Mahenův odkaz stále inspiruje

    Spojení „Jiří Mahen a Brno“ dávno chápeme jako samozřejmé. Tento spisovatel, dramatik, knihovník a muž ještě mnoha dalších „řemesel“ sem přišel roku 1910 na místo redaktora Lidových novin a zůstal městu věrný až do svého tragického dobrovolného odchodu, jehož 80. výročí jsme si loňského jara připomínali.

    V brněnské vilce v Masarykově čtvrti s veřejně přístupným, nedávno rekonstruovaným Památníkem a knihovnou, kde autor poslední čtyři léta bydlel, vznikla v prosinci 1993 (přesně v den 111. výročí spisovatelova narození) Společnost Jiřího Mahena, sdružující jednotlivce i právnické osoby s hlavním cílem rozličnými cestami popularizovat a rozvíjet Mahenův odkaz. Prvním dlouholetým předsedou byl Ludvík Kundera, který – s pomocí tehdejší obětavé vedoucí Památníku Janou Černou – inicioval, řídil i sám výrazně naplňoval její pestrou kulturně společenskou (zejména literární pořady a přednášky), badatelskou i ediční činnost. Od r. 1994 začala Společnost vydávat jako svůj zpravodaj periodikum Milíř, jehož název byl odvozen z pasáže z Mahenovy podnětné knížky Díže („Jsem milíř, který v lesích dýmá... Doutnám uvnitř neustále...“). První dekádu vycházel ve skromné podobě víceméně pravidelně, poté nastala osmiletá pauza a posléze za redakce univerzitních bohemistů Jiřího Poláčka a Ivana Němce dostal (při roční periodicitě se současným nákladem 450 výtisků) novou editorskou koncepci a strukturu i zřetelně větší rozsah. Dnes má podobu zasvěcené a obsažné, čtivě zaměřené revue, v níž se i poučenější čtenář pokaždé doví hodně nového. Postupně se tak rodí přitažlivá specializovaná knihovnička brožur stejného formátu a úhledné grafické úpravy.

    Nyní se, tentokrát v cihlové obálce s portrétní kresbou Adolfa Hoffmeistera, objevil Milíř v pořadí jednadvacátý. Výrazný autorský podíl na něm má Jiří Poláček. V úvodních článcích Akce v množném čísle, Jiří Mahen v množném čísle (oba názvy jsou narážkou na surrealistickou sbírku Vítězslava Nezvala) a Další mahenovské akce informuje o posledních aktivitách Společnosti a podrobně rekapituluje řadu podniků věnovaných zmíněnému výročí, zejména dvoudenní konferenci v Knihovně Jiřího Mahena, výstavu i promítání v Moravské zemské knihovně, tramvajové a plenérové prezentace Moravského zemského muzea i večery pořádané samotnou Společností v Památníku. Další Poláčkův příspěvek Buď sbohem, krásný korzáre evokuje okolnosti Mahenovy sebevraždy i pohřbu a zmiňuje některé novinové a časopisecké ohlasy jeho úmrtí.

    Několik statí Milíře se zabývá přímo Mahenovou tvorbou. Marek Lollok v podobě podrobného slovníkového hesla s titulem Drama válečného zběha rozebírá v širším kontextu čtyřaktové drama Dezertér (1923), a to i s ohledem na první inscenaci pražského Vinohradského divadla (1924) a poté ve Státním divadle Brno (1959), nazvanou Kamarád svobody; obě se setkaly se závažnými výhradami dobové kritiky. Poslední brněnské mahenovské nastudování v činohře Národního divadla Brno, inovativní jevištní pokus režiséra Martina Františáka o Mahenovo nejznámější drama Janošík (1910), nazvaný Jánošík Revisited (2018), komentuje dvojí recenze Víta Závodského a Marka Lolloka. Poláčkův rozsáhlejší materiál Jiří Mahen a František Halas z rozličných úhlů analyzuje téměř dvacetiletý důvěrný vztah dvou generačně rozdílných přátel. Dokládá jej např. oboustrannými recenzemi, Halasovými mahenovskými studiemi nebo materiálově cennou knižně vydanou vzájemnou korespondencí.

    Pravidelný cyklus Jana Laciny Krajiny Jiřího Mahena ve své sedmé kapitole probírá spisovatelovy pobyty v Beskydech, kam jej manželka Karla, rodačka z Valašského Meziříčí, ve třicátých letech doprovázela na prázdninových setkáních s malíři Františkem Hlavicou nebo Janem Kobzáněm. S dokumentární věcností i lyrickým zaujetím srovnává se tu horská krajina dramatikových zralých let s její dnešní podobou. Další kontinuální rubrika Z dílny Jiřího Mahena nahlíží tentokrát do jeho publicistiky z časopisu Panorama. Týká se díla Otokara Březiny, Jakuba Demla i výtvarníka Eduarda Miléna a také románového debutu Kamarádi svobody a úvahy Proč se nečtou dramata. Poláčkův poslední příspěvek Prózy Jiřího Mahena v recenzích Karla Sezimy zpřítomňuje názory méně známého kritika z okruhu revue Lumír na Kamarády svobody, soubor Díže a Rybářskou knížku. František Všetička statí Člověk vnitřní pravdy přibližuje monografický pokus předčasně zemřelého publicisty Artuše Drtila Jiří Mahen: nárys ideový a esthetický (1910).

    V oddíle recenzí dochází na dvě objemné knihy. David Kroča představuje kolektivní publikaci JAMU o činnosti Divadla Husa na provázku Let Husy z Brna až do Amsterodamu a Avignonu (2017), Ivo Martinec prezentuje Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích (MZM 2019) od Jaromíra Kubíčka. Třicet let od skonu Jana Skácela připomíná jeho Drzý interview s Jiřím Mahenem a Sonet o brněnských básnících.

    Jak vidno, v případě Milíře rozhodně nejde o akademicky uzavřený, nýbrž populárně zaměřený tisk s nenudícími příspěvky, které také v tomto čísle vhodně oživují dokumentární fotografie i portrétní či karikaturní kresby Karla Čapka, Huga Boettingera, Adolfa Hoffmeistera, Jana Kobzáně, Jaroslava Krále, Františka Bidla, Jaroslava Vodrážky a Viléma Reichmanna.

VÍT ZÁVODSKÝ