ukul“ Kumhala: Kněz, Pošťák, Tajemník, Bezdomovec, Manažer, Kritik. Vojtěch Hříbek: Postižený, DJ. Diana Velčická: Beauty girl. Martin Hudec: Party boy. David Fadinger: Stěhovák, elektrická kytara. Karel Hanák: Stěhovák, bicí. Michal Matoušek: Stěhovák, akustická kytara. Roman Švada nebo Adam Krutiš. Psáno z reprízy 9. 11. 2014. HaDivadlo, scéna Centra experimentálního divadla, p. o. ALFA pasáž, Poštovská 80, Brno.

    Jsem ahasver gurmán. Blížil se večer a já opět cestoval za divadlem. V knihkupectví pana Michala Ženíška, seriálem autorských čtení připomínali výročí založení firmy. Dnes bude číst Martin Františák hru Nevěsta.

    Martin Františák seděl za prodejním pultem. Četl hru o osudech valašských vesničanů, především o jedné vdově, které brzo po svatbě zemřel manžel. Po muži jí zůstal domek a malinká dcera… Pan učitel se dohadoval s panem starostou o tom, jak to mělo být a jak to je. Potom se hovořilo o králících, a o psovi, co někdo někomu zastřelil, ale především o svérázné výchově dcery matkou, vdovou. Autor řekl: Dvacet pět stran a hodinka čtení je pryč.

    Pak četl své vzkazy do mobilu, herec Ján Sedal. Krátké texty, glosy, myšlenky, které zapisoval na displej mobilu a posílal přátelům. Bylo to trefné, vtipné a hořké čtení…

    V noci jsem pokračoval v psaní mudrování. Za svítání jsem usnul.

    Rozmařilost ahasverova mě ráno posadila do tramvaje. V Divadle na Orlí pořádali studenti tiskovou konferenci k premiéře opery Bohuslava Martinů Mirandolina. Pamatuji inscenaci z dávného mládí, kdy Mirandolinu v Janáčkově opeře zpívala Sylvia Kodetová. Nastartoval jsem organismus a rozjel se za poznáním.

    Mám studentské tiskovky rád. Jsou vždy pečlivě připravené a představují ty, kteří mají šanci být pilíři budoucí divadelní kultury.

    Bylo tomu tak i tentokrát. Usměvavý dirigent Marek Klimeš, vážná režisérka Vendelína Osvaldová, pěvkyně výrazné tváře Ivana Pavlů, ale i další hovořili zaníceně o koncepci inscenace, studiu partitury a náročnosti pěveckých partů…

    Doma jsem zjistil, že mi zkysla týdenní polévka. Nezbylo mi, než jít nakoupit a pak dlouze, dlouze vařit. Nad okrajováním celeru jsem si vzpomněl na schodový dialog manželů Marie a Jiřího v HaDivadle a řekl jsem nahlas: Moji milí, škrtání je umění, škrtat se musí umět…!

JAROSLAV TUČEK, 16. 11. 2015. Brno-Komín