Mít pořádek před svým prahem
12.10.2014 15:50
Každé dobré tržiště dýchá svou osobitou atmosférou a přispívá ke koloritu města nebo jeho části a bývá místem kupního zájmu masy občanů.
Proslulý brněnský Zelňák, tradiční nákupní místo ovoce a zeleniny z domácích pěstitelských zdrojů, alespoň ve většině, vábí svým přírodním naturelem Brňany k lákavému a zajímavému způsobu nákupu, kdy korunu atraktivity mu rovněž nasazuje i jeho dlouholetá tradice.
Prostor tohoto tržiště i zaměření prodejního charakteru, podtrženého barokní kašnou Parnas, pamatuje dokonce dobu jednoho z nejvýznamnějších českých vladařů, a to krále železného a zlatého Přemysla Otakara II., a prošel si od té doby po současnost proměnou různorodých názvů.
Zub času působí tradičně svou pozvolnou destrukcí, které s definitivní platností podlehl letošního roku i proslulý Zelňák, který z toho důvodu dočasně vyvěsil své dlouhodobé tradici bílý prapor. Občané však o jeho historickou působnost nebyli ochuzeni, avšak museli se za domácím sortimentem rostlinného původu vydat od tradičního místa do menší dáli vzhůru do kopečka severním směrem.
A proslulé tržiště se tak ocitlo počátkem letošního roku na jednom z centrálních brněnských prostorů, Moravském náměstí, které rovněž jako Zelný trh prošlo množinou názvů, kdy neslo dokonce po dobu šesti roků i jméno Adolfa Hitlera.
Tradice je jen jedna, ale mívá širokou škálu svých podob. Lidé jsou též jedni, rovněž rozvrstveni do mnoha podob a charakterů s jejich nezbytnou generační proměnou. Ale co zůstává stejné, je lidské myšlení a přístup k hodnotám, kdy v tomto směru nedochází u lidí k výraznému posunu a evoluce jejich vnímání je spjata s dobou dávnou minulou železným okovem působnosti.
Právě na posledně jmenovaném tržišti, které se stalo azylovým místem dočasného působení slavné brněnské tržní tradice, mě upoutalo hlasité volání trhovce z jedné strany prodejních stánků do druhé, kdy si své kolegyni stěžoval na jakousi nemístnost. Gestikulace jeho ruky ukazovala na předmět doličný, kterým bylo rozšlápnuté rajče před jeho stánkem.
Tato pro mne zprvu záhadná scenérie násobena do výše vyluzeným hlasem rozhněvaného muže, který svým zlobivým projevem vnášel do vzniklého případu nástin vysvětlení, v němž jeho hlas hromoval nad tím, jací jsou ti lidé bordeláři, že si neumějí pořádně zavázat sáček s nakoupeným zbožím, a že ti druzí jdou jak chomouti a nedívají se před sebe a do vysypaného rajčete ještě šlápnou!
Těžko bylo v té chvíli posoudit, co jej hněte více? Zda, že výpěstek, s nímž má bezesporu své zkušenosti, jenž od vložení semene či sazeničky do doby jeho finální růstové fáze se v té chvíli nachází v dezolátním stavu, či že deformované torzo plodu lilkovité čeledi se nalézá právě před jeho stánkem? Podle tóniny, ve které vedl svou hartusivou samomluvu, se dalo usuzovat, že ho dráždí spíše druhá varianta. Situace byla vskutku patová. Nevzhledně vypadající zelenina rudé barvy s nevábně vyhlížejícími vnitřnostmi, jistě nenavozovala dobrý dojem kultivovaného prostředí, natož aby někdo z kolemjdoucích projevil snahu o nápravu vzniklého stavu. A trhovec svůj zlostný monolog vedl nadále s důrazným akcentem na nápravu uvedeného nepořádku, a to již s monotónním projevem ve flašinetovém repete, kdo že ten bordel tady uklidí?
Hlavou mně v té chvíli proběhlo mnoho podobenství, v nichž my lidé budeme poukazovat na druhé, a to třeba i mnohdy právem, ale v nápravě vzniklého problému nehneme ani prstem a veškerou energii vyčerpáme na popis problému místo jeho praktického řešení.
A zde se zákonitě vnucuje otázka, zda je to v nás jako v národě nebo pouze v jednotlivcích?
Při hlubším pohledu do minula se mně vynořuje jedna nepříjemná pravda, která hovoří o případě neschopnosti přemoci své pohodlí, že v tom jsme si až moc kolektivně nápadní, kdy ve snaze o skupinovou iniciativu se rádi přidržíme rčení nehas, co tě nepálí, a to navíc v ukázkovém podání, kdy se jeden velmi rád a obratně schová za všechny, a rovněž tak všichni, pokud je to v dané chvíli výhodnější, za jednoho.
A když na tržišti zúčastněný muž již po několikáté vznášel svou stereotypní otázku za účelem odstranění estetické skvrny na chodníku, již jsem nedokázal sobě poručit, abych to nedělal, a na jeho otázku jsem mu odpověděl protiotázkou, co by se tak stalo hrozného, kdyby to učinil třeba on, když torzo rajčete leží před jeho stánkem?
Jeho počastování mne nechápavým pohledem bylo lehce předvídatelné, ale odpověď postrádala i malou míru důstojnosti, když jej nenapadlo nic jiného než oponovat alibistickým výrazem, že má prý na stánku lidi. Pominu-li zájem dotyčného o veřejný pořádek, ke kterému nehodlal kromě povyku udělat nic navíc, tak mě vnitřně rozesmála či skoro až rozesmutněla naivní lež, která mělo být obhajobou jeho nečinnosti a která byla viditelná každému.
A to v tom smyslu, že po celou dobu jeho tržního povyku tam nebylo ani jediného človíčka. Po doznání holé pravdy, že další diskuse je naprosto zbytečná, jsem spíše za účelem vyjádření protestu proti lidské hlouposti než snaze o pořádek, vzal rajče lidskou šlápotou odsouzené k nepoužitelnosti a vhodil do odpadkového koše. A opět v pochodu myšlenek mně v mysli zazněl citát o tom, že hodláme-li někoho či něco kritizovat, měli bychom mít napřed udělaný pořádek před vlastním prahem.
JIŘÍ V. ŘEZÁČ