Mudrování nad premiérou „Moja“ a brněnským Buranteatrem
21.10.2015 17:40
Soubor Buranteatru si od prvého září postavil do čela mladinkého absolventa režie Juraje Augustína, kterého jsem poznal na JAMU a také v dnes již zaniklém Divadle Krajiny.
Je to člověk propadlý divadlu. Neváhá v divadle smýčit podlahu, tahat praktikábly nebo stavět elevace. Má schopnost přivádět do divadla podobně „trhlé“ mladé nadšence. Pořádá pohybové dílny, na kterých si vybírá své příští herecké hvězdy.
Před prázdninami jsem dvakrát navštívil produkci Buranů, večer věnovaný vydání knihy o životě a díle Henrika Ibsena a předpremiéru divadelního tvaru pohybového divadla „Moja“. O zhlédnutém jsem napsal mudrování.
Divadelní sezonu Burani zahájili uvedením Genetových Služek. Tehdy jsem si kladl otázku: Proč dnes hrají Služky, když ostří Genetova záměru bylo v inscenaci otupeno…
16. 10. Uvedli Burani v premiéře titul „Moja“, který napověděl, kam cílí divadlo nový umělecký šéf.
U pokladny jsem obdržel propagační materiály. Zaujala mě osobitá grafika, nápadná stylizace čísel, pastelová barevnost, tvar seskládaných kapesních obdélníků i firemní logo, hlásající výlučnost a jedinečnost spolku mladých divadelníků.
V sympatickém hracím sále, se zabudovanými akustickými oporami bývalého rozhlasového studia na stěnách, stálo uprostřed podkovy dvoustupňových diváckých elevací molo jako pro manekýny. Z jedné třetiny bylo vyskládané narůžovělými cihlami. Na molu jen dvě židle. Jedna z nich trůnila v čele výstavního plató. Patřila matičce rodu. Seděla na ní nevýrazná venkovanka, domácí puťka (Anna Čonková). Druhá židle, jakýsi pranýř hanby, zaujímala místo u cihlového chodníčku. U židle stál mladý orientální krasavec, s jednou nohou obutou. Prosebník, co neví, že je před fortnou malosti (David Tchelidze). Žena puťka měla obutý také jen jeden střevíc. Nad cihlovou plochou visel od stropu velký hrozen, seskládaný z úrody ochozených bot…
Na světly zalité molo z diváckých sedaček, vběhli dva manekýni a tři manekýnky současnosti. Pohybově, pěvecky i slovně demonstrovali své životní zkušenosti. Zážitky milé, ale i neveselé, truchlivé a hrůzné, poznané na cestě za získáním partnera. Bylo to takové žití pro zachování života a tradice jejich rodů.
Poněkud rozmazlené blonďaté děvče v čarovné suknici, co umí používat úrodný klín pro dosažení všeho, co hlavinka vymyslí, byla manekýnou nejvýraznější (Kristýna Hulcová). Její krásný úsměv a vědoucí tvář zotročovaly partnery i partnerky, bez uzardění a osobního vztahu. Uklízela po aktu mrtvá těla milenců do ztracena, jako kudlanka nábožná. Její citová otrlost děsila.
Uhrančivá dívka se zarputilým výrazem permanentní zloby v těle a s tváří krásné Kleopatry, žalovala na neradostnost rodu i svého mládí (Šárka Býčková). Měla v sobě tolik pravdivého vzteku, až jsem se jí bál…
Dívka štíhlá jak stvol dlouhé lilie, líbezně zpívající blonďatá bestie, byla z manekýnek nejpůvabnější a trochu jako duchem nepřítomná (Alžběta Vaculčiaková). Zastupovala typ žen, co něco chtějí, ale nevědí co. Nejnebezpečnější druh. Těkavý, roztržitý, nevyzpytatelný…
Manekýn pořez, domácí vozembouch, dobrák a lidumil (Jan Rek), mlel do omrzení: Kdyby měla jednu nohu, žila by dýl… Nebo: Vzal jsem ji sekerou… Takový rozesmátý „hodný člověk“. Radost pohledět…
Manekýn uklízeč, pohledný pijan piva (Vojtěch Kosour), stíral mopem slovní zvratky manekýnů, padající dolů z plata a komentoval dění.
Manekýni po produkcích slézali z mola a usedali mezi diváky a ze svých židlí sdělovali své nářky, vzdechy, výkřiky o tom, jak soužití člověka s člověkem je těžké, zlé a neúnosné.
Vzpomněl jsem na rozhovor s režisérem o základním tématu hry „Moja“:
Muž je po dlouhém soužití vykopnut partnerkou ze zabydleného domova a bloudí životem a nemůže nikde zakotvit… Moja. Něco ve smyslu, ta moje milá žena. Moja…
Z výpovědí jednajících postav vyplynulo, že vůdčí silou našeho společenství začíná být žena. Žena rozhoduje o bytí a štěstí nás, mužů. Napadlo mě, že se snad vracíme do dob matriarchátu…
Chuť zabít partnera a zlikvidovat ho, protože s ním nelze žít, je tuze mrazivé poselství.
Žena puťka, po záchvatu šílené dětské hysterie, seděla nad hrobečkem vyhozeného partnera a za doprovodu lkavé cimbálové melodie kartáčem drhnula cihlové kachličky rovu. Obraz podobenství o marné lítosti nad vykonáním zlého skutku. Byl to výrazně dramatický okamžik inscenace.
Scénář vznikl jako kolektivní dílo celého týmu. Aktéři popisovali pravdy svých rodičů či pěstounů, ale i zážitky ze svého mládí. Hráli sebe. A dobře, zejména v pohybových evolucích a v držení charakterů postav. Škoda, že zaostávali v projevu verbálním. Slovní pointy nebyly na úrovni pohybu…
Režie si zaslouží pochvalu za práci s lidovou písní i za použití prvků voicebandu, za vytváření působivé atmosféry jednotlivých jevištních obrazů a jejich řazení.
Augustínova „Moja“, je odvážným vykročením Buranů na cestě k divadelní jedinečnosti.
JAROSLAV TUČEK, 18. 10. 2015. Brno-Komín.
Buranteatr, Kolektiv – Moja. Režie: Juraj Augustín. Dramaturgie: Adam Gold. Scéna: Juraj Augustín, Iveta Kalousková. Kostýmy: Iveta Kalousková. Hudba a hra na cimbál: Michal Grombiřík. Light design: Tomáš Tušer. Produkce: Jana Fišerová. Výtvarník programu a propagačních materiálů Simona Vaškovičová. Hráli: Šárka Býčková, Alžběta Vaculčiaková, Kristýna Hudcová, Anna Čonková, Jakub Rek, David Tchelidze, Vojtěch Kosour. Premiéra: 16. 10. 2015. Sokolský stadion, Kounicova 22. Brno.
