Mezinárodní konference o umělecké kritice

    Téma bylo vybráno pod vlivem událostí kolem představení chorvatského autora a režiséra Olivera Frljiće Naše násilí, vaše násilí v brněnském Divadle Husa na provázku 26. května 2018. Byla to součást festivalu Divadelní svět. Již před uvedením vzbudila hra mnoho kontroverzních reakcí. Vyvrcholení nastalo při samotném uvedení, kdy na jeviště vtrhlo pětadvacet chlapů sami sebe označujících paradoxně jako hnutí Slušní lidé. Utvořili řetěz a bránili hercům v další produkci. Divadlo opustili až po zásahu antikonfliktního týmu policie.

    Garant konference a její organizátorka, PhDr. Karla Hofmannová, hudební a divadelní recenzentka, k obsahu jednání uvedla, že nechceme rozebírat ani kritizoval hru, kterou mnozí neviděli. „Chceme se zamyslet nad důsledky, které ve společnosti byly či mohly být, a které prověřily myšlení a postoje mnoha lidí. Zároveň tak naznačily, kam by vývoj společnosti mohl směřovat, neboť kritika je spojnicí mezi uměleckým tvůrčím procesem a veřejným prostorem. Cílem je najít konsensus, jak udržet uměleckou svobodu a jak při tom neporušit právo občanů na ochranu proti rasovým, náboženským a jiným projevům nenávisti.“

    První náměstek brněnské primátorky Mgr. Petr Hladík uvedl, že politická satira je základem demokracie. Politik, jenž nesnese satiru na sebe, není demokrat. Zamýšlel se rovněž nad nezávislostí ochrany médií, především veřejnoprávních. Podle Hladíka je potřebné naslouchat názoru druhých a kriticky nad tím přemýšlet. Ovšem svoboda umělecká končí tam, kde začínají jiné svobody. Konkrétně slova a vyznání. Vyslovil řečnickou otázku, zda existují hranice svobody divadelní tvorby. Odpověděl, že divadlo musí také někdy provokovat, i vulgárními výrazy. Ale, a to opět zdůraznil, otázkou zůstává, zdali lze zacházet do pozice, která by mohla jednotlivým lidem způsobovat bolest.

    Profesor Mgr. Petr Oslzlý, od února 2018 rektor Janáčkovy akademie múzických umění a od roku 1993 ředitel Centra experimentálního divadla (CED), pod které vedle Divadla Husa na provázku spadá i HaDivadlo a Divadlo u stolu, měl pronést jen uvítací proslov, ale mile překvapil zasvěceným referátem. Je také divadelním dramaturgem, scenáristou, hercem a pedagogem.

    Na konferenci se zabýval násilím, které, jak připomněl, existuje od počátku divadla. „Lidé jsou násilím bohužel fascinováni a zároveň je násilí šokuje. Zároveň jsou násilím odpuzováni a zároveň přitahováni. Bez násilí by nemohl existovat žánr horor,“ citujeme Oslzlého. Divadlo, jak dále uvedl, má vůči násilí ostych nikoli tematický, nýbrž vizuální. O násilí se jen mluvilo rovněž v antickém a v alžbětinském divadle.

    Donedávna ještě ředitel CED líčil, jak byl na cestě mezi divadlem a JAMU pravidelně vystavován psychickému násilí od lidí, kteří, jak uvedl, byli osloveni pravděpodobným násilím představení Naše násilí, vaše násilí. Oslzlý doplnil, že toto představení vzniklo na objednávku prestižního festivalu Wiener Festwochen. V Brně se hrálo jinak než jinde, bylo aktualizováno o některé detaily z naší domácí politické scény. Kdyby na scénu Divadla Husa na provázku nevstoupilo skutečné extremistické násilí v podobě (tzv.) Slušných lidí, byla by reakce publika na představení pravděpodobně úplně jiná, soudí Oslzlý. Bylo to v momentě, kdy se herci v jedné scéně vysvlékli. A stalo se něco neuvěřitelného, říká Oslzlý, publikum se celé přesunulo na stranu herců. Jako doušku dodal, že ze solidarity s herci se vysvlékl jeden student JAMU a jedna dívka, oba diváci. Slušné lidi označil Oslzlý za hmotu, která v ten moment nevěděla, co dělat. Pokračovala v protizákonném násilí.

    Režiséra Olivera Frljiče prof. Oslzlý nijak neobdivuje. „Jeho režijní gesto je provokace, bohužel někdy není o moc víc než jen tou provokací. Ale, na druhé straně, divadlo má provokovat,“ prohlásil Oslzlý. Závěrem uvedl, že kritika nesmí pranýřovat, má přispívat k hledání očisty.

    MgA. Otto Kauppinen, doktorand JAMU, se zabýval dvěma inscenacemi již zmíněného režiséra Olivera Frljiće. Vedle hry Naše násilí, vaše násilí, které bylo poprvé uvedeno v lublaňském Mladinsko Theatre v roce 2017, rozebíral ještě hru Balkan macht frei uvedenou v mnichovském Rezidenztheater v roce 2015. Oliver Frljić je podle Kauppinena vnímán jako enfant terrible, dokládá to ještě jeho další hra Prokletí, kterou uvedl v roce 2017 varšavský Powszechny Teatr a uvedena byla rovněž na festivalu Divadelní svět 2018 v Brně.

    V inscenaci Balkan macht frei režisér přímo očekává reakci publika. Na scéně totiž probíhá skutečný waterboarding, herec prožívá opravdová muka. Z publika obvykle někdo skočí na jeviště a mučení zarazí. Režisér ovšem počítá i s druhou možností, že diváci nechají scénu běžet až do vyprázdnění deseti kbelíků vody. „Akt má zkoumat nás samé, je to chytře stavěná past na diváka,“ uvedl Kauppinen. Této scéně předchází neméně šokující výjev – hlavní hrdina zastřelí velké muže Německa (Händela, Goetheho, Kanta aj.). Za to je pak mučen. V inscenaci Naše násilí, vaše násilí má (kromě nahoty, kromě znásilňované muslimky Ježíšem a také nucení muslima jíst vepřovou hlavu) provokovat ještě nápis v arabštině na těle herce, v překladu arabština je jen jazyk. Tedy nic provokujícího, ale, jak tvrdí Kauppinen, pro toho, kdo arabské nápisy vnímá vlivem ultrapravicové propagandy negativně, může scéna vyznít jako obraz množících se muslimů.

    Kauppinen říká, že ve Frljićových inscenacích existují vždy dva póly, strana trpícího a strana agresora. A takto také vidí režisér i současnou společnost. „Pokud jsou obě strany nějakého konfliktu natolik názorově vyhraněné, že o problému nedokáží diskutovat, nastupuje násilí jako způsob řešení. … A Frljić se snaží ukázat, jak blízko k těmto řešením máme,“ citujeme Kauppinena. Frljićovy inscenace je prý třeba brát jako silně vznětlivý lakmusový papírek, který začne hořet, když demokracii hrozí nebezpečí. Je však možné, že při tom vzplane i několik sousedních budov, naráží Kauppinen na rozruch kolem tohoto režiséra, jenž v sobě nese neblahé zkušenosti z balkánské války a ze situace v bývalé Jugoslávii v 90. letech. Své vystoupení uzavřel mladý doktorand vyjádřením vděku Frljićovi: „Bez uvedení hry Naše násilí, vaše násilí v Brně bychom nevěděli, kam až Slušní lidé jsou ochotni zajít.“

    MUDr. et PhDr. Ivo Hanel a PhDr. Lenka Dohnalová, Ph.D., se zabývali tématem násilí v kultuře z psychosociálního hlediska. Podle Dohnalové z Institutu umění – Divadelního ústavu je potřeba vnímat, jestli člověk, vystavený nějaké „události“ kulturní nebo umělecké, je o samotě nebo jestli je součástí nějaké society. A jestli ta societa vnímá a rozpoznává určitá pravidla, nebo je to masová společnost, kde nejčastěji působí principy emoční nákazy a indukovaného násilí. V případě jednotlivce hraje roli míra integrity osobnosti. Tady má každý jinou hloubku, jiné zakřivení a neví kde. Doktorka Dohnalová hovořila o dopadech obrovského nárůstu násilí bez vizuální cudnosti a při stále větší virtualizaci. Komentovala desetistránkový referát nepřítomného kolegy Ivo Hanela, jenž je zároveň psychologem, psychiatrem i muzikologem a věnuje se rovněž arteterapii. Pro konferenci předložil exkurz historický i psychologický na téma indukovaná agrese, referoval o historii i současnosti výzkumů vlivu násilí v kultuře, zejména masové. Přinesl též zamyšlení nad pojmem katarze v souvislostech s uměním i se společenskými vědami. Závěrem se autor zmiňuje o inkriminovaném představení Naše násilí, vaše násilí. Tvůrcům vytýká „děsivou“ formu názvu, který měl ospravedlňovat boj proti násilí, ale nelogicky právě násilím. Podle Hanela zbývá jiná motivace – komerční – prodat se co nejlépe.

    Mgr. Jana Cindlerová, Ph.D., nazvala svůj příspěvek Zlatý věk české divadelní kritiky a její odkaz. Hned v úvodu upozornila, že v dějinách české kritiky vrcholné etapy skutečně existují.

    Kritikové, jak uvedla, nejen vědomě pracovali na rozvoji české kultury, ale i samotné kritiky a jejích norem a prizmatu. Mezi spousty jmen vyzvedla Josefa Krasoslava Chmelenského a jeho Slovo o kritice v Časopisu muzejním z roku 1837, připomněla stať Úloha kritiky od Karla Sabiny v Národních listech z roku 1863 i Obranu kritiky Josefa Durdíka z roku 1874. Cindlerová se zamýšlela nad tím, zda má současná česká umělecká kritika cíl. Tvrdí, že nemá. „Domnívám se, že současná potíž české kritiky spočívá v nepoužívání skutečně kritického myšlení. Ať už z důvodu neznalosti, neuvědomování si či ignorování. Přitom česká tradice je slavná. Zavazují nás k tomu jména jako T. G. Masaryk, Josef Dobrovský, K. H. Borovský. Zatímco společným jmenovatelem názorových sporů mezi kritiky v minulosti (například Rukopisy) bylo hledání cíle národní kultury, dnešní umělecká či kulturní kritika se takového cíle vědomě jakoby vzdává.“

    Mgr. Lenka Nota, Ph.D., muzikoložka, skladatelka a recenzentka uvedla, že už delší dobu rezonuje společností otázka, zda je soudobá inscenační forma přínosem, nebo devastací umění. Ve svém referátu nazvaném Opera – režie – kritika – ve jménu souznění s inteligencí a senzibilitou své doby navázala na citát Jana Grossmanna v časopisu Hudobný život z března 2017 s režisérem Davidem Radokem: „Divadlo a tedy i opera jsou útvary eklektické, neustále si vypůjčující ze všech oblastí a žánrů, které nejlépe souzní s inteligencí a senzibilitou své doby.“ Lenka Nota sleduje svět operního divadla téměř dvě desetiletí, mohla tedy srovnávat měnící a vyvíjející se inscenační trendy.

    Moderátorka odpoledního bloku prof. PhDr. Jindra Bártová k referátu Lenky Noty poznamenala, že důležitá a dnes možná trochu potlačovaná je také osobnost dramaturga. Jmenovala Václava Noska, dlouholetého dramaturga a dirigenta Janáčkovy opery v Brně. Připomněla minioperu a také díla Bohuslava Martinů, která prováděl i v jiných městech. „Ne všichni dnešní dramaturgové jsou přinejmenším na srovnatelné úrovni,“ prohlásila prof. Bártová.

    PhDr. Helena Havlíková, operní a kulturní publicistka, si připravila zprávu o desetileté inscenační praxi Janáčkových oper v České republice. Na podrobných grafech demonstrovala, že nejčastěji inscenují Janáčka v Brně a v Praze, srovnávala se Smetanou, Dvořákem a Martinů. Ukázala i frekvenci uvádění jednotlivých oper. Ve druhé části vyjadřovala své subjektivní názory na konkrétní inscenace.

    Mgr. Jiří Nekvasil přiblížil svoji profesi, práci operního režiséra. Krátce sumarizoval: V roce 1988 založil spolu se scénografem Danielem Dvořákem Operu Furore, experimentální operní studio. O dva roky později byli oba pověřeni řízením Komorní opery Praha. Od roku 1998 působil jako umělecký šéf, dramaturg a režisér ve Státní opeře Praha a v letech 2002–2006 byl šéfem opery Národního divadla. Od 1. ledna 2010 stojí v čele Národního divadla moravskoslezského. V referátu na konferenci vycházel ze svých dvou vět: Operní režie jako výsostná jevištní tvorba interpretující teď a tady hudebně scénické dílo. Operní režie jako veskrze praktická činnost teď a tady. Hovořil mj. o problémech, limitech i výhodách malého „klaustrofobického“ prostoru v ostravském divadle, o rozdílném způsobu práce v různých divadlech. Východiskem pro práci operního režiséra je podle Nekvasila zanalyzovat hudebně dramatický potenciál díla. 

    MgA. Tomáš Pilař, režisér, scénograf, kostýmní výtvarník a šéf plzeňské opery měl své základní kritérium v názvu příspěvku – Pravidla neexistují: normativita v soudobé inscenační praxi. Zabýval se hodnotícími kritérii, vnímáním díla. Podle vlastního zjištění, jak řekl, si nejlépe užije dílo tehdy, když k němu nebude zaujímat žádné stanovisko a v průběhu představení se nebude rozptylovat hodnocením. „Jako divák jsem plně zaměřený na zážitek a takový se snažím být i jako režisér. Často se setkávám s protiargumentem, že na diváka nemají inscenátoři vůbec myslet, že hlavním cílem má být imanentně se vyjádřit.“ S tím však plně nesouhlasí. Základním východiskem jeho přemýšlení je, že „reflexí uměleckých děl zdaleka nemusí být jen hodnocení jeho kvality nebo jeho analýza, nýbrž i to, jaký přináší zážitek“. Diváci by měli být soustavně povzbuzováni k tomu, aby do divadla přicházeli díla více užívat než je hodnotit. Tady vidí silnou osvětovou úlohu publicistiky.

    Na konferenci průběžně probíhala bohatá diskuse.  (tr)