Maškarní bál českého krále
09.08.2013 09:45
Maškarní bál v sobě skrývá kouzlo tajemství v inkognitu zúčastněných osob. My lidé si od dětství rádi hrajeme a vůbec nás to nepřešlo ani když už jsme vyrostli, pouze v době, kdybychom měli být již dospělí, dáváme hře jiné priority.
Došlo k uspořádání „Královského maškarního bálu“, jehož nosným programem bylo hlasování vrchnostenského stavu o důvěře královské komorní radě, potažmo touze samotného krále. Všichni byli napjati, jak to při půlnočním odmaskování dopadne? Tato státní taškařice měla ještě jednu maličkost. Ta spočívala v tom, že tentokrát král nebyl tím, kdo se bavil, ale sám vystoupil v roli baviče. S maskováním si žádné starosti nedělal, jako by chtěl celé zemi říci:
„Teď jsem králem já, tak tu budu jako král!“
Nezbývá než říci:
„Díky za upřímnost Vaše Veličenstvo!“
Ostatně náš pan král na skutečném (H)radě i je, no tak tedy jaképak copak, a navíc, národ si upřímného vladaře cení!
Jenomže nesmíme opomenout, že někteří králové mívají své idiotské – Ježíšmáriá pardón – měl jsem na mysli královské zvyky – samozřejmě, jak jinak – v různých požadavcích, v představě chování k němu - a též naopak! – a to jak od dvořanů, neřkuli poddaných či, a to nedej bože, dokonce od písařů!
Náš pan král byl – a stále je – šikula, to se musí nechat. Pochází ze šlechtického rodu, pravda, pouze toho nižšího, zemanského. Ale panoš se začal rychle propracovávat k vyšším hodnostním metám, kdy to zkoušel u čerta i ďábla, u rudých i oranžových a ještě kdesi, až mu zněly na stará kolena na jeho počest inaugurační zvony na svatém Vítu. Klobouk dolů, to na každý pád!
A jak tak pan král jednoho dne hleděl z hradní výšiny do podhradí, přemýšlel, jak by tu výšinu ještě povýšil. Protože byl sečtělý, procházela mu hlavou různá slova, mezi nimiž jej zaujal jeden carský výraz – samoděržaví – !
A pokud by někdo nevěděl, co to znamená, tak v dnešní době digitální informatiky stačí ťuknout do vyhledávače a dozvíme se následující, a to, že samoděržaví je forma absolutistické monarchistické vlády v Rusku, při níž je nejvyšší moc soustředěna do rukou cara, jehož vůle je zákonem.
„To je ono a tečka!“ pomyslil si radostně král.
Od myšlenky k činu nebývá u něho nikdy daleko, a když monarchistická vláda, tak tedy zpátky do monarchie, což z hradu není zas až tak daleko.
Tudíž nejlepší asi bude ustanovit královskou komoru, a aby to bylo trochu lidovější, když už se tedy má vládnout tomu lidu, tak tam dodáme ještě něco, ale sakra co by to mělo být, aby to na poddaný lid zapůsobilo? Aha už to máme a docela to bude znít pěkně: Rada královské komory národa českého!
„Ták, to je ono, přesně tak, ten národ je tam trefný a lidi si budou myslet, že jim z toho taky kousek patří.“
„Někdo by to měl ale vést, přece se tady na tom hradě neudřu!“ pravil posléze sobě pan král.
A když byla řeč o Rusku, tak si jako z udělání zrovinka vzpomněl na jistého pana Noka z Rusi (v českém překladu Rusnok), který už dříve u našeho, ještě pana nekrále, působil jako mincmistr. A bylo to!
„No, a aby se neřeklo,“ praví sobě opět král, „tak to necháme formálně přežvejknout stavovským plebiscitem. Písaři si můžou psát, co chtějí, stejně jsou to kreténi a nepojede přes to vlak, myšleno tedy královské dvanáctispřeží.“
Bijí zvony, zvěstující půlnoc. Je tu kýžená chvíle odmaskování, napětí vrcholí, a u všech hromů, co nevidět?
Několik spojenců se odštěpilo od koaličního šiku, a ti kteří mohli připojit hrot mečů ve prospěch své modré korouhve, si odešli dát „šlofíka“!
A je tu ještě někdo. Česká Johanka z Arku, která se vloni na osm dní hrdinně postavila do čela českých vojů, aby byla poté z pancíře cudnosti necudně vysvléknuta, tak tentokrát, těsně před samotným bálem, to už bylo i ze spodního prádla.
„Tak co kmotře králi?“ ptám se ústy šaška krále Václava IV. jménem Miserere.
„Nějak nám to dneska kmotříčku jaksi nevyšlo, není-liž pravda?!“
„No bodejť by jo, Meserere, když zrovna právě tady se někteří blbci rozhodli, že místo obličeje odmaskují svoje charaktery!
JIŘÍ ŘEZÁČ z Větrníku
