Mezi námi živočichy
04.09.2020 12:20
Umíme se my lidé naladit na společnou frekvenci se zvířaty – tak, abychom jedni druhým dobře rozuměli? Z našeho pohledu jde o nalezení společné řeči. Ale mohou vůbec lidé, nadaní schopností abstrakce, vytváření symbolů a používání slov, najít společnou řeč s faunou, která abstrakci nezná a umí ke komunikaci používat jen čichové, sluchové a zrakové signály? V mýtech, pohádkách a bajkách je to jednoduché. Tam zvířata buď umí s člověkem lidsky mluvit – od třeba kocoura v botách, vlka v Červené karkulce či v Arabele až po Maxipsa Fíka –, nebo se naopak člověk naučí rozumět řeči zvířat. Stačí přece, aby snědl kousek masa z hada či ryby – v Erbenově Zlatovlásce se oba tito živočichové libovolně zaměňují. Takže kuchtík Jiřík i jeho král a stejně tak princezna Arabela ve stejnojmenném seriálu Miloše Macourka po požití příslušného sousta rozumějí všem živočichům.
A v tom je právě háček. Tvůrci pohádek zapomínají, že neexistuje žádná jednotná lidština ani jednotná zvířečtina. Stejně jako je nespočet řečí lidských, je teoreticky i nespočet řečí zvířat. Takže ani starověký Ezop nemohl rozumět všem tvorům, jak se nám to snaží namluvit Josef Hiršal s Jiřím Kolářem v knize O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin i věcí (1960). Karel Jaromír Erben dal Jiříkovi dar porozumět hejnu much, houserovi s husami, dvěma koňům, dvěma ptáčkům s třemi zlatými vlasy v zobáčku, mravencům, krkavčatům – respektive poté dvěma krkavcům – a zlaté rybce. Ale ti všichni by ve skutečnosti museli umět česky. A i kdyby, cizinci by jim beztak nerozuměli.
Mimochodem, proč asi se člověk naučí řeči zvířat právě po požití hada či ryby? Vždyť přece had ani ryba (alespoň v našich končinách bez moře, v němž je občas možno slyšet hlasové projevy, ne-li přímo zpěv velryb) nemluví! A všimněte si, že až na zlatou rybku jsou u Erbena zvířecí jedinci buď v hejnu, nebo ve dvojici. Nejspíš proto, aby na konci mohli dva krkavci donést jeden živou a druhý mrtvou vodu; ta živá přivede k životu jak Jiříka, tak mouchu, zatímco na mrtvou vodu doplatí vedle krále i chudák pavouk.
Jiří Kratochvil právě dostal Magnesii literu za román Liška v dámu; v jeho prózách ostatně se podobné proměny dějí na běžícím pásu. Nedávno vydal povídkovou knihu Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Je v ní také Pohádka o Zlatovlásce. Její hrdina Radek Hladík získá schopnost porozumět svým „zvířecím bratrům a sestrám“ zčistajasna při kontaktu se smutným ryzákem. Pak slyší, co mu říkají starý potkan, moucha, zahradní krtek, pokoutník domácí, velký sršeň (ten například na str. 242 varuje: „... když tančíte paso doble, bezděky tak otvíráte bránu temného labyrintu a je pak už jen na Minotaurovi, jestli se rozhodne zasáhnout do lidských osudů.“), ještěrka obecná, šváb koupelnový a nakonec hnědák. Pak Radkovi náhle zmizí znaky jeho postupného zezvířečťování (fleky leopardí srsti, kočičí žluté oči a dravčí drápy na nohou), ale také schopnost komunikace se zvířaty a hmyzem. Tak v Radkově osobě končí možnost lidstva využít potenciál, který mu nabízí svět zvířat. Vždyť „jeho zvířecím i hmyzím partnerům činí neskonalé potěšení, když mohou někomu z kategorie člověk předvést, že do ledasčeho vidí líp než lidé“ (str. 242). Ten potenciál je vskutku závažný. Například jistá zvířata nikdy neonemocní rakovinou, třeba domácí králíci, nebo s ní umí úspěšně bojovat, jako sloni či velryby; a někteří psi ji dokážou poznat čichem. Jak by se lidstvu ulevilo, kdyby odhalilo toto zvířecí tajemství!
Anebo záviděníhodný je orientační smysl některých zvířat, zejména ptáků (co by za to nějací jedinci, zvláště ženského pohlaví, dali), nebo schopnost telepatie, díky níž ptačí či rybí hejna zaráz mění směr, aniž by se jednotliví členové hejna mezi sebou domlouvali.
V rámci probíraného tématu samozřejmě nelze zapomenout na to, že určitá zvířata „umí mluvit“. Etologie, věda zaměřená na chování živočichů, zkoumá i vrozené instinkty zvířat a naučené vzorce jejich chování. A britským a švýcarským vědcům se podařilo objevit jakési zárodky lidské řeči u šimpanzů bonobo (v Kongu), kteří jsou člověku vývojově nejblíž. Bonobové spolu komunikují pomocí pištivých zvuků, jež připomínají zvukové projevy dětí ve věku tří až čtyř měsíců, tedy v době, než se naučí používat slova. Z toho etologové soudí, že kořeny lidské řeči se mohly vyvinout už u společného předka šimpanzů a člověka před více než šesti miliony let. Takže fantazie všech těch dávných bajkářů, pohádkářů i novodobých tvůrců ve věci vzájemného rozumění mezi živočichy vlastně staví na reálných, i když zatím ne zcela zjevných základech. A proto díky vám, bratři Čapkové, Josefe Lado, Jiří Mahene, Rudolfe Těsnohlídku, Ondřeji Sekoro, Miloší Macourku, Jiří Kratochvile a mnozí další pánové a dámy, že jste nezapomněli zapojovat do mezidruhové komunikace příslušníky fauny, ba i flóry.
Nás Brňany může těšit, že k nim vedle Brňanů volbou Mahena a Těsnohlídka patří i zdejší rodáci Sekora a Kratochvil a po jejich boku také filozof a spisovatel Petr Koťátko, jehož kniha Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové byla také nominována na Magnesii literu 2020.
MICHAL ŽÁK
